Náhodná setkání [opravuje se]

57. kapitola

Ani nevím, jak dlouho jsem seděl vedle Loly. Je to jako bych se vypl. Vnímal jsem jen ji. Nevnímal jsem čas, lidi co se střídali v pokoji a ani upozornění jedné ze sestřiček, že za hodinu končí návštěvy. Díval jsem se na ni, jak leží se zavřenýma očima na nemocniční posteli. Nejradši bych si vedle ní lehl a pořádně ji obejmul. Chci ji pomoct, ale co asi tak zmůžu? Nic. Když ji Jordan mlátil, stačilo mu jednu vrazit, ale teď? Můžu jen doufat.

''Musíte odejít,'' ozval se za mnou hlas, který mi připadal povědomý. Otočil jsem se. Stála tam ta sestřička, která se mě minule pokoušela zbalit. Když si všimla mých očí, usmála se takovým tím 'je mi to líto' úsměvem a pak se chystala odejít.

''A nemohl bych tady zůstat?'' zeptal jsem se rychle. ''Dnes to opravdu nejde, ale zítra, pokud si to nějak domluvíte, tak si myslím, že by to mělo jít,'' pousmála se. ''Opravdu to nejde dneska?'' naléhal jsem neodbytně. ''Ne, bohužel. Můžu se jen přimluvit, aby jste tu mohl zůstat ještě hodinu, ale víc toho pro Vás udělat nemůžu.'' Kývl jsem a pokusil jsem se vděčně usmát, ale vyšel z toho jen prapodivný úšklebek. Odešla a zavřela za sebou dveře.

''Lolo, prosím neumírej,'' křičel jsem skoro přes celý nemocniční pokoj. ''Já nechci, ale musím,'' zašeptala z posledních sil. Za chvilku zavřela oči. Vypadalo to, že se chystá spát. Pořádně se nadechla. Čekal jsem výdech, ale ten nepřišel. Je pryč. Navždy. Doktoři kolem ní běhali, snažíc se ji zachránit. Díval jsem se na ni se zamlženýma očima, protože se mi naplnily slzami. Pořád jsem nepouštěl její ruku. ''Je pozdě,'' řekl jeden z doktorů a všichni přestali zmateně pobíhat.

Otevřel jsem oči a rychle se posadil na postel. Tričko i vlasy jsem měl celé propocené. ''Byl to jen sen,'' šeptl jsem do prázdna mého pokoje. Koukl jsem se na mobil. Půl páté. Nemělo cenu jít spát a stejně by se mi to asi nepovedlo.

Vstal jsem z postele a namířil si to rovnou do kuchyně. K mému neštěstí u stolu seděla máma. ''Jakto, že si včera nebyl ve škole?'' vyhrkla na mě. ''Byl jsem v nemocnici,'' pronesl jsem potichu a do skleničky si nalil trochu džusu. ''No to určitě. A den před tím, jako taky? Hele už jsme to tvoje záškoláctví jednou řešili. Myslela jsem, že ti to došlo,'' propálila mě pohledem. ''Ale já včera byl v nemocnici,'' stál jsem si za svým. ''A proč teda?'' odfrkla si, při čemž mě propálila pohledem. ''To tě nemusí zajímat,'' řekl jsem s naprostým nezájmem. ''Ale mě to zajímá! Jsem tvoje matka a ty mě až do osmnácti budeš poslouchat! Takže, proč si byl v nemocnici?'' udeřila do stolu pěstí. Mlčel jsem a v hlavě si promýšlel, co vlastně říct.

''Protože moji holku přejelo auto a teď se ani neví jestli přežije,'' zařval jsem na ni, v očích slzy a v žilách vztek. ''To je mi líto,'' sklopila hlavu. Měla špatné svědomý. ''Jenomže to ji nepomůže,'' protřel jsem si oči. ''Ja vím. Zvládáš to?'' položila mi ruku na rameno. Ten soucit byl ubijející. ''Vypadám snad, jako bych to zvládal?'' Zakroutila hlavou a už nic neříkala. ''Dneska nejdu do školy,'' prohodil jsem. ''Proč?'' Vykulil jsem na ni oči. To ji to vážně nedochází? ''Jdu do nemocnice.'' Povzdechla si, ale nakonec souhlasila.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Další díl :3 teďka budou díly nějakou dobu jenom z pohledu Jeremyho ;) možná Lola nepřežije a už to bude napořád jen z pohledu Jeremyho :O nechte se překvapit :D a ještě jsme překonali 13K reads, takže děkuju :D :3 jste nejlepší :3 snad se vám díl líbil :3 omlouvám se za chyby :D votes nebo koment potěší :3 mějte se :3
Viky ^^