Náhodná setkání [opravuje se]

21. kapitola

Doma jsem se okamžitě svalila na postel. Ani si nepamatuju, jak jsem se domů dostala. Hlavu jsem měla naplněnou myšlenkami tak, že jsem se nezmohla na vnímání nikoho a ničeho. Má fantazie mě stále děsila. Nechyběla ani představa o tom, že se za chvíli probudím ve své posteli a zjistím, že to byl opravdu sen.

Celým mým pokojem se rozezní pípnutí mobilu. Vyděšeně se posadím na postel. Usnula jsem. Probudila jsem se. Celé mé tělo zaplavil strach, že to byl skutečně jen sen. Ale naštěstí, zpráva, která mi přišla, mě vrátila zpět do reality, a tudíž mi došlo, že sen to určitě nebyl.

Jeremy: Když už zítra budeme mít ten společný den, napadlo mě, co takhle vyrazit na skate?

Lola: Mohli bychom. Už vycházím z formu. Naposledy jsem byla s tebou. :D

Jeremy: Dobře, ale nemusíš se ani snažit, tak jako tak budu lepší :*

Lola: Hah, nesmíš si tolik věřit, to se nevyplácí :*

Upřímně jsem doufala, že na mě Jeremy nebude nic zkoušet. Jak se tak znám, podlehla bych, o tom žádná. Jsem to ale zvláštní človíček. Ve čtrnácti mi bylo absolutně jedno, jestli se s Jeremym vyspím, a teď, když mám dokonce jistotu, že mě jen tak nevyužívá, doufám, že nic nebude zkoušet. Nevím, jestli je to k smíchu, nebo k pláči, každopádně, mě se chce spát.

Z pohledu Jeremyho
Byl jsem z toho nadšený, tak neskutečně moc nadšený. Byla teď jen a jen moje, ale ve skutečnosti tomu bylo úplně jinak. To ona si se mnou mohla dělat, cokoliv jen chtěla. Byl jsem na ni závislý. Byla má droga a já si již bez další dávky nedovedl představit život.

Pořád jsem, ale nechápal, proč jsem po ní tak toužil. Byla dokonalá, to jsem věděl, ale to, co jsem nevěděl, bylo v čem. Co na ni byla ksakru tak úžasného, že se tedy tou mou drogou stala? Byla snad první, co jsem musel dobíjet. S takovýmito věcmi jsem se nikdy zatěžovat nemusel. Holky mě prosily o jednu nos nimi. Ale ona ne. Byla jiná. Byla jiná a i to byl asi jeden z důvodů, proč pro mě byla tak dokonalá.

Z pohledu Loly
Zatím jsem byla z každého dne ve škole nadšená, až na dnešek. Právě dnešek se táhnul. Pomalu. Pomalu. Opravdu velmi, velmi pomalu. Ret jsem si z nervozity a nedočkavosti dokousala do krve, ale to až tehdy, kdy o život přišla má milovaná propiska. Aby ne, když mám tak skvělé plány na odpoledne. ''Kdyby něco, přespala jsem u tebe. Můžu se na tebe spolehnout?'' ''Celkem mi křivdí, že mi nevěříš.'' Ušklíbla se Grace, ale po chvíli se ještě doplnila: ''Samozřejmě, že se můžeš spolehnout. Musím tě přeci v tvém milostném životě podporovat.'' Rozhodila rukama a zazubila se. ''Děkuji, jsi velmi obětavý člověk.'' Sklonila jsem ji poklonu a zasmála se. Ještě jsem ji mávla na rozloučenou a téměř vyběhla na autobusovou zastávku, jelikož autobus mi jel za pár minut, muselo být mé tempo svižné.

Doma jsem si snad rychlostí blesku sbalila nějaké věci a připravila se na další den ve škole. Musela jsem stihnout autobus zase zpět, takže mé tempo od doby, co jsem vyběhla ze školy, nepovolilo.

Napsala jsem mamce vzkaz na papír a dala ho na ledničku. Byly jsme domluvené ze včerejška, ale tohle byly holt její podmínky a já je, i když nerada, musela respektovat. Do ruky jsem si vzala ještě skate a vyrazila.

Cesta autobusem uběhla rychle, asi mými nekonečnými představami, jak toto přespání bude asi probíhat. Mohla jsem si stále dokola opakovat, jako normální přespání nebo přesně tak jak jste se domluvili, ale jak jsem už zmínila, má fantazie byla až příliš velká na to, aby to nechala bez povšimnutí.

Nervózně jsem stála před domem Jeremyho. Chvíli jsem se bála zazvonit, protože za tu dobu dokázala má fantazie hotové divy. Nakonec jsem ovšem sebrala odvahu a ten proklatý zvonek zmáčkla.

Dveře se otevřely a přede mnou stál... o můj bože, neslintej. Byla jsem si téměř jistá, že mi slina dokonce ukápla na zem při pohledu na Jeremyho jen v boxerkách. Bylo mi ukradené, že už jsem ho takto viděla, tento pohled byl pro bohy. Bohužel, i přes mé napomínání jsem slintat nepřestala a připadalo mi, že jsem stále víc a víc slintala na před tím suchý chodník. Jeremyho úšklebek mě ale usvědčil, že k nějakému tomu slintání na chodník asi přeci jen došlo, čemuž jsem se já, až tolik nedivila.

''Ahoj. Pojď dál.'' Ustoupil mi z cesty a já mohla projít. Hned jak jsem vešla, položila jsem na zem věci a ruce mu omotala kolem krku. ''Chyběl jsi mi. Víš to?'' ''Hmmm... to ty mě taky.'' Přiblížil se ke mě a políbil mě. Měla jsem možnost natisknout se na jeho dokonale vypracovanou a ještě ke všemu odhalenou hruď. Samozřejmě jsem této možnosti okamžitě využila. Ne, nemýlíte se. Opravdu jsem před pár hodinami tvrdila, že s ním nechci skončit hned v posteli, a ano, zase se nemýlíte, bylo mi to v tuto chvíli maximálně ukradené.

Jeho smyslné rty se třely o mé. Kdybych nepotřebovala k životu kyslík, nikdy bych se od něj neodtrhla. K mé smůle, kyslík je až nadmíru důležitý a já se po pár minutách musela od jeho rtů oddálit. Bože, jak já jsem se v tuto chvíli nenáviděla.

----------------------------------------------------------------------------------------------
Další díl :3 pokusím se dneska vydat ještě další ;) vím, že se v tomhle dílu nic nestalo, ale i takové díly musí být :D všichni určitě víte, že se blíží škola a asi nebudou díly tak často :/ no budu se snažit :)) omlovám se za chyby ;D votes nebo koment by potěšil :3 mějte se :3
Viky ^^