Náhodná setkání [opravuje se]

36. kapitola

Z pohledu Loly
Jeremy mě pevně držel v objetí a já se od něj nemínila odtrhnout. To, jak mě pevně svíral, ve mně vyvolávalo pocit, že je možná všechno v pořádku. Vím, že v pořádku nic nebylo, ale ten pocit se mi líbil. Chtěla jsem, aby nikdy nepřešel.

''Kopnul tě silně?'' Odtáhl se Jeremy a se starostí v očích se na mě podíval. Zkousla jsem si spodní ret, jak nejvíc to jen šlo. Opatrně jsem si vyhrnula tričko. Na mém břichu se rozprostírala modřina velká, jako mé břicho samotné. Přitiskla jsem k sobě oční víčka ve snaze zadržet slzy a začala jsem skuhrat bolestí. ''Kurva!'' Sykla jsem a to už se mi z očí řinula jedna slza za druhou.

''Vezmu tě do nemocnice.'' Řekl Jeremy a už se připravoval k odchodu. ''Ne! Nemůžu do nemocnice!'' ''Proč?'' ''Chápeš, že by se na všechno přišlo?!'' Zakřičela jsem na něj. Nechtěla jsem na něj křičet, ale měla jsem v sobě tolik bolesti a strachu, že jsem to ze sebe nějak musela dostat a můj hlas mě vůbec neoposlouchal.

''Tak hele,'' Sednul si zpátky na lavičku. ''Nejsem tvůj rodič. Jsem tvůj kluk a ty mě teď poslechneš, ať se ti to líbí, nebo ne! Takže jdeme!'' Řekl rozhodně a sebejistě. Věděla jsem, že bych měla jít na policii. Chtěla jsem vidět Jordana za mřížemi a tehdy bych e mu mohla konečně vysmát do ksichtu. Ale děsila mě ta představa, že půlka světa uvidí moje fotky. Člověk by si pak nikde nepřipadal v bezpečí. Hnusila bych se sama sobě.

''Ne! Ani za nic!'' Uraženě jsem se zvedla, ale hned po prvním kroku se ozvala bolest a ta mě podlomila kolena. Čekala jsem tvrdý náraz, ale chytily mě Jeremyho ruce. ''Dobrý reflexy.'' Pokusila jsem se o úsměv, ale přes bolest z toho po chvilce vyšel jen úšklebek, že se divím, že nevzal nohy na ramena. ''Tak a teď jdeme do nemocnice!'' ''Ale...'' Přitiskl si rty na moje a já pod jejich hebkostí neměla chuť mu v ničem odporovat.

Z pohledu Jeremyho
Seděl jsem na tvrdé nemocniční židli mezi nemocnými lidmi a potichu vyčkával, jak to všechno dopadne s Lolou. Tak moc jsem si přál, aby byla v pořádku. Už uběhla skoro hodina a půl od té doby, co jsem sem Lolu dovedl. Zničehonic ze dveří vyšel doktor a já se k němu přiřítil doslova jako hurikán.

''Jak je na tom?'' Vyhrkl jsem a napjatě sledoval doktora. Ten se na mě nedůvěřivě zadíval. ''Nemůžu vám říct bližší informace, pokud nejste její příbuzný.'' Štvalo mě, jak si mě přeměřoval pořád dokola a dokola, jakoby mi nevěřil ani tu proklatou otázku. ''Chodíme spolu.'' Řekl jsem sebevědomě a čekal na jeho reakci. V očích se mu objevil výsměch, ale v tváři si držel stále ten neutrální výraz. ''Je mi líto.'' Samozřejmě, že mu to nebylo líto. ''Můžete zajít k ní na pokoj.'' ''A jaké má číslo pokoje?'' ''134.'' Zašeptal jsem tiché díky a zmizel mu z očí.

Po dlouhém hledání jsem to vzdal a zeptal se jedné ze sestřiček. ''Máte nějaké přání?'' Zeptala se s milým úsměvem na tváři. ''Hledám pokoj 134.'' Neopětoval jsem jí úsměv. Nebyla o moc starší než já, a bylo poznat na co myslí, když si mě neustále prohlížela. ''Jistě. Chcete tam zavést?'' Naklonila se trochu dopředu a já měl dokonalý výhled do jejího výstřihu. Zkousl jsem si spodní ret a odvrátil pohled. ''Ne, děkuju.'' Zavrtěl jsem s neutrálním výrazem hlavou a pokoušel jsem se dívat do jejích očí. ''Šesté dveře vpravo.'' Ukázala do chodby, protočila očima a namyšleně se společně s klapáním podpatků vydala chodbou pryč. 

----------------------------------------------------------------------------------------------
Tak tak jsem to stihla :3 co myslíte, bude Lole něco vážného? :O to se dozvíte pravděpodobně zítra v dalším díle ;D sama si to ještě promyslím :) podle toho, jakou budu mít zítra náladu ;D jinak doufám, že se vám díl líbil ;) dobře zítra asi další díl omlouvám se za chyby ;D votes nebo koment by potěšil ;) mějte se :3
Viky ^^