Náhodná setkání [opravuje se]

35. kapitola

Z pohledu Jeremyho
Celý den ve škole jsem byl jako v jiném světě. Když se mě učitelé na něco zeptali, ignoroval jsem je tak dlouho, aniž bych si to uvědomil, dokud se nerozhodly vzdát to. Protože si přeci nebudou kazit den mnou, no ne?

Ale i když jsem učení zasvětil horu času - ještě vyšší horu než tu, o které dneska mluvil učitel zeměpisu -, věnoval jsem všechen ten čas jen jedné myšlence. Tedy ne myšlence, spíš holému faktu, k jehož řešení jsem se nemohl ani zamák dostat. Věděl jsem, že Lole někdo ubližuje, taky jsem věděl, že mi to nechce říct, a že ji musím pomoc. A věděl jsem, že ji mám rád, opravdu hodně rád, možná až tolik, že jsem se do ní zamiloval. Ale tohle všechno byla fakta, která mě stále dokola a dokola vodila v kruzích, až jsem nakonec i v tom kruhu zabloudil a nakonec stejně nevěděl kudy kam.

Byl jsem opravdu v koncích. Dnešní vyučování odzvonilo poslední zvonění a já pořád na nic nepřišel. Aniž bych klukům něco řekl, odebral jsem se před školu. Věděl jsem, že i kdybych přišel jen o pár minut později, přešla by je trpělivost a odešli by. Takoví oni prostě byli. Takoví oni prostě byli. Nekonvenční a nezávazkoví. Kdyby to neznělo tak zvláštně, řekl bych, že máme takový volný vztah, při čemž jsi každý mohl dělat, co se mu zachtělo a nikdo to moc neřešil.

Když už jsem se dostával do fáze paniky, rozhodl jsem se nostalgicky povzpomínat na dětství. Tak, aby to bylo k užitku. Schoval jsem se za nejbližší strom. Viděl jsem jen na vchod do její školy, skrze jehličky a spadané listí, které sem nahnal vítr z nedalekého listnatého stromu. Lidé kolem mě chodili a tvářili se... ne zrovna přívětivě. Bál jsem se, že někdo zavolá do blázince se slovy, že jim musel utéct pacient. Ale k mé dosavadní práce, tajného agenta FBI bylo maskování nezbytnou nutností.

Lola vyšla ze školy společně s Em a Grace. Vypadal v podstatě jako vždy. Usměvavá, bezstarostná. Ale ta modřina na její tváři, které jakoby bolestivě vyzařovala, mluvila o přesném opaku. Byla to jen přetvářka. Připdalo mi, že se celý svět nějak začal přetvařovat.

Po pár minutách cesty se oddělila Grace a společně s Em zamířila kamsi úplně jiným směrem. Připadalo mi to beznadějné. Nikde nikdo nebyl, a to už nebylo daleko od zastávky, kam pravděpodobně měla namířeno. Ale najednou ve mě cuklo. Nejdříve jsem se chtěl zaradovat, že jsem konečně pravděpodobně narazil na člověka, který si vůbec dovolil vztáhnout na Lolu ruku. Ale nemohl jsem se radovat, když jsem věděl, v jak ošemetné situaci Lola byla.

Objevil se tam Jordan. Štrádoval si to k ní a na tváři měl sebejistý, slizký úsměv. Už jen díky tomu jsem mu chtěl dát co proto. Nikdo by si neměl dovolit takhle se na ni usmívat. Nikdo.

Zastavil se těsně před ní. Chtěl jsem jí vyběhnout naproti, ale jako bych ustrnul na místě. Sledoval jsem je, neschopný pohnout brvou. Jordan se nahnul k jejímu uchu, až moc blízko a mě to donutilo zatnout zuby, pěsti a vlastně naprosto každičký sval v těle. Ten výraz, který se Lole objevil v tváři, nebyl, jako když se člověk bojí písemky, nebo něčeho podobného. Byl to čistý, až průzračný děs. ''To po mě nemůžeš chtít. Tohle já neudělám.'' Slyšel jsem její tichý, ubrečený hlásek. Užuž jsem se chystal vyrazit za ní. Ale zkameněl jsem, když Jordanova pěst vylétla do vzduchu a prudce zasáhla její tvář. Ta se pod sílou jeho rány skácela k zemi.

''Rozmyslela sis to?'' Zařval na ni, zatím co já už konečně sebral všechnu odvahu, a běžel k nim. Zakroutila hlavou a dostala od něj kopanec. Připravoval se k dalšímu, ale to já už k němu doběhl. ''Nech ji.'' Zařval jsem pro změnu já. Otočil se a já mu dal vší silou pěstí. Stále se držel na nohou a to se mi nelíbilo. Dal jsem mu další, která byla ještě silnější. Pokusil se bránit, ale nevycházelo mu to. Bublalo ve mně tolik vzteku, že byl snad nemožné, abych nevyhrál. Připadal jsem si jako Hulk a této situaci chybělo už jen, abych zařval 'Hulk zlobiz. Hulk ničit.' a bylo by to perfektní.

Schytával mé pěsti, dokud v bolestech neupadl na zem. Rozběhl jsem se k Lole, která pořád ležela na chodníku a svíjela se v bolestech. Vzal jsem ji do náruče a odešel, co nejdál od Jordana. Posadil jsem ji na lavičku. ''Jsi v pohodě?'' ''Jo.'' Řekla potichu, ale já poznal, že není. Taky, jak by mohla být v pohodě? ''Proč si mi to neřekla?'' ''Bála jsem se.'' Konečně zvedla hlavu a já viděl její přenádherné hnědé oči, ale jiskry nikde. ''Mám tě rád.'' Zašeptal jsem a ona se pousmála. A v tu chvíli jsem tam ty jiskry neviděl, ale věděl jsem, že tam někde pod vší tou bolestí jsou, jen stačí najít ten správný klíč k jejich nalezení.

Hleděl jsem na ni se vší tou starostí v očích. A byli jsme tak neskutečně blízko u sebe a nedokázal jsem odolat. Přiblížil jsem se ještě o kousek, opravdu jen malinký kousek, ale i ten stačil, abych se zlehka dotkl jejích rtů. Chutnaly tak sladce jako jahody a měkce. Ale tohle bylo něco víc, než jen pouhý polibek. Cítil jsem to. Tentokrát to chutnalo jinak a já mohl cítit víc, než jen jahody, měkkost a vláčnost.

----------------------------------------------------------------------------------------------
Tahle kapitola byla tak žádaná, že nevydat ji by byl hřích :D ne, opravdu jste po ní toužili, takže doufám, že máte radost :) omlouvám se za chyby ;D votes nebo koment by potěšil :) a ještě něco... včera jsme překonaly 2K reads, což je úplně neuvěřitelný a moc moc moc vám za to děkuju, ani jsem nečekala, že to bude číst tolik lidí :3 doopravdy vám moc děkuju, protože je to jenom díky vám, jste úžasní!!! :3 snad se vám teda díl líbil, mějte se :3
Viky ^^