Náhodná setkání [opravuje se]

4. kapitola

Jedu na skatu. Ale v tom mě někdo předjede. Kdo to je? Pořádně se rozjedu, ale on začal zpomalovat. Tak já taky. Nakonec jedeme vedle sebe a držíme se za ruce. Zvednu hlavu. ''Jeremy.'' ''Lolo.'' Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme seděli na lavičce a líbali se. Bylo to nekonečné. ''Lolo.'' Počkat to neřekl Jeremy.

''Lolo vstávej!'' Otevřu oči a nade mnou stojí máma. ''Proč mě budíš?'' Protřela jsem si oči a zamžourala do slunce. ''Protože jsou dvě hodiny?'' Zasmála se a pokroutila nade mnou hlavou. ''Pojď, máme oběd.'' Za chvíli jsem již slyšela, jak schází schody. To už můj mozek začal pomalu zpracovávat onu informaci, co se mi právě dostala.

Rychle jsem se posadila na postel. Můj pohled okamžitě spadl na velké hodiny, které visely hned naproti mně. Měla pravdu. Bože, za hodinu mám sraz s Jeremym. Začala jsem panikařit. Z postele jsem seskočila tak rychle a neohrabaně, až jsem málem skončila na zemi.

Rychle jsem seběhla schody a zhltala oběd. Namalovala se a oblékla si takové oblečení, co se na skate, alespoň trochu hodí. ''Mami jdu do města.'' Zakřičela jsem přes celou chatu. Nemusela jsem dlouho čekat a dostala se mi mámina nespokojená reakce. ''Proč?'' Proč je tak zvědavá? Samozřejmě celou pravdu ji říct nemůžu. ''Na skate. Musím cvičit, než to zapomenu.'' Usmála jsem se. ''Dobře, ale jestli se zdržíš, zavolej.'' ''Dobře. Čau mami.'' Vzala jsem si skate a vyrazila.

Chvilkami jsem poklusávala. Někdy jsem se dostala do neúprosného běhu, ale to mi nikdy dlouho nevydrželo. Párkrát jsem si dokonce poskočila a asi třikrát sebou málem švihla o zem. Ale když jsem dorazila na místo srazu, měla jsem ještě několik minut čas, z čehož mi poskočilo srdce radostí.

Po chvíli, co jsem jen tak zírala do země a pokoušela se do betonu teniskou vyrýt nějaké obrazce, jsem ucítila něžný dotek na svém rameni. V tu chvíli jsem leknutím nadskočilo, což vyvolalo záchvat smíchu mého děsitele, jestli se to tak dá tedy nazvat.

''Ahoj. Lolo.'' ''Jeremy, ahoj.'' Usmála jsem se a on mi úsměv oplatil, tedy trochu křečovitě, protože mé leknutí ho skutečně velmi pobavilo. ''Tak co? Kam chceš vyrazit?'' Zeptala jsem se s neskrývanou nedočkavostí. ''Provedu tě tady. Mám takový pocit, že si tady toho ještě hodně neviděla.'' ''Dobře, veď mě.'' Uchechtla jsem a čekala, až se Jeremy rozjede. Do chvilky si skutečně stoupl na skate a vyrazil směrem vpřed. Byl neodolatelný. Musela jsem se hlídat, abych tady nezačala slintat. Věřím, že by mi to bylo jedno, ale Jeremymu určitě ne a pravděpodobně bych ho už nikdy neviděla. Otočil se na mě. ''Tak jedeš?'' ''Jojo. Nějak jsem se zasnila.'' Do prdele to jsem mu říct nechtěla. Ulicí se rozezněl jeho hluboký smích. Musela jsem se zamyslet nad tím, jestli se skutečně chovám, až tak trapně, že jsem mu dneska pro smích. Pořádně jsem se rozjela a za chvíli ho dohnala.

Jezdili jsme už hodinu. Myslím, že jsme projeli celé město křížem krážem. No, Jeremy si pro mě přeci jen přichystal ještě něco. ''Někam tě vezmu.'' Řekl, aniž by se na mě otočil, ale přesto sem mohla vidět jeho šibalský úsměv. Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Určitě věděl, jak jsem z něj hotová a myslím, že toho hodlal skutečně využít.

''Tak a jsme tady.'' Seskočil ze skatu a vzal ho do rukou. Samozřejmě jsem ho napodobila a vyrazila za ním. Když jsem viděla, jak Jeremy někam šplhá, chtělo se mi utéct, ale když jsem pak zjistila, že ten výstupek nemá ani tři metry, zahodila jsem svůj strach z výšek za hlavu a vylezla za ním. ''Páni.'' Vydechla jsem. Byl tam výhled nejen na celé město, ale i na krajinu. ''To je nádhera.'' Nevydržela jsem a objala ho. ''Děkuju, že si mě sem vzal.'' ''Ani mě nenapadlo, že by se ti tady mohlo tak líbit.'' Odtáhla jsem se a věnovala mu malý, možná spíš omluvný úsměv. Em měla možná dobrý nápad, ale mě byl momentálně k ničemu, jelikož jsem ho skutečně nezvládala dodržovat. Jednoduše nemám nadpřirozené schopnosti a tak prostě odolat nedokážu.

''Jeremy, ty tady bydlíš?'' Upřímně jsem v to doufala, abych, až příští rok zase přijedeme, ho mohla vidět. Nemohla bych žít moc dlouho bez těch očí a kouzelného úsměvu, i když i rok je dost dlouhá doba ''Ne, jezdíme sem jen na chatu, je mojí tety a ta nám ji jednou za čas půjčí.'' ''Aha.'' Sklopila jsem hlavu. Nevím, proč se mi nahrnuly slzy do očí, ale byla jsem odhodlaná ani jedné z nich nedovolit stéct po mé tváři. Po několika sekundovém mrkání se mi podařilo všechny slzy zahnat.

Jeremy mi palcem a ukazováčkem hlavu zvedl a zahleděl se mi do očí. Moc dobře jsem věděla, co se teď stane. Možná jsem si v tu chvíli měla vzpomenout na Lukáše. Možná jsem se měla držet Emininého plánu. Jenže teď na nějaké možná nezbývalo místo. Po chvíli jsme už byli tak blízko, že mezi našimi rty skoro nezbývala žádná mezera. A pak se jeho rty něžně otřely o mé. Koukl se mi do očí, jakoby se mě ptal, jestli má pokračovat. Ale když jsem sama své rty přitiskla na jeho, už ani jeden z nás nepochyboval.

Ani jsem netušila, co se dá při polibku procítit. Ta salva emocí, co se na mě doslova navalila. Něco mi došlo. Asi jsem se zamilovala. Bylo to silnější, než všechno, silnější, než já. Každý jeho dotek ve mě rozproudil silnou vlnu emocí. Když přestal, koukl se na mě starostlivým pohledem a zeptal se: ''Kdy odjíždíš?'' Na tohle jsem ani nepomyslela. A asi jsem měla. ''Za dva dny.'' Zašeptala jsem zlomeně. Nebrečela jsem. Byla jsem smutná, zlomená a kdoví, co ještě, ale slzy se nedostavily. Jeremy mě vtáhl do svého pevného objetí a zašeptal mi do vlasů: ''Určitě se ještě uvidíme.'' V to jsem doufala i já, ale za dva dny se musím vrátit do reality. Čeká na mě Lukáš, škola a Em. Až na Em bych se bez všeho obešla.

Asi půl hodiny jsme si tam ještě povídali a pak jeli zpátky. Už jsme byli před naší chatou. ''Uvidíme se ještě zítra?'' ''Musíme se ještě vidět.'' Odpověděl rozhodně a zazubil se. Musím uznat, že s odpovědí jsem byla maximálně spokojená. Zvedla jsem hlavu a dala mu takový ten polibek na rozloučenou. ''Měj se. Zítra se uvidíme.'' Řekl a já ho naposledy objala. Otevřela jsem branku. Sledoval mě, dokud jsem za sebou nezavřela dveře.

''Ahoj mami. Jsem doma.'' ''Dobře za půl hodiny bude večeře.'' Zavolala na mě máma nazpět, zatímco jsem si vyzouvala tenisky. ''Jojo.'' Nejsem si jistá, jestli mě vůbec slyšela, protože jsem už vybíhala schody a šmátrala v kapse po mobilu, kde jsem našla v kontaktech Em.

Mobil chvíli vytáčel, až se z něj ozval Emin rozradostněný hlas. ''Ahoj Lolo. Tak copak Jeremy?'' Nad jejím provokativním hlasem jsem jednoduše musela protočit očima. ''Dneska jsme si vyrazili na skaty, vzal mě na takovou skálu, kde byl krásný výhled a tam jsme se několikrát políbili. Pak mě doprovodil na chatu a musela jsem mu slíbit, že se zítra znova uvidíme.'' Vysypala jsem ze sebe rychlostí světla. Musela jsem se zhluboka nadechnout, protože v mém proslovu nebylo na nějaké nádechy místo. ''Myslím, že ten můj plán se nepovedl, co?'' Zasmála se. ''Ale Em já se snažila, když on byl tak neodolatelnej.'' Zasněně jsem se kousla do rtu. ''Ty ses tak trochu zamilovala, nemám pravdu?'' Chvíli jsem musela rozmýšlet nad tím, jestli to tak skutečně je. Ale pak mi došlo, že tady není, co rozmýšlet. ''Asi jo.'' Zašeptala jsem, jakoby to bylo to největší tajemství. A taky že bylo.

----------------------------------------------------------------------------------------------

A je tu další část :3 po tomhle a nebo možná, až po dalším to začne být zamotaný, takže se máte na co těšit :D
Viky ^^