Oneshoty

Kokta

Brunet s velkýma hnědýma očima se postavil před třídu a učitel mu pokynul, že může začít prezentovat. Nikdo z žáků mu nevěnoval pozornost, dokud nezůstal zticha moc dlouho. Vypadal, že by moc chtěl vydat aspoň hlásku, ale nešlo to. Potichu heknul, než se jeho spolužáci dočkali prvního slova.

„Mmm-" protáhl roztřeseně, ale jako by se zalknul, „mmoje j-j-j." Zavrtěl hlavou, rozhozeně se nadechl a vydechl, než se se psíma očima obrátil na autoritu.

„O-ooomlouvám se," nešťastně mrkl zpět na třídu. Brýlatý pán zamáchal rukama a rozešel se ke katedře. Rovnou to s ním vzdal a poslal ho, ať si sedne. Chlapec bez dalších slov ustoupil jinému spolužákovi, schopnému prezentace, a po zbytek hodiny jen poraženě čekal, až zazvoní na přestávku.

„Ahoj," s úsměvem vyrušil zasmušilého Erika vyšší spolužák. Nastoupil do třídy teprve před měsícem, postupně se rozkoukával. Erik kývl, ale ani mu neopětoval pohled. Konečně přišla přestávka a on ji hodlal strávit na chodbě, sám. Ovšem lavička by pojmula i dvě osoby, což Standovi bohatě stačilo.

„Ještě jsme spolu nemluvili, tak jsem si říkal, jestli bych to neměl napravit," ujal se znovu slova starší. Druhý nestál o žádnou konverzaci, už vůbec ne po takové katastrofě. „Nezašel bys po škole někam ven?"

„Mmm-h," zklamaně vydechl Erik, když se mu nepodařilo hladce navázat na první písmeno. Připadalo mu, jako když jede na kole po provaze nad propastí a celý se viklá. Čekal, že se Standa buď rozesměje, zamluví to, nebo ho popožene, aby se vyjádřil. Bez okolků se dal do práce.

„Mmmůžeme, j-j-j-j..." zakroutil si pro sebe hlavou, „j-j-jestli bys... chtěl." Nedokázal udýchat snahu ze sebe co nejrychleji vypravit všechna slova. Proč vždycky musel tak zdržovat?!

„Chtěl bych, kdybys ty chtěl taky," zamumlal s jakousi samozřejmostí Standa, „stál bys o to? A máš čas?"

„Ssssssstál, ssstál bych o-o to," nejistě ze sebe vymáčkl Erik. Kdo by ale stál o to, poslouchat jeho zdlouhavé řeči? Ještě osobně nepoznal nikoho, kdo by s koktáním zašel tak daleko jako on sám. „Čas mmmm... klidně p- po ško-kole."

„Tak jo, půjdem spolu na oběd?" obratem se ptal nováček. Dostalo se mu zavrtění hlavy.

„J-j-já nech-hodím na o-obědy," vysvětlil Erik a zastyděl se při vzpomínce na svůj důvod. Sedíval sám, nebo v naprostém tichu.

„Tak chodíš domů?" napadlo vyššího. Erik se s pootevřenými rty zadrhl a několikrát za sebou rychle zamrkal, jak se snažil vytvarovat v puse slovo.

„Třeba."

„V pohodě, dojdi si domů a pak mi napiš," usmál se vyšší laskavě a už se zvedal, protože každou vteřinou se mohl rozeznít školní zvonek, „už mě přidali do třídní skupiny."

.

„Mně se to tady hodně líbí, co tobě?" ohodnotil dlouhý chodník s výhledem na město Standa a dosedl na lavičku. Vzal Erika sem, aby měli klid.

„J-j-j-jo," souhlasil mladší. Vůbec mu nešlo do hlavy, co na něj ten nový spolužák zkouší.

„Tak klidně začni, řekni mi něco o sobě," vybízel ho vesele Standa, až to působilo trochu nedočkavě. To Erikovi moc nepomohlo. Podíval se doleva, doprava, dokonce až za sebe, ale pomoc nikde.

„Máš nějaký koníčky? Co děláš běžně po škole?" napověděl mu světlovlasý. Když si však všiml reakce v obličeji koktavého chlapce, mávl rukou.

„Nebo víš co, to je takový divný. Já ti řeknu o sobě první, protože jsem přišel jako novej," rozhodl. Erik už tušil, že se mu jen nechtělo u jeho pomalého vyjadřování zestárnout.