Náhodná setkání [opravuje se]

2. kapitola

Je ráno kolem deváté. Většinou spím mnohem déle, ale je tu nesnesitelná zima. ''To si ty lidi nemůžou koupit topení?'' Zaskuhrala jsem, ale to už mě ze zdola odpověděla máma. ''Zlato, jsi na chatě tak si zvykej.'' ''Tebe jsem se neptala!'' Zasyčela jsem tak, aby to nebylo slyšet. Ještě chvilku jsem ležela, ale pak mě z postele doslova zima vyhnala. Hodila jsem na sebe mikinu a seběhla se dolů nasnídat.

''Dobré ráno.'' Řekla máma. Za chvíli babička a nakonec i děda. Moc jsem je ale nevnímala. Sedla jsem si ke stolu a pohlédla na šunky, salámy a další věci, které bych asi nepozřela. Dala jsem si dva rýžové chlebíčky (nebo polystyrén, jak tomu hodně lidí říká) a chtěla jsem si jít ještě na chvíli lehnout. To už jsem ale měla mámu v patách. ''Lolo!'' ''No co je mami?" ''Oblíkni se, jdeme do města nakoupit!'' ''Už jdu.'' Vytáhla jsem z tašky nějaké věci a vyběhla schody. Pane bože, to mi nemůže dát, jen na chvíli pokoj? Jasně, že ne. Oblékla jsem si obyčejný černé legíny, šedé tričko a modrou mikinu. Venku bylo zataženo a asi ještě větší zima. Do kapsy jsem si strčila mobil a sluchátka. Vyšli jsme na polní cestu a já si hned dala sluchátka do uší. Upřímně jsem neměla zrovna náladu ty jejich řeči. Vlastně ji nemám nikdy.

Když už jsme skoro sešli kopec, máma do mě strčila. ''Lolo, sundej si ty sluchátka. Vůbec se s tebou nedá konverzovat.'' Chtěla jsem ji říct: Možná s vámi ani konverzovat nechci. To by mi ale udělala peklo na zemi. Musela bych všechno uklízet a to vážně nemám zapotřebí. Neochotně jsem si vyndala jedno sluchátko. Když už jsme byli ve městě, babička se chtěla kouknout do Kiku, i když tam nic není, ale před tím musela skočit do Alberta, nakoupit pár věcí v akci. Bylo to jen mléko, cereálie a cukr. No, ale že neuhádnete, kdo to musel nést. Správně. Já! Musela jsem se ale přestat sebelitovat a poslechnout jasně dané příkazy.

Šli jsme do Kiku, když najednou do mě zezadu někdo vrazil a já jsem spadla na zem. Už jsem chtěla říct něco tipu: Co to kurva děláš?, ale když jsem se otočila tak bych asi nenašla tu odvahu. Ta osoba, jež zavinila můj pád na mě hleděla pronikavě zelenýma očima, jež se snažily zakrýt havraní vlasy, které mu každou chvíli padaly do tváře. V ruce držel skate a na tváři mu pohrával vyděšený výraz. ''Moc se ti omlouvám... nevybral jsem tu zatáčku.'' Chvíli mi trvalo, než jsem se z těch jeho přenádherných očích vzpamatovala. ''To je v pohodě.'' Zachraptěla jsem a mávla nad tím rukou. Usmála jsem se, tedy pokud se dá ten děsivý úšklebek nazvat úsměvem.

"Není ti nic?'' Taky se usmál. Byl to nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Úplně jsem z něho zamrzla a jen se na něj hleděla. ''Není ti nic?'' Zeptal se ještě jednou. Oklepala jsem a vysoukala ze sebe větu, kterou jsem si samozřejmě v hlavě ještě snad stokrát předříkala, abych nevyslovila nějakou blbost, které budu pak litovat. ''Ne nic. Budu v pohodě.'' Asi sotva. Pomyslela jsem si. ''Dobře. Tak ahoj a promiň.'' Stydlivě se poškrábal na zátylku a věnoval mi ještě jeden ze svých okouzlujících úsměvů. ''Ahoj.'' Zůstala jsem stát na místě a pozorovala ho, dokud mi nezmizel v zatáčce.

Doběhla jsem svoji rodinu. Máma se na mě dívala. ''Co to bylo za cvoka. Takhle jezdit po chodníku.'' Mlaskla a zakroutila hlavou, čímž vlastně řekla něco jako - ta dnešní mládež. ''Nevybral zatáčku a omluvil se mi!'' Bránila jsem ho. Protočila nade mnou očima a šla dál.

V Kiku jsme byli asi dvacet minut. Nesnesitelných a nekonečných dvacet minut, které jsem proflákala zíráním na novou kolekci ala jsem socka. Babička i máma si koupily každá malý polštářek. Nechápu, jak mohly dvacet minut vybírat polštářek. V hlavě mi vířily všemožné nadávka, ale udržela jsem se na uzdě a na vše okolo nadávala jen v duchu.

Vydali jsme se zpět k Albertu, protože museli ještě udělat jeden nákup. Jen co jsem vešla s nákupem, mi jeden zaměstnanec řekl: ''Slečno s tím nákupem byste měla počkat venku, aby to nevypadalo, že kradete!'' Vyšla jsem ven a sedla si na lavičku. Tímhle padly všechny moje plány na sladkosti, které mi mohla koupit babička.

Asi po dvou minutách, ale začalo hrozně pršet, ani strom, pod kterým jsem seděla, déšť neudržel. Myslela jsem, že už mi nic nepomůže a já zůstanu na pospas dešti, který pomalu, ale jistě začal smáčet celé mé tělo a oblečení. Když v tom se z poza rohu vynořil ten překrásný kluk. Nebo bych snad měla říct Boží zázrak? ''Ahoj. Nechceš se schovat?'' Ukázal na deštník a já jen radostně přikývla a vyběhla k němu. ''Ahoj. Díky.'' Vděčně jsem se usmála. ''Dlužím ti to.'' Zazubil se, při čemž ukázal dvě řády čistě bílých zubů. Napadlo mě, jestli jsou vůbec jeho, ale tuhle myšlenku a všechny jí podobné jsem okamžitě zavrhla a sama sobě jsem přísahala, že na takové blbosti jednoduše myslet nebudu.

"Jsem Jeremy.'' ''Lola'' Kývla jsem hlavou. Jeremy... ''Co tady vlastně děláš Lolo? Venku, na dešti." ''Čekám na svoji rodinu. Šli nakoupit.'' Chápavě přikývl.

Chvíli jsme si takhle povídali. Pak si ovšem všiml, že nejsem celá pod deštníkem. Ruku obmotal kolem mých ramen a něžně si mě přitiskl k sobě. Po celém těle mi vyskákala husí kůže a v ten moment i nadechnout se pro mě bylo obtížné. V jeho blízkosti jsem se ani nemohla přestat usmívat. Po nějaké době se ke mě naklonil. Zrychlil se mi tep a já se začala kousat do rtu. Byl ke mě blíž a blíž, ale pak jsem si všimla, že máma a ostatní už vychází z obchodu. ''Promiň, už musím jít.'' Bylo jasně vidět, že je dost zmatený. Věnovala jsem mu rozpačitý úsměv. ''Uvidím tě ještě někdy?'' Zavolal za mnou. ''Doufám, že jo.'' Usmála jsem se a on mi úsměv opětoval. Cítila jsem, jak mi buší srdce. I když jsem se snažila uklidnit, aby to nevypadalo divně, vůbec mi to nešlo. Byla jsem z něj úplně mimo. Neřešila jsem, že na mě musel být v tu chvíli vskutku zvláštní pohled. Nebyla jsem schopna odpovědět na cokoliv, na co se mě máma zeptala. Ta představa, že jsem mohla okusit chuti jeho rtů, mě doslova užírala, protože jsem ji neuskutečnila. Tohle je jedna z těch věcí, co si bude člověk vyčítat do konce života.

----------------------------------------------------------------------------------------------
A máme tady druhou část :3 doufám, že se vám můj příběh líbí, na wattpad je to můj první ;) děkuju za každé přečtení :)
Viky ^^