Náhodná setkání [opravuje se]

29. kapitola

''Už budu muset domů.'' Řekla jsem asi po hodině a půl. ''Ne ještě ne.'' Udělal na mě psí oči a přitiskl k sobě. ''Vím, jak to dopadlo minule.'' Zasmála jsem se a taky ho pevně stiskla. ''Co myslíš?'' ''Na chatě, když si mě poslední den přemluvil, abych ještě nechodila. Všechno dopadlo katastrofálně, vzpomínáš?'' Povytáhla jsem obočí a se smíchem ho sledovala. Jenže tím 'katastrofálně' jsem myslela, že nás nachytala máma, když jsme se zrovna chystali k věcem, kterým jsme se chystat neměli. Ale mě se okamžitě vybavil ten okamžik, kdy jsem ho viděla s někým jiným jen o ani ne hodinu později. Ten moment mi připadalo, jakoby se mi nikdy nepodařilo mu odpustit. Jakoby si nikdy u mě nevybudoval takovou důvěru a to, že tady teď jsem, je jen další má naivní chyba. Odtáhla jsem se od něj a odvrátila pohled. Přeci jen mi už tolikrát ublížil. Cítila jsem ten nechápavý pohled, který do mě několik vteřin zarýval.

''Co se stalo?'' ''To je jedno. Není to nic podstatného.'' ''Jsi špatná lhářka. Je to podstatnější, než si myslíš.'' Přitáhl si mě zpátky. Snažila jsem se mu vyprostit, ale pevně mě držel. ''Jeremy, prosím, pusť mě.'' Přerývavě jsem se nadechla. ''Až mi povíš, co se stalo?'' Naléhal. ''Jeremy... Jak ti můžu věřit?'' Dostala jsem ze sebe nakonec se slzami na krajíčku. ''Jak to myslíš? Vždyť bych ti nikdy neublížil. Jak tě to mohlo jen napadnout?'' Zajímal se, stále mě svírajíc v objetí. ''Ne, to fakt nestojí za řeč, zapomeň na to.'' Stála jsem si za svým, ale to bohužel i Jeremy. ''Pamatuješ si to na té chatě? Jak sis do pár minut našel někoho jiného? Jak můžu vědět, že nejsi pořád stejný?'' Jeremy si povzdechl a svou hlavu si opřel o mé rameno. Mlčel a já začínala litovat, že jsem raději nedělala, že je vše v naprostém pořádku a ten odporný pocit nepřemohla.

''Zamiloval jsem se do tebe.'' Dostal ze sebe po několika ubíjejících minutách. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem nevěřícně zírala kamsi před sebe, nemohouc ze sebe dostat byť jen jediné slovo. A pak mu znovu zpříma pohlédl do očí. Vypadal tak zranitelně a já se bála, že by ho jen jedno špatně zvolené slovo mohlo absolutně zničit. A jelikož jsem se neodhodlala ke slovům, odhodlala jsem se alespoň k činům. Přitiskla jsem své rty na jeho. Polibky jsem se mu snažila dát najevo vše, co jsem nedokázala vyslovit nahlas, protože jsem se přeci jen stále trochu bála...

Po několika chvílích se odtáhl a vlepil mi pusu do vlasů. ''Ale už fakt musím jít.'' Naléhala jsem na něj dál. ''Ty s jako myslíš, že tě pustím?'' ''Hmmm budeš muset.'' ''Ale já nechci.'' Pohlédl na mě pohledem šestiletého dítěte, které prostě chce to modré autíčko, a přesto prostě nejde vlak. Rychle jsem vyskočila a pelášila do předsíně, nazout si boty. Doběhl za mnou a znovu mě obejmul, tentokrát v jiné poloze, jelikož jsem byla předkloněná a pokoušela jsem se nazout si tenisky. ''Takhle už mi nikdy neutíkej.'' Napomenul mě přísným tónem. ''Tak toho se nemusíš bát.'' Usmála jsem se a věnovala mu ještě jeden polibek. Najednou jsme se chovali, jakoby se absolutně nic nestalo. Jako bychom zrovna nevedli vážný rozhovor a jakoby mi před chvílí neřekl, že mě miluje. Ale možná mi to takovými těmi drobnostmi dával najevo neustále. To jen já si toho pořádně nikdy nevšímala.

''V pondělí se uvidíme.'' Řekl, když už jsme stáli před mým domem. Jen jsem kývla a dala mu pusu na tvář. Chtěla jsem vejít do domu, ale on mě stáhl zpátky. ''Tohle nebyl polibek na rozloučenou!'' Usmál se a propojil naše rty do dlouhého polibku. ''Takže v pondělí.'' Usmála jsem se a vešla do domu.

Z pohledu Jeremyho

Ráno jsem se vzbudil asi v jedenáct. No fajn už nebylo ráno. Zase jsem vyrazil ven, ale tentokrát s Oliverem. V jednu mi někdo zavolal. ''Ano?'' ''Ahoj Jeremy.'' ''Ahoj mami.'' Řekl jsem takovým tím tónem 'zase otravuješ'. ''Prosím tě, přijď co nejdřív domů.'' Asi se rozhodla můj tón naprosto ignorovat. ''Proč?'' ''To ti řeknu, až přijdeš domů.'' ''Fajn.'' Položil jsem to a vydal se domů, i když nerad.

''Tak co jsi mi chtěla říct.'' Zavolal jsem na celý dům, hned potom co jsem přišel domů. ''Pojď do obýváku.'' Protočil jsem očima, ale i tak šel. ''No?'' Řekl jsem otráveně. ''Zítra odjíždíme na tři týdny do Anglie.'' Řekla a usmála se. ''Proč?'' ''Tvoje babička má narozeniny a pozvala nás tam na pár týdnů.'' Za normálních okolností bych byl pravděpodobně štěstím bez sebe, protože tři týdny bez učení a to nepotřebuje jiný komentář. Ale já tady jednoduše Lolu nechtěl nechat. I když jsou to jen nějaké mizerné tři týdny, připadalo mi to až příliš. ''A musím?'' ''Ano zítra v pět odlétáme. Nepůjdeš do školy, aby sis mohl zabalit.'' S tímhle se na mě usmála a vrátila se do kuchyně, kde na plotně stál dnešní oběd.

Z pohledu Loly

''Em pojď už.'' Křičela jsem na Em, která si pořád nebyla schopná obout boty. ''No jo. Ty si nějaká nedočkavá.'' Doslova jsem vyběhla před školu, ale Jeremyho nikde neviděla. ''Neboj, určitě brzo přijde.'' Řekla Em, když viděla můj ztrápený pohled. Sedli jsme si na lavičku a povídali si. Každou chvíli jsem se pořádně rozhlídla, ale Jeremy nikde nešel. ''Ahoj holky.'' Objevil se najednou u nás Alex. ''Ahoj.'' Řekli jsme naráz. Samozřejmě si sedl vedle Em a věnoval ji krátký polibek. ''Nechceš někam jít?'' Zeptal se po chvíli Em. Koukla se na mě prosebným pohledem. Nepatrně jsem kývla a ona vyskočila a skočila mu kolem krku. ''Tak ahoj zítra.'' ''Ahoj.'' Moc jim to spolu slušelo. Chvíli jsem ještě čekala, ale pak jsem se rozhodla, že mu napíšu.

Lola: Ahoj Jeremy, kde si?
Jeremy: Lolo promiň, ale přijď za mnou domů, co nejdřív. Potřebuju s tebou nutně mluvit.
Lola: Dobře budu tam za deset minut.

Doslova jsem se řítila k němu domů. Byla jsem vystrašená. Napadali mě všemožné scénáře, které byli stejně reálné, jako mozky mých spolužaček, některých. Napadlo mě třeba, že je nemocný, nebo že jede do Iráku jako voják, anebo do Afriky zachraňovat hrochy. Věděla jsem, co je to za hlouposti, ale nějaká část mě mi stále tvrdila, že to je klidně možné.

Zastavila jsem před Jeremyho domem, zazvonila a čekala, až mi někdo přijde otevřít. ''Ahoj.'' Nestihla jsem ani nic říct a už byl přitisknutý na mých rtech. ''O čem si to chtěl mluvit?'' Zeptala jsem se ustaraně, když se odtáhl. ''No víš... já zítra odjíždím. Na tři týdny do Anglie.'' ''Proč?'' ''Bydlí tam moje rodina.'' Poškrábal se na zátylku a pohlédl na mě provinilým pohledem. ''A doopravdy tam musíš jít?'' Zeptala jsem se. Smutek mi musel doslova koukat z očí. Pevně mě k sobě přitiskl a kývl. ''Uvidíš, že ty tři týdny uběhnou rychle.''

----------------------------------------------------------------------------------------------
Dneska jsem teda stihla ještě jednu část :3 jeeej a další POKUS o zvrat :D no jo nechci jim to udělat moc lehký :D zítra se pokusím o další díl, ale nevím jestli to kvůli škole stihnu :/ takže snad se vám díl líbil :) omlouvám se ta chyby ;D votes nebo koment by potěšil :3 mějte se :3
Viky ^^