Oneshoty

Tinnitus v sedmnácti? (kpop)

Toto dílo vzniklo již dříve, do k-pop výzvy od souteze_a_vyzvy.
https://www.wattpad.com/story/212674105-drobn%C3%A9-k-pop-v%C3%BDzvy
Výzva #18. Téma: Zvuk.

.

Nový student postával uprostřed schodů a bezradně se rozhlížel kolem. Pátral po kabinetu tělocviku, a nikdo mu neporadil víc než „dole v 04". Rozešel jsem se k němu a nabídl se, že ho tam zavedu. Zničehonic jsem v pravém uchu zaslechl podivné pípání. On se představil jako Jimin a já jako Chan.

Ukázal jsem mu, že musí projít místností na konci chodby a až za ní že je, co hledá. On mi několikrát poděkoval a poplácal mě po rameni.

Když jsme se rozloučili, krátké pípání ustalo, ale znovu jsem ho v průběhu dalšího týdne slyšel hned několikrát – ovšem jen ve škole, občas třeba o hodině.

„Dobrý den," ozvalo se ode dveří a do třídy nakoukl kluk, kterému jsem pár dní zpět pomáhal najít kabinet. Opět mi v pravém uchu znělo tiché pískání.

„Mohla byste pustit Bang Christophera k řediteli?" poprosil profesorku a já se udiveně zvedl a následoval ho.

„Byl profesor Kim v kabinetě?" nadhodil jsem a on se na mě na chvíli zadíval, a dokonce zastavil.

„Ah, to jsi ty?" rozvzpomněl se a se stáhnutým obočím pokračoval v cestě ke staré počítačové místnosti, kde už toho moc nezbylo. Zamknul za námi, což mě vyděsilo.

„Řekni mi, co víš o svým tátovi?" neprodleně ke mně pohodil hlavou a opřel se o stěnu. Vůbec jsem nechápal, co se děje, a neustávající pípání mi lezlo na nervy.

Pověděl jsem mu, že nás s mamkou otec opustil, když mi bylo pár měsíců, a že mi po něm zbyla akorát náušnice, již jsem nosil na pravém uchu. Dodal jsem, že prý měl tajnou práci, ale že víc nevím. Byl pro mne mužem, který zmizel dřív, než jsem ho poznal, což jsem též vyslovil nahlas.

„Umřel," zamumlal Jimin a já povytáhl obočí. Jak to asi může vědět?

„Sakra," prohrábl si vlasy a podíval se na mě, „tvůj táta něco hodně zkazil a já mám příkaz vypátrat všechny blízké členy jeho rodiny a zbavit se jich kvůli únikům informací. Myslel jsem, že mu tady bude příbuznej nějakej profesor, ale ne ty. Vůbec nic nevíš a ještě seš nevinnej a roztomilej." Zamrkal jsem na něj a pokusil se poslední poznámku přejít bez narudlých tváří. Byl jsem z toho všeho úplně mimo. Jimin si mě nevšímal a jen se za horečnatého přemýšlení kousal do rtu.

„Nemůžou to zjistit," zavrtěl si pro sebe hlavou, „stopy jsou snadno maskovatelné, tvůj táta vás ukryl dobře. Můžu tě zatajit. Nepřijdou na to." Sledoval jsem ho a nevěděl, co víc od něj ještě čekat.

„Neslyšíš teď něco divnýho?" zeptal se najednou a já mu odvětil, že mi poslední dobou leda pípá něco v pravém uchu.

„Tu náušnici znám. Spouští se, když v okolí detekuje lokační zařízení našich agentů. Když to uslyšíš ještě někdy, jdi hned radši pryč, jo?" poradil mi bez dalšího vysvětlení. Zmateně jsem zakýval hlavou. Semkl rty, rozcuchal mi vlasy, rozloučil se a odešel.

Od té doby jsem Jimina nikdy nespatřil, a ač jsem bez náušnice nikam nešel, pípání jsem nezaslechl ani jedinkrát...