Náhodná setkání [opravuje se]

63. kapitola

Z pohledu Jeremyho
Probudil jsem se jen pár minut před šestou. Za chvíli sem mělo vběhnout stádo doktorů, tak jsem se rozhodl vzbudit Lolu sám. Přisedl jsem si vedle ní, pohladil ji po tváři, na kterou jsem ji následně políbil. ''Nech mě spát. Je ještě brzo,'' zabručela. Zasmál jsem se nad tím a pokračoval v buzení. ''Vstávej, za chvilku začíná vizita a nahrnou se ti sem doktoři.'' Tahle věta ji konečně donutila otevřít oči. ''Dobré ráno,'' řekla a usmála se na mě ospalým úsměvem. Venku byla ještě tma. Do velkého okna svítila jen pouliční lampa. Nechtěl jsem rozsvěcovat světlo, protože bylo moc ostré a po ránu by moc příjemný nebylo.

''Zdálo se mi o tobě.'' Usmál jsem se nad tím, ale zajímalo mě, proč má tak zamyšlený výraz, tak jsem se zeptal, ''a co jsme dělali?'' Zasmála se, protože ji hnedka došlo, na co narážím. ''Ne, to ne. Já jsem nemohla otevřít oči a ty jsi nade mnou... brečel. Říkal jsi, jak jsem tě změnila, jak moc pro tebe znamenám.'' Byla zahleděná do zdi, která byla naproti její postele. ''Mám pocit, jakoby se to stalo,'' dopnila se ještě. Nevěděl jsem, co odpovědět, tak jsem jen sklopil hlavu. Jenže to byla blbost, protože to by i úplnej debil poznal, že je to pravda. Když jsem zvedl hlavu, na její tváři se pohrával úsměv. Upřímný úsměv, na který bych se mohl dívat prakticky pořád a nikdy by mě neomrzel.

Vypadalo to, že chce něco říct, ale to už se rozletěli dveře a následně vešlo do pokoje, hned několik doktorů. Jeden z nich rozsvítil to nepříjemné světlo. Já i Lola jsme museli přivřít oči. ''Půjdu si pro snídani,'' usmál jsem se na Lolu a zamířil do malého obchůdku v nemocnici.

Z pohledu Loly
Byla to pravda! Celý můj sen byla vzpomínka. Nemůžu uvěřit, že mi to řekl. ''Dneska vás přemístíme na jiný pokoj a asi za týden, pokud nenastanou žádné komplikace, bysme vás mohli propustit,'' vytrhl mě z přemýšlení jeden z doktorů. Věnovala jsem mu lehký úsměv a zabořila se zase do svých myšlenek. Jaké to bude, když máma ví, že s Jeremym chodím? Nebude naštvaná? Co když se nebudeme moct už tolik s Jeremym věnovat naší oblíbené činosti? Ano myslím 'to'. Ale možná to bude přesně naopak. Nebudu muset mámě tolik lhát, že jdu třeba přespat k Em. Ale co, když to nebude snášet, že jsme 'to' už dělali?

''Slyšel jsem, že tě za týden už propustí.'' Kde se tady sakra vzal Jeremy? To jsem byla tak dlouho mimo? A kdy odešli doktoři? Zakroutila jsem nad sebou hlavou a odpověděla mu, ''jo. Není to super?'' Před odpovědí mě políbil. Zase jsem se cítila jako v ráji. Když byl svými rty přitisklý na mých. Ale dost už toho fantazírování o jeho rtech..... které jsou tak dokonalé. Ježiši, co to se mnou v poslední době je?

''To, víš že jo. Můžeš u mě zase přespat.'' ''Uvědomuješ si, že to asi nepůjde hned, co mě propustí z nemocnice, že jo?'' pozvedla jsem obočí. ''Copak ti to doktoři zakázali?'' ''Ne to ne, jen...'' začala jsem. ''Tak vidíš,'' pronesl vítězně a já opět mohla cítit jeho rty. Přejel mi jazykem po spodním rtu, čímž si žádal o vstup. Povolila jsem mu to a začali jsme doslova válčit. Teda spíš naše jazyky.

Nejednou se od dveří ozvalo odkašlání. Tiché, ale i tak slyšitelné. Úplně jsme to ignorovali. Ozvalo se znova a to už hlasitější. Vzhlédla jsem ke dveřím, ale neoddalovala se od Jeremyho rtů. Máma! Odtrhla jsem se od Jeremyho. Dívala se na nás vážným pohledem, pod kterým ovšem skrývala pobavení. Normálně bych se zahleděla do země a začala se červenat. Tohle nebyl ten případ. Mámě jsem věnovala úsměv 'co má být' a Jeremymu 'takhle válka nekončí'. Oba jsme se zasmáli.

''Můžu si s tebou popovídat?'' zeptala se máma a koukla na Jeremyho. Tím se mu snažila slušně dát najevo, ať vypadne z mýho pokoje a že se chce zeptat na náš vztah. Zvedl se a odešel. Až mě překvapovala, kde se v něm bere tolik slušnosti.

''Jak jste spolu dlouho?'' začala se horlivě vyptávat. ''Asi měsíc.'' ''A už jste 'to' dělali?'' Jak nečekaná otázka! Trošku jsem znérvózněla, ale nijak jsem to nedala najevo. Nemělo cenu ji lhát. Stejně by na to časem přišla nebo v tom horším případě, by nás načapala. To se ale nikdy nesmí stát! ''Ano,'' odpověděla jsem, přičemž jsem se snažila znít sebejistě, i když ze mě nejistota a nervozita musely doslova sálat. ''Proč jsi mi to neřekla?'' na tváři se jí objevil zklamaný výraz. Já jen protočila očima a zadívala se z okna na ulici, kde se pomalu začalo rozednívat.

''A jenom jednou?'' ptala se po krátké odmlce dál. Jako vážně?! Tohle už mi slušně leze do soukromí! No, když to chce vědět. ''Ne, víckrát,'' Zase se v mém hlase objevila nejistota. Doufám, že nebude chtít vědět, kde všude. Počkat.... v posteli, na kuchyňský lince, na veřejných záchodcích, na zastávce, ve sprše. Trochu zvrhlé, když nad tím ted tak přemýšlím. Ale tak životě se má experimentovat, ne? Kývla hlavou. ''Dobře. Teď musím do práce, ale odpoledne se ještě stavím.'' To zas bude. To mám vážně zvládnout další její otázky? ''Ahoj mami,'' řekla jsem mile. Dala mi pusu na čelo, kde mi určitě zůstala stopa od rtěnky a vyšla ze dveří. Teď můžu být až do odpoledne jenom s Jeremym. Pokud se nestaví ještě Em.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Další díl :3 zase jsem se snažila, co nejdelší ;) teď budou mít zase klidné období, ale vážně netuším, jak dlouho to vydrží :D chci vám ještě opravdu moc poděkovat za 21K reads :o :'3 jste báječní, fantastyčtí a neuvěřitelně úžasní ;333 takže snad se vám díl líbil :3 zítra čekejte další ;) omlouvám se za chyby ;D vote nebo koment potěší ;3 mějte se :3
Viky ^^