Náhodná setkání [opravuje se]

44. kapitola

Z pohledu Jeremyho
Leželi jsme společně na gauči. Tedy spíš, já jsem ležel na gauči a Lola ležela na mě. Pro ně to byla vzrušující záležitost, zatímco Lola vypadala, že ji plně zaměstnává sledování filmu. Celou tu dobu jsem ji držel za zadek, a když se mě po pár minutách zeptala, proč ji tak držím, řekl jsem, že je to proto, aby nespadla. Samozřejmě znala pravdu, takže se na mě jen ušklíbla a vesele se zasmála. Potom už nepromluvila ani slovo, protože sledovala film. Ale víte, když jsem ji držel za zadek, jen opravdu stěží jsem zvládal sledovat film.

Po hodině a půl byl konec a já měl takovou radost, že jsem se zubil jako absolutní blázen. ''Co se tak culíš, pro boha?'' smála se mi Lola. ''Já jen, že se mi teď můžeš zase plně věnovat.'' Zadek jsem ji stiskl pevněji a ona slastně zavzdychala, jen pár titěrných centimetrů od mé tváře a já mohl cítit její horký dech, tak sladký a vroucný. ''Jak přesně bych se ti měla věnovat?'' zeptala se a její hlas byl v tu chvíli tak svůdný a smyslný, připadalo mi, že mě doslova hladí po duši. Zlehka jsem ji políbil na rty a ona mi polibek opětovala. V tu chvíli mi to vskutku stačilo. Její rty, vůně a horký dech. Ledové doteky jejích rukou a vlasy, co mě lechtaly na krku. Byla moje. Jen a jen moje.

Když už jsme se blížili k tomu nejlepšímu, jelikož její tričko už bylo odhozené kdovíkde, ozval se motor před domem a následné cinkání klíčů a odemykání dveří. Lola byla v tu ránu na nohou a než jsem se nadál, její hrudník byl skryt pod tričkem. ''Běž ke mně do pokoje, honem, rychle!'' Měl jsem pocit, že kdybych se nerozběhl, dostrkala by mě tam násilím. Ještě předtím, než jsem za sebou potichu zavřel dveře, slyšel jsem jak Lola zdraví svou mamku.

Z pohledu Loly
Doslova jsem mamku drtila v objetí. Chyběla mi, i když mi občas tou mou pubertou neskutečně lezla na nervy, potřebovala jsem teď její vřelou náruč. ''Zvládla jsi to tady ty dva dny? A vůbec, zvládla jsi to všechno?'' Nikdy dřív jsem v její tváři neviděla tak provinilý výraz. To, jak se na mě dívala a při tom si vyčítala všechny ty špatný věci, co se mi za poslední dobu staly, vypadala tak zoufale, ztraceně. Upřímně jsem netušila, jak bych ji mohla pomoct. ''Neboj, mami, jsem v pořádku a všechno jsem zvládla,'' mám totiž svého ochránce, doplnila jsem v duchu, ale mamce jsem jen věnovala ten nejkonejšivější úsměv, jaký jsem dokázala.

''A ten'' – odkašlala si – ''ten, co ti to provedl... jak to s ním dopadlo?'' Byla nejistá, nevěděla, co má říct, jak se má chovat. ''Jordana našla policie a myslím, že hodně brzo půjde do pasťáku, protože mu ještě nebylo osmnáct.'' Chvíli jsme se na sebe navzájem jen tak dívali a já pak pokrčila rameny. ''Mrzí mě, že jsem tu pro tebe nebyla, když jsi mě potřebovala. Nepoznala jsem na tobě, že bys byla v nepořádku. A nebyla jsem tu pro tebe ani teď, když tě propustili z nemocnice. Všechno mě to tak hrozně mrzí. Jsem hrozná matka,'' a rozplakala se. Strnule jsem ji několik sekund jen sledovala, zaražená celou touhle situací, i když mi bylo více, nežli jasné, že musela nastat. Přistoupila jsem k ní a znova jsem ji obejmula. ''Mami, já to chápu, měla jsi moc práce a přece nemůžeš riskovat, že by tě vyhodili. To prostě nejde.'' ''Jsi moje chytrá holka, víš o tom?'' usmála se na mě skrze slzy a rukávem blůzky si utírala rozmazanou řasenku a mokré tváře.

''Půjdu udělat něco k večeři, dobře?'' ''Dobře.'' Jedna druhé jsme věnovaly uklidňující úsměv. Mamka se vydala do kuchyně, načež jsem se jako kulový blesk vyřítila nahoru po schodech, rychle upalující za Jeremym, který tam na mě dobrých dvacet minut čekal.

Po otevření dveří mi pohled okamžitě padl na Jeremyho, který ležel rozpláclý na mé posteli a spal, div mu po bradě netekly sliny. Posadila jsem se na kraj postele a pozorovala ho. V hlavě se mi honilo tolik myšlenek, až jsem měla pocit, že se mi z nich motá hlava. Měla jsem chuť zalézt si vedle něj pod peřinu, přitulit se tak, aby mě objímaly jeho paže a prostě nad ničím v tu chvíli nepřemýšlet.

Když jsem se probrala z těch představ, zlehka jsem zatřásla Jeremym a zašeptala jsem: ''Jeremy, vzbuď se. Už budeš muset jít.'' Jeho víčka se zlehka zachvěla, ale přesto zůstávala pevně zavřená. ''Chci tady zůstat s tebou. Co si mám bez tebe doma počít?'' Usmála jsem se, jen tak tiše, sama pro sebe. ''Jeremy, vždyť je tady moje mamka, nemůžeš tady zůstat. Kdyby věděla, že tu jsi, sežrala by mě zaživa. Za dvacet minut ti jede autobus, vstávej!'' Opět jsem s ním se smíchem zatřásla a to už se vyhoupl do sedu a hodil po mě šibalský úsměv. ''Jdeš zítra do školy?'' Kývla jsem. Věděla jsem, že nechce, abych ještě šla do školy. Bál se o mě a to bylo to na něm vidět neuvěřitelně jasně a zřetelně. ''Nevím, jestli se radovat, že mi budeš celý den na blízku, anebo šílet strachy, že jdeš do školy tak brzy po... tom, co se stalo.'' Sklonil svůj pohled a v tu chvíli mi připadalo, že veškerou svou pozornost věnuje kostičkovanému vzoru na mém povlečení. ''Jeremy, je to v pohodě, věř mi. Chci se vrátit zase do starých kolejí.'' A pak mě pevně obejmul, tak pevně, až jsem měla pocit, že mě už nikdy nechce pustit.

''Řeknu ti, jestli je čistý vzduch,'' špitla jsem směrem k Jeremymu, právě se vydávající na průzkum naší chodby. Když jsem vykoukla ze dveří, chodba byla liduprázdná a jediné, co bylo slyšet, bylo mamčino pobrukování, ozývající se z kuchyně. ''Pojď,'' zašeptala jsem tak tiše, až jsem to nezaslechla ani já sama a tak jsem prostě chytla Jeremyho za ruku a táhla jsem ho po schodech dolů až ke vstupním dveřím, kde si Jeremy začal rychle nazouvat své tenisky. ''Uvidíme se zítra, že jo?'' Sevřel mé ruce ve svých a s širokánským úsměvem se mi zahleděl do očí. Na odpověď jsem jen kývla, načež mě rychle políbil, a jelikož se rychle blížil čas příjezdu autobusu a dojít na zastávku trvá pár minut, skoro se rozutíkal směrem pryč od našeho domu, při čemž mi stihl ještě i zběsile mávat.

----------------------------------------------------------------------------------------------
snad se vám kapitola líbila :) chtěla jsem ji vydat trochu dřív, ale no... lenost :D omlouvám se za chyby ;D votes nebo koment by potěšil :3 zítra asi další díl ;) mějte se :3
Viky ^^

(velice se omluvám, že kapitoly vycházejí tak málo a tak nepravidelně, ale opravdu mám v poslední době málo času, děkuji za pochopení :))