Náhodná setkání [opravuje se]

58. kapitola

''Návštěvy začínají až za dvě hodiny,'' řekla jedna ze sestřiček, když jsem chtěl jít za Lolou na pokoj. ''A nemohl bych jít už teď?'' zažadonil jsem nadějně. ''Vy jste přítel té dívky, kterou včera srazilo auto?'' povytáhla obočí. ''Ano,'' kývl jsem. ''Mám pro vás špatné zprávy.'' Rozbušilo se mi srdce, měl jsem pocit, že mi snad vyskočí z hrudi. Snad není Lola mrtvá.

''Teď k ránu se její stav velice zhoršil a je na operačním sále,'' pohlédla na mě s lítosti a smutkem v očích. ''A bude v pořádku?'' ''To nikdo neví. Jestli chcete, můžete jít domů. Nechte mi tady na sebe číslo a já Vám zavolám, až budu mít nějaké informace," navrhla mile sestřička, ale já razantně zakroutil hlavou, ''ne, já... počkám tady.'' ''Může to trvat i několik hodin.'' "Nějak to vydržím, ale musím zůstat. Neodpustil bych si, kdyby se něco stalo a já tu nebyl,'' skousl jsem si nervózně spodní ret. ''Dobře. Budu Vás průběžně informovat.'' Neměl jsem sílu ji opětovat úsměv.

Rozhodl jsem se, že si dám něco k jídlu, protože jsem ještě dneska nic nejedl. V nemocnici byl malý obchod. Moc tam toho nebylo, ale mě to stačilo. Chystal jsem se zaplatit, když v tom mi zazvonil mobil. Dal jsem prodavačce požadovanou částku a zvedl mobil. ''Ahoj Jeremy. Tady Em.'' Došlo mi, že ona vlastně vůbec netuší, co se stalo. ''Ahoj,'' pozdravil jsem sklesle. ''Vy jste zase s Lolou za školou?'' zachichotala se. Nevěděl jsem, jak ji to říct. ''Ne, dneska ne.'' ''A nevíš, kde Lola je?'' to už se v jejím hlase začal projevovat strach. ''Je.. v nemocnici. Měl jsem ti alespoň napsat, ale zapomněl jsem.'' ''Co se stalo? Zase Jordan?'' vyhrkla vystrašeně. Vážně jsem se proklínal, že jsem se ji neozval dřív. ''Ne, tentokrát ne. Srazilo ji auto. Možná by ses za ní měla stavit,'' cítil jsem, jak mě v očích pálí slzy. Nemůžu brečet. Je tady spousta lidí. ''Pane bože, je v pořádku?'' každou sekundou byl strach z hlasu Em zřetelnější. ''Teď je na druhé operaci. Není jistý jestli přežije,'' pronesl jsem tiše, nebyl jsem si ani jistý, jestli mě vůbec slyšela. ''Hned po škole se stavím,'' řekla a zavěsila. Muselo to pro ni být strašné.

Sedl jsem si na židli a dal si sluchátka do uší, abych na to, alespoň na chvilku nemyslel. Asi vám nemusím vykládat, že to nefungovala. Spíš mě to donutilo ještě víc přemýšlet.

Někdo se mnou jemně zatřásl a já musel otevřít oči. ''Vaše přítelkyně už je po operaci,'' spatřil jsem nad sebou milou tvář oné sestřičky. ''A jak to dopadlo?'' zeptal jsem se nedočkavě. ''Zatím se mi nedostalo žádných informací, budete muset za doktorem, který ji operoval.'' ''A kde bych ho našel?'' pozvedl jsem nedočkavě obočí. ''Támhle u recepce,'' kývla hlavou k recepci, kde stál doktor. Byl to ten, s kterým jsem mluvil, když tu byla Lola kvůli Jordanovi. Doslova jsem vystřelil za ním, ale tušil jsem, že mi nic neřekne.

''Prosím, řeknete mi, jak dopadla...'' ''Jak dopadla operace?'' skočil mi do řeči. Kývl jsem na to. Docela mě překvapovalo, že se chovám slušněji než obvykle. ''Nejsem si jistý, jestli vám to můžu říct,'' pokroutil nerozhodně hlavou. ''Prosím, čekal jsem tu několik hodin, abych se dozvěděl, jak na tom je. Ta nejistota se nedá vydržet,'' naléhal jsem, stále rozrušený z toho všeho, co se děje. ''Dobře,'' povzdechl si doktor a nakoukl do papírů, které celou dobu držel v ruce. ''Takže... operace byla úspěšná, i když při ní nastaly jisté komplikace. Teď je stabilozovaná. Pořád, ale je tak padesáti procentní šance, že se někdy probudí,'' pronesl bez jediné známky emocí v hlase, načež mi věnoval litostný úsměv. ''Včera jste říkal, že je o trochu pravděpodobnější, že se probudí,'' rozmýtal jsem smutně. ''Já vím, jenže po komplikacích už to tvrdit nemůžu.'' Zamrkal jsem, abych zahnal blížící se slzy. ''Můžu ji vidět?'' ''Jistě. Číslo pokoje už asi znáte,'' poplácal mě po rameni. ''Ano, znám,'' rozešel jsem se k jejímu pokoji, který se nacházel ve třetím patře.

Vypadala úplné stejně, jako včera. Jen možná přibylo pár hadiček a taky přístroje pípaly o trochu hlasitěji, ale to se mi nejspíš jen zdálo. ''Lolo, prosím uzdrav se,'' šeptal jsem ji a při tom ji hladil po hřbetě ruky. ''Vím, že mě slyšíš. Tak se prosím probuď.'' Nikdo tady nebyl, tak jsem nechal slzy stékat po tvářích. ''Nechybíš jenom mě. Chybíš všem. Svoji mámě, Em a určitě i Grace.''

Najednou se otevřely dveře. Rychle jsem si setřel slzy a podíval se směrem ke dveřím. Stála tam matka Loly. ''Dobrý den,'' šeptl jsem. ''Jak dlouho si tu?'' zeptala se. ''Chvilku. Čekal jsem na chodbě, až ji skončí operace.'' ''Hodně ti na ni záleží, že?'' ptala se dál, ale ani se na mě nedívala, zrak měla celou dobu ukotvený na nehybně ležícím těle Loly. ''Miluju ji. Nikdy jsem nikoho jiného nemiloval a snad nikdy mi nanikom tak nezáleželo,'' ani nevím, proč jsem ji to řekl. Kromě Loly jsem nikomu nepřiznal, že ji miluju a nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu někomu, koho ani neznám. Usmála se nebo se o to alespoň pokusil a sedla si k Lole z druhý strany. ''Řeknu doktorovi, aby ti o ni vždycky zdělil informace.'' ''Děkuju,'' poděkoval jsem upřímně. ''Necháš mě tady s ní chvilku samotnou? Vážně bych to potřebovala.'' Nic jsem neřekl, jen se zvedl a vyšel z pokoje. Opět jsem se posadil na tu tvrdou židli, na které jsem trávil poslední dobou víc času, než doma.
--------------------------------------
Dalšiiii díl :3 je pořád menší a menší pravděpodobnost, že Lola přežije :O ještě pár kapitol a dozvíme se, jak to s ní nakonec dopadne ;) děkuju za 14K reads :3 snad se vám díl líbil :) votes nebo koment potěší :3 omlouvám se za chyby ;D mějte se :3
Viky ^^

(Byla bych vám opravdu strašně moc vděčná, kdybyste se podívali na můj nový vánoční příběh 'Skořicové počasí' ❤)