Oneshoty

Kdo slyší tvou bolest (gay)

Autorka: doporučuji nejdřív přečíst Přemýšlej potichu, ale není to vyloženě nutné, jelikož dějem to nenavazuje.

Prodírám se protichůdným davem a snažím se doběhnout metro. Na poslední chvíli sbíhám schody a dlouhými kroky letím ke dveřím vagónu. Nestíhám mezi ně ani strčit ruku a gumy do sebe těsně zapadnou. Nikdo uvnitř se neobtěžuje na víc než soucitný pohled. Zklamaně a naštvaně zároveň bouchnu do vozu a sleduji, jak se pomalu rozjíždí a veze s sebou moji poslední šanci na včasný příchod do práce. Vydechnu námahu ze sprintu a jdu si sednout na lavičku. Lidé, co zrovna vystupovali, už mizí na schodech, a stanice částečně utichá. Vnímám myšlenky těch pár zbylých lidí kolem, ale soustředím se hlavně na ty své. Měl bych zjistit, kdy mi jede autobus, třeba to ještě stihnu... no, to asi ne. Už teď jsem zase pozadu, těch pár minut nedoženu, leda že bych měl osobní tryskáč.

Ze zvyku se dívám na mobil. Přestože lišta zeje prázdnotou, odemykám displej a začínám postupně projíždět sociální sítě. Vzhledem k tomu, že moje profily zrovna neoplývají čísly, tam toho moc nenacházím. I tak se prstem posouvám po zdi hlouběji a hlouběji.

Zničehonic zneklidněně zvedám hlavu a přejíždím lidi kolem zrakem. Jasně pociťuji hodně negativní vlnu myšlenek. Jenže kolem mě je jen paní s dítětem a muž, co neustále kontroluje hodinky. Na všechny tři se na chvíli zaměřuji a ani jeden nemá stejný hlas nebo tón myšlenek jako ten, co jsem zaslechl předtím. Narovnám se a nakláním několika směry - nikdo další tu není. Zaposlouchám se znovu.

Fuj, úplně mi z toho přejede mráz po zádech. Stoupám si a trochu nervně se jdu podívat, za jak dlouho přijede další metro. Za minutu a deset vteřin, což doopravdy znamená tak půl minuty.

Znovu mi přejíždí mráz po zádech, na rukou a nohou mi vyskakuje husí kůže. Nedokážu vyčíst téma těch myšlenek, jsou vzdálené a tlumené. Ale jsou tam a jejich pochmurnost mě nutí něco podniknout. Někdo tady musí být!

Nechávám batoh batohem a rozcházím se směrem, jakým tuším onu osobu. Jsem tak náhlým útokem na svou vnitřní pohodu zmatený. Ještě nikdy mě ničí přemýšlení tak nerozrušilo. Nakukávám za sloupy a po straně vzdálenější metru podél nich pokračuji dál. Minu dva a stále nic. Zastavuji se a snažím se poslouchat, zatímco se rozhlížím. Zdá se mi, že tentokrát ta hrůza zní odjinud, a vydávám se proto opačným směrem. Přecházím své věci a dostávám se ještě tři sloupy za ně, kde ztuhnu, když uslyším blížící se metro. Otáčím se k němu a téměř na konci druhé strany stanice zahlédnu hubeného kluka, který se nejistými krůčky blíží ke kraji a vyhlíží dopravní prostředek. Teprve v ten moment mi dochází, k čemu se chystá, což mě nejdřív skoro paralyzuje, ale vzápětí rozežene k němu.

„Hej!" řvu na něj a on se ohlíží, ale posouvá se o další kousíček k okraji. Poohlíží se k tunelu, v němž už je patrné světlo blížícího se stroje, hned zas ke mně a hned zpátky. Ruce má sepjaté v pěstech a ač za běhu nemám čas na detaily, cítím z něj stoupající nervozitu. „Stůj!"

Neběžím, ale doslova sprintuji. Metro jindy tak loudavé mi dává na každé setině sekundy zabrat. Je tak rychlé! Vím, že to nestihnu. Ten kluk se mezitím dostává až na samý krajíček, kde zavírá oči a pokouší se uvolnit, aby měl všechno konečně za sebou. S každým krokem na něj něco křičím a s každým krokem jsme oba blíž metru. Vidím, jak sebevrah uvolňuje svůj postoj a jako ve zpomaleném záběru se naklání vpřed pro polibek smrti. Metro je od něj v jednu chvíli dva metry, kdežto já metr a půl. A pak už nevnímám téměř nic. Pokusil jsem se po něm natáhnout a strhnout ho do bezpečí, ale nepodařilo se. Podklouzla mi noha, když jsem ho chytal za dlouhou košili. V následující vteřině jsem cítil nepředstavitelný nával bolesti. A v další jsem necítil nic.