Náhodná setkání [opravuje se]

38. kapitola

Z pohledu Jeremyho
Přes pofidérní žaluzie pronikalo do pokoje slunce. Protáhl jsem se a se zívnutím jsem si promnul oči. Hodiny ukazovaly, že za několik minut bude šest, což znamenalo velmi rychle blížící se vizitu.

Ještě tak dvě minuty jsem jen tak zíral přes mezery v žaluziích a nakonec jsem se rozhodl Lolu vzbudit. ''Vstávej.'' Šeptal jsem ji u ucha, ale ona si jen odfrkla a s poklidem spala dál. ''Lolo, nenuť mě, abych se tě pokoušel vzbudit svými velmi pro tebe nepříjemnými způsoby.'' Ušklíbl jsem se a v duchu jsem se na to buzení začal neskutečně těšit. ''Je brzo.'' Konstatovala stále s očima pevně zavřenýma. ''Ale jsi v nemocnici a za chvíli je vizita. Ne, není brzo.'' Lola si povzdechla tak hlasitě jak jen to bylo možné a konečně se posadila na postel a až pak otevřela oči. Bylo mi líto, že jsem nemohl použít své speciální buzení, které zahrnovalo zejména lechtání. Bylo krátce po šesté, když se ozvalo zaklepání.

''Dále.'' Křikla Lola. Do pokoje vešla sestřička. Jaká náhoda, že zrovna ta, s kterou jsem včera vedl rozhovor. ''Už jste vzhůru, dobře. Chci vám jen říct, že za chvíli přijdou doktoři.'' Na tváři měla nasazený obrovský, falešný úsměv a sledovala nás s opovržením v očích. Já i Lola jsme tu faleš poznali. ''Děkuju.'' Řekla Lola, a i když tu falešnost poznala, usmála se na ní upřímně. Sestřička šla k nočnímu stolku, na kterém byly nashromážděné skleničky. Když se pro ně sklonila, dala si záležet na tom, abych měl výhled do jejího výstřihu ještě lepší než včera. Na tváři se objevil její sexy pohled, který působil spíš jako škleb nejhoršího kalibru. Začal jsem se na Lolu vystrašeně dívat a ta mou tvář prostě jen vzala do dlaní a políbila mě. Při pohledu na to znechucení sestřičky jsem měl co dělat, abych se nezačal smát.

Když za ní zaklaply dveře, se smíchem jsem se od Loly odtáhl. ''Díky.'' Uznale jsem kývl a stále jsem se nebyl schopný přestat smát. ''To byla samozřejmost.'' Na rty mi věnovala ještě jeden krátký polibek a pak se ozvalo znovu zaklepání a do pokoje vešla skupina doktorů.

Postávali kolem její postele, v rukou jakési složky. Sem tam se ji zeptali na otázky typu 'Jak se cítíš?' nebo 'Bolí tě to ještě?'. Nakonec se ale shodli na tom, že je nejspíš nesmysl držet ji v nemocnici, pokud se cítí dobře, a že navíc neměla žádná vážná zranění a tak se nakonec shodli na tom, že ji dnes tedy propustí.

Z pohledu Loly
''Včera jsem zavolal tvé mámě. Byla mimo město a z práce neměla šanci odejít, tak řekla, že se staví dnes.'' Řekl mi Jeremy, zatímco jsem si sbírala svoje věci do tašky. ''Děkuju... úplně mi to vypadlo.'' S vděkem jsem se na něj podívala a dál jsem si skládala věci. ''Pojedeme autobusem?'' Zeptala jsem se nakonec. ''Zavolal jsem taxíka. Přece jenom doktoři říkali, aby si odpočívala.'' Zaculil se na mě. Vzdychla jsem a zakoulela očima, ale nakonec jsem se přece jenom usmála, protože jsem si pomyslela, jak zatraceně úžasnej kluk to vedle mě stojí.

Jeli jsme taxíkem a mě zazvonil mobil. ''Ano?'' ''Ahoj Lolo.'' ''Ahoj mami.'' ''Jsi v pořádku?'' ''Ano mami. Zrovna jedu domů.'' ''Jen jsem ti chtěla říct, že budu dvě noci pryč. Vážně mśtrašně moc jsem se chtěla vrátit, ale letadlo dřív neletí. Tedy letí, ale místa jsou jen v první třídě a to by nás naprosto zruinovalo. Jsem na sebe strašně naštvaná, že jsem tě nedokázala ochránit. Zvládneš to sama? Mohla bys třeba přespat u Em.'' ''Neboj se mami, já už to nějak zvládnu.'' ''Dobře. Buď na sebe opatrná. Pa.'' ''Ahoj.'' Odložila jsem mobil do kapsy.

''Tak co?'' Zeptal se Jeremy. ''Mamka bude ještě dvě noci pryč, neletí ji letadlo. Nějak to tam budu muset zvládnout sama.'' Pokrčila jsem rameny, usmála jsem se a položila si hlavu na jeho rameno. ''Sama?! To v žádném případě!'' Rychle jsem se zase zvedla a pohlédla jsem na něj s nechápavostí v očích. ''A co chceš teda dělat?'' Zasmála jsem se. ''No co asi. Zůstanu s tebou.'' ''To nejde. Co škola?'' ''Tam to nějak pochopí. Ty jsi důležitější. A moje mamka to určitě pochopí taky.'' ''Vážně?'' Pohlédla jsem na ně stále trochu nevěřícně. ''Sto procentně.'' Přitakal s úsměvem tak velikým a šťastným, že by sotva jeden věřil, že je psychicky naprosto v pořádku. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Něžně a vášnivě a já si byla svou láskou k němu naprosto jistá.

----------------------------------------------------------------------------------------------
Skoro jsem to nestihla :D omlouvám se, že dneska je později, no nebyl čas ;D mám tak nějak vymyšlený, co se stane :) za to jsem fakt ráda :D takže se vám snad díl líbil :) počet votes a reads rychle stoupá a já vám za to moc děkuju :3 ^^ <3 jako vždy :D omlouvám se za chyby :D votes nebo koment potěší :3 mějte se :3
Viky ^^