Oneshoty

Být učitelem

Být učitelem je příšerná práce, vážně. Člověk musí na děcka neustále dávat pozor, aby se mu náhodou některé nezabilo. Musí je občas okřiknout jako bandu zmetků, na ty pomalejší z nich tlačit a ty rychlejší u toho zabavit. Odpovídat na všechny otázky, i na ty, které jsou pro něho samotného záhadou. Neustále se ujišťuje, že všichni všechno zvládají, a když ne, musí to řešit. Každému musí chtít pomoct, aby se ze své startovní čáry dostal do vlastního, zcela unikátního cíle.

Po dlouhých dnech ve škole pak přijde domů, padne vyčerpaně na gauč a prázdně hledí v strop. Kde jen udělal chybu?

„Vzali jste si ty podotázky všichni?" nabízí posledních pár listů třídě a očima studenty kontroluje, „Sáro? Kubo? Viktore?" Zastaví se na posledním.

„Viktore," zamává papíry, aby upoutal jeho pozornost, zatímco ostatní se začínají balit. Kluk s kapucí na rozcuchaných blonďatých vlasech maturuje ze zeměpisu jen proto, aby prošel. Je prostě strašně pomalý, vůbec se nesnaží a neučí. Leze učiteli na nervy víc než energický šprt z druhé řady, který má neustále nějaké poznámky, přestože už se ho výklad netýká. Proč se raději nezabývá předměty, z nichž bude skládat zkoušku dospělosti? Kdyby dal trochu toho bláznivého nasazení raději Viktorovi.

Ten beze slova otráveně zamává papírem, než ho plácne do sešitu, který za celou hodinu ani nepoužil, a začíná se balit.

„Kdybyste někdo cokoliv potřeboval, stavte se za mnou, bývám tu od devíti, jen ne ve čtvrtek," raději se soustředí na třídu, jež netrpělivě čeká, „kdybyste potřebovali poradit nebo psychickou podporu, nebojte se ozvat. Ať nám od tý maturity neutečete s brekem."

„Na shledanou," odpoví mu brunetka s úsměvem, což je pro ostatní znamení, že se mají vyhnat ven jako jedno velké stádo. Gympl býval klidnější, vzpomíná učitel. Je ještě mladý a bere si osobně, že pro jeho předmět žáci neprojevují nadšení. Odebere se na chodbu, kde má dozor. Přicupitá za ním studentka z nižšího ročníku a prosí o informace ohledně charitativního prodávání, které má zeměpisář na starosti. Na vše jí odpoví a po zbytek přestávky jen sleduje studenty, z nichž jich zná poměrně málo. Ti vzornější ho zdraví a on je zpátky.

A za deset minut už zase učí. Naštěstí nemusí mluvit, píšou test. Každý, kdo se na něj připravil, by ho měl mít hotový do dvaceti minut. Jenže takhle to v realitě nefunguje a učitel vzdává dvakrát tolik. Posledních pět minut popohání zaostalce, kteří se na to vykašlali úplně, ať už konečně odevzdají. Nerad jim píše špatné známky, ale stejně nerad vidí, že se ani nepokusili rychle projet sdílené materiály před písemkou. Chápe je, ale stejně mu to vadí.

Teď ho čeká už jen oběd. Přidává se k ostatním pedagogům a paní ředitelce. Tahle harpie naštěstí stůl už po chvilce opouští. Kéž by ji následoval i deprimovaný češtinář. Neumí mluvit o ničem jiném než o tom, jak ho to tu celé vysává a zabíjí. Pije mu to krev! Jako pijavice! Velká, hnusná, tlustá, slizká...

„Už končíš?" šeptne k zeměpisáři drobná učitelka základů společenských věd. On si odkašle a narychlo si utře ústa. Zakývá a ze strany se na ni nevtíravě podívá.

„Ty?"

„Kéž by," zasměje se jemně žena. Oba se snaží nepoutat na sebe pozornost a nepřerušovat češtinářův monolog. Obědvá s nimi už jen pár starších kolegů, kteří se starají především o svou porci sekané, nebo rizota, takže mladí musí mluvit tiše. I tak si ale stíhají říct vše důležité.

Den za dnem žije učitel tento školní život a čtyřikrát týdně maturantům vtlouká do hlav, ať všechno nenechávají na poslední chvíli, ať nezapomínají chodit ven a jíst a pít. A kdyby něco, ať mu klidně napíšou mail, nebo ať za ním dojdou. Připadá si jako matka. Nemůže se dočkat zasloužených prázdnin. Nejdřív ještě tu maturitu. Díky bohu tento rok už ví jak na to a nedělá si z toho takové starosti. Snad kromě pár individuí.