Oneshoty

Útěk z věznice (bl)

Otevřely se velké dveře a do jídelny vešla druhá půlka hlídky, první už seděla u speciálního stolu. Vlastně jedli stejně jako vězni, ale věznice jich rovnou využívala v případě rychlého zásahu, který nebýval výjimkou. Utvořila se tu pár let zpátky jedna skupina, která rvačky vyvolávala takřka pravidelně. Nebylo jednodušší, než vhodit pár figurek přímo do hracího pole, ať už se hrálo, nebo se k tomu teprve schylovalo.

Vpředu svižným krokem vedl svalnaté hromotluky hubenější typ, snad o dvě hlavy menší než ostatní. Jako jediný za chůze analyzoval okolí, zatímco jeho vyšší kolegové se bavili. Rozhlížel se okolo s neutrálním, naprosto nečitelným výrazem. Mapoval všechny a všechno. Vypadal, jako by celému komplexu velel, vlastně docela oprávněně.

Jeho neprůhledný, chladný pohled se setkal s mýma vystrašenýma očima. Díval se na mě o něco déle, než by bylo nutné, pak ale bez jakékoliv změny pokračoval ve skenování rozlehlé místnosti.

Polkl jsem a otočil se zpět na své prohnané přátele. Všichni začali slavnostně dorážet, že musí být pravda, co se povídá. Rye to prý slyšel už od dvou zdrojů. Podle nich se... já... jak? Prostě já se tomuhle strážníkovi líbím... Nechápu to. Vždyť se na mně zrakem ani nezastavil na tak dlouho. Možná jen sledoval vězně, který se opovážil mu opětovat pohled. Nebo...

Ach jo. Proč zrovna já? Stejně bych je nepřesvědčil, že se na tu práci nehodím. I kdyby se mi podařilo jim vysvětlit, že pravděpodobnost, že se mu líbím, je mizivá. Rozpačitě jsem si skousl ret a ještě více se nahrbil.

„Takže ještě jednou plán," utišil ostatní chlap jako hora, sedící vedle mě, a dloubl mi pod žebro prstem, „ty mu musíš sundat to sluchátko." Skryl jsem si obličej v dlaních a mnul si oči. Nesnáším to tu.

Už jsme se hádali o tom, jak mu mám to sluchátko z ucha čmajznout, aby potom neslyšel zprávy o narušení v západním sektoru. Je prý moje věc, jak se svým úkolem naložím, ale nejjednodušší pro mě bude ho svést. Protože chlap přece neodolá, když ho svádí jeho láska. Navíc tajná, kterou musí držet pod pokličkou. Takové žvásty! Jestli tohle klapne, tak já jsem tady největší borec. Nutno dodat, že ve vězení jsem zhubnul dvacet dva kilo jen proto, že jsem raději své obědy přenechal hrubiánům.

Všichni dostaneme další roky za pokus o útěk. A já ještě k tomu nejspíš výprask. Přes svou výšku a váhu je totiž můj cíl ze všech hlídačů ten nejobávanější. Podstoupil několik speciálních výcviků boje. Je nesmlouvavý, neústupný, důkladný, pozorný, je... tohle nezvládnu.

„Takže za ním přijdeš za deset minut jedna..."

Drobnější muž v uniformě seděl na sklapovacím sedátku pro dozorčí v krátké chodbičce za rohem, kde hlídal vstup do východní chodby, vedoucí ven. Odkašlal jsem si a pozdravil. On se na mě podíval a neudržel v sobě náznak úsměvu. Poskočilo mi srdce. Že by ty povídačky byly pravdivé? Nemožné! Neformálně mi pozdrav opětoval, což bylo „dobré znamení".

„Potřebuješ něco?" zeptal se a poprvé v té otázce byla i nějaká emoce. Normálně jsou hlídači z jakékoliv interakce otrávení.

„A ty řekneš, že ne. Hlavně hraj, jako že seš si tím jistej."

„Nepotřebuju," soukal jsem ze sebe neochotně, „já jenom... jsem... ne." Opřel jsem se o zeď, jak mi poradil Rye. Mělo to být nedbalé, lajdácké, ale nedokázal jsem se uvolnit, tak to asi působilo divně.

„Jo ták," protáhl dozorčí s už nekrytým úsměvem, načež mě vyzval, ať se posadím. Rozhlédl jsem se po skromném prostoru, kde kromě jeho místa žádné jiné už nebylo. Bezradným zrakem jsem se znovu zastavil na něm.