Oneshoty

Jak jsem poprvé řídil s nechutí

Protože mi přes hlavu hodili pytel, levačku plastovým páskem připoutali k volantu a pravačku za krkem k opěrátku, všechna moje soustředěnost padla na mé srdce. Splašeně mě vyzývalo k útěku, ačkoliv jsem neměl šanci se jakkoliv vyvléknout. Někdo si musel zjistit, jak to mám s auty. Kdoví, co se mnou chystají! Jsou tři nebo čtyři, netuším, jak vypadají, neviděl jsem je. Kde vůbec jsou? Trvá jim to, kruci fix! Slyším alarm! To bude průser!

Skoro všechny dveře malého auta se otevřely naráz, načež mi u hlavy hned cvakla pistole a pak teprve odstřihnutý pásek ze zápěstí. Každý z nich něco halekal, strašně jsem se bál! Jak to bylo možné, zvedl jsem volnou ruku nad hlavu, aby mi neublížili.

„Jeď, kurva, jeď!" slyšel jsem ze zadního sedadla, odkud se ke mně neznámý nahnul a už jsem měl u ucha druhý důvod k tomu ho poslechnout. Přišel jsem o pytel na hlavě a zamrkal do světla.

„Dělej, sráči!" popohnal mě spolujezdec a přidal k dvěma důvodům ještě třetí. Všude jsem se potil, špatně se mi dýchalo. Nastartoval jsem v řádu vteřin a rozjel se, neznámo kam. Spolujezdec na mě řval instrukce.

„Pravá! Pravá!" a pak zase „Doleva! Doleva! Doleva!" Pojem o čase se v mé hlavě zkreslil, takže když se ozvaly policejní houkačky a ze zatáčky za mnou se vyřítilo stříbrné auto se žlutomodrými pruhy a bláznivě blikajícími světly, myslel jsem, že se mnou bude amen.

„Žádný blinkry, kurva, co to zkoušíš!" přirazil mi na spánek spolujezdec bouchačku a já se začal rychle omlouvat – síla zvyku. Zezadu na mé provinění zareagovaly dva otrávené komentáře a někdo mě výhružně chytil za vlasy. „Spolupracuj, grázle!"

Sakra, na obzoru provoz! Jen malinko jsem přibrzdil, když to nestihl řidič na křižovatce, a objel jsem ho z druhé strany, za což jsem ucítil žďuchnutí studeným do spánku a další nakvašené kecy. Vyjeli jsme na cestu, kde zrovna nikdo nebyl, takže moje ruka automaticky vyhodila řadicí páku na nejvyšší stupeň. Auto řvalo, ale hlas zákona jsem z hlavy stejně nevytěsnil. Umřu tady, zabijí mě, jestli nás chytí!

Naproti se vynořila další policie a já se málem zalknul, když jsem hned třikrát uslyšel pobídku ke zrychlení nebo zákaz zastavení. Přišlápl jsem plyn a modlil se jako o život. Andělíčku můj strážníčku...

„Drž hubu!" okřikl mě kdosi. Bože, zase si mumlám.

Na krátko jsem přibrzdil a málem si při manévru přiškrtil uvázanou levačku, když jsem jen tak tak proklouznul mezi autobusovou zastávkou a policejním autem. Nabral jsem na rychlosti, co to šlo, ale zaregistroval jsem na úzké silnici několik cyklistů. Budu je mít na svědomí!

„Ať uhnou sami!" vyhuboval mi hlas za mnou, abych nezpomaloval jen kvůli životům nevinných lidí. Neposlechl jsem, tak mi varovně zatáhl za přichycené vlasy. Au!

„Policie, jménem zákona, zastavte, nebo proti vám budou použity donucovací prostředky a střelba!" slyšel jsem z megafonu a hrklo ve mně. Další pistole mířená na mou hlavu! Jsem to já proti všem! Bože, kam jsem se to jen dostal! Kolik jich tam je? Už tři policejní oktávie přímo za mojí prdelí!

„Opovaž se zastavit!" zaječel na mě spolujezdec a za křiku ostatních na poslední chvíli změnil instrukce. „Vem to doprava, doprava, říkám!"

Zpomalil jsem, díky čemuž jsem se dostal do příšerné blízkosti policajtů, a rychle makal pravačkou na volantu, vyvraceje si levačku všude možně. Dokonce jsem krátce zavyl bolestí. Než jsem to vůbec zpracoval, už jsem vyjížděl skulinou mezi auty zákona dál po silnici. Policisté se zdrželi, protože nejspíš čekali, že už jim z křižovatky nepláchnu.

„Pašák, kurva, pašák!" slyšel jsem opět zezadu a cizí ruka mě drsně poplácala po hlavě. „Přidej, přidej!"

„Policie, opakuji, jménem zákona..."

„Dohání nás!"

„Jeď rovně, nezastavuj!"

„Sešlápni ten plyn pořádně!"

Zavřel jsem prudce oči a s andělíčkem strážníčkem na rtech se vrhl na přejezd přes hlavní.

„Koukej doprdele na cestu a drž zobák!" udeřil mě poměrně silně do hlavy jeden z mých únosců a já se octl na druhé straně silnice. Nejrychlejší policejní auto zastavilo, aby přes vysílačku nejspíš informovalo ostatní, jestli mohou v pořádku projet.

„Setřásli jsme je, vpravo!" zahalekal ostře hlas a řadicí páka sjela o číslo níž, jak jsem se lekl, abych se do prudké zatáčky vešel. Zabijeme se tu všichni! Kdyby mi aspoň svěřili navigaci!

„Jaktože nás zase dohání?!"

„Jeď, jeď, jeď!"

„Maj sakra silnější auta," zakňučel jsem nekontrolovaně a hned toho zalitoval. Schytal jsem několik nadávek do zkurvysynů a jeden pohlavek.

„Kam teď?! Kam teď?!" brzdil jsem, srdce až v krku a oči přilepené na zpětném zrcátku.

„Nevím, sakra, tady nemá bejt křižovatka!" stěžoval si spolujezdec a já prostě vybral jednu stranu.

„Jedeme do slepý, doprdele kurvafix!" kopl mi do sedadla ten za mnou a já hned na to prudce zastavil, až si stroj postěžoval. Z pasažérů se vydralo několik heknutí a hlavy jim všem vyletěly dopředu. Pásy, blbci, pásy, kruci!

„Otoč se! Vrať se!" řvaly na mě, zatímco jsem se rozjížděl pozpátku. Není čas, nech mě dělat, co umím! Zvýšil jsem otáčky a se soustředěným pohledem za sebe se vyhnul prvnímu policejnímu autu. Druhé mě škráblo o zrcátko, ale naštěstí všechno drželo, ač jsem řídil křáp. Třetí auto stálo na konci uličky a už jsem se mu chtěl vyhnout, když jsem ve zpětném spatřil čtvrtého kolegu. Taková přesila! Za nadávek všech kolem jsem chtě nechtě dupl na pedál a několika otáčkami volantu prodloužil brzdnou dráhu, abychom to nenaprali do nepřítele. Ještě než jsme zastavili, se všichni vrhali z auta a prchali pryč. Jeden z nich mi ještě předtím prostřelil stehno, takže jsem se maximálně schoulil do klubka, prožívaje neskutečnou bolest. Příkazy chlápků s vestami jsem slyšel jen napůl ucha, hrozně mi v něm hučelo.

„Vylez!" zahřměl někdo nade mnou a dostal jsem paralyzérem. Zatracený tasery!

„Nemůžu, nemůžu!" bránil jsem se, co to šlo.

„Dane! Záchranku! Volej záchranku, má prostřelenou nohu!" zavolal na některého ze svých kolegů, než se zase věnoval mně.

„Ruce!" křikl nekompromisně a já k té na volantu přidal i druhou. Slyšel jsem, jak mi z úst unikají prosby, omluvy a pokusy o vysvětlení. Po chvilce se ke mně dostal jeho tichý překvapený povzdech. Že by mi uvěřil? Možná neumřu?

„Hochu, ty seš zřízenej," polohlasem prohodil do mých bolestných stenů, když mě spoutal a odřízl nožíkem pásek, „ale skvělej řidič..." Vytáhl mě z auta a já se beze všeho svalil na kolena. Měl jsem mžitky před očima.

„Vypněte ty sirény! Prohlídka osoby!" ozvalo se kousek ode mě a poslední, co jsem ještě vnímal, byla potetovaná ruka s hodinkami, podpírající moji hruď pod pažemi a silné tělo za mnou, vytuněné vším možným.