Náhodná setkání [opravuje se]

3. kapitola

Jsou čtyři odpoledne. Jen před pár hodinami jsem poznala Jeremyho. Myslela jsem, že to okouzlení bude jen chvilkové. Ale ne, ten jeho úsměv, který by rozjasnil i ten nejtemnější den. Ty jeho oči, ve kterých se člověk může rychle a navždy ztratit... jako já.

Z myšlenek mě vyrušil mobil. Kouknu se, kdo mi volá. ''A do prdele.'' Zakleju a v duchu si nafackuju. Volal Lukáš. Vždyť já na něho úplně zapomněla. Nadechnu se a vezmu mobil. ''Ahoj.'' ''Ahoj Lolo. Já... jen jsem ti chtěl říct, že mi chybíš a... že tě miluju.'' Vyrazil mi dech. A to doslova. Párkrát jsem se pokusila nadechnout, ale nakonec jsem se po neúspěchu začala dusit. ''Jsi v pohodě?'' Zeptal se starostlivě. Za normálních okolností, bych se asi usmála, samozřejmě jen tehdy, kdy bych se nedusila, ale v tuto chvíli mě to ještě více rozhodilo. ''Jo, naprosto. Taky mi chybíš.'' Větší blbost si říct nemohla Lolo. Napomenula jsem sama sebe. ''A miluješ mě?'' Proč mi to děláš tak složitý bože? ''Mám tě ráda.'' ''Cože?'' Cítila jsem se provinile. Ale nedokázala jsem mu lhát. Nedokázala jsem mu říct, že ho miluju.

''Promiň, jsem unavená. Ahoj.'' ''Lolo poč...'' Teď bych to nebyla schopná řešit. Co když je to jen poblouznění? Co když bych teď řekla nějakou blbost a pak bych toho litovala? Nic z toho jsem nechtěla riskovat. Možná bude přeci jen nakonec lepší to vyřešit, až za nějakou dobu, kdy mi vychladne mysl a opustí mě čerstvé bláznovství z toho krásného úsměvu.

Co mám dělat? S Lukášem jsem byla kamarádka několik let a teď, když jsme spolu, nechci náš vztah pokazit po jednom měsíci. To není můj styl, takhle ubližovat lidem. Jeremy proč jsem tě musela potkat?

Po chvilce jsem se rozhodla zavolat Em. ''Ahoj Lolo. Co se děje?" ''Mám problém. Slibuješ, že to nikomu neřekneš?'' ''Nemyslíš si, že po osmi letech kamarádství je tohle trapná otázka?'' ''Dobře, máš pravdu, poslouchej. Dneska jsem potkala jednoho kluka, Jeremyho. Je hrozně hezkej, milej. Je to jakoby vyšel z nějakého časopisu. Nemůžu na něj přestat myslet. Jenomže já mám Lukáše a nechci mu ublížit. Víš přeci, že jsme po sobě tak nějak toužili. Jestli se to dá tak nazvat. Víš, kolik jsem toho s Lukášem zažila? Jasně, že víš.'' Uchechtla jsem se. ''Co teď? Prosím poraď.'' Slzy mě zaštípaly v očích. Bylo to jen ze zmatenosti. Nesnáším, když jsem zmatená a nevím, co dělat. Popotáhla jsem a víčka pevně přitiskla k sobě, čímž jsem všechny slzy zahnala. ''Lolo? Jsi v pořádku? Doufám, že nepláčeš.'' Jak si toho jen mohla všimnout? Někdy mi přijde, že má nadpřirozené schopnosti. ''Víš přeci, jak nezvládám takové situace.'' ''Hele být tebou zjistím si co je zač, ať neuděláš nějakou hloupost. Prostě zjisti, jestli je tak úžasný, jako se ti na první pohled zdá.'' ''Jo, tak fajn, děkuju, já...pokusím se to nějak vymyslet.'' "Dobře a potom mi napiš, jak to dopadlo.'' ''Neboj, tobě vždycky. Měj se.'' ''Ty taky.'' Položila jsem mobil na postel. Bez Em už bych tu asi nebyla. Musela jsem se zasmát nad tou myšlenkou, že bych tu nebyla bez takového retarda, jako je Em.

''Lolo?'' ''No mami?'' ''Potřebuju, abys skočila do lékárny, začalo mě škrábat v krku.'' ''Fajn. Jenom se převlíknu.'' Co když potkám Jeremyho? Já chci být věrná, i když on by za to stál. Pokusila jsem se tu myšlenku zapudit, ale marně. Máma mi dala nějaký peníze a já mohla vyrazit.

Cesta do města trvala jen chvíli, nebo spíš mě to tak připadalo. Musela jsem pořád myslet nejen na Jeremyho, ale na všechno ostatní co by se mohlo stát. Byla by opravdu velká náhoda, kdybych ho potkala znova.

Vyšla jsem z lékárny a celkem rychlým krokem vyrazila zpátky. Rozhlížela jsem se po všude možně. Měla jsem chuť dát ruce k sobě a začít se modlit, hlavně, abych Jeremyho nepotkala i cestou domů.

Vešla jsem do chaty a oddychla si. ''Ahoj Lolo. Pojď sem na chvíli.'' Vzdychla jsem, ale nijak neodporovala. V obýváku seděla nejen moje máma, ale i nějaká jiná žena. ''Dobrý den.'' Pozdravila jsem slušně. ''Lolo tohle je moje kamarádka Christine.'' ''Ráda tě poznávám Lolo.'' Řekla a podala mi ruku. ''Lolo myslíš, že bych mohla skočit do té chaty u lesa?'' ''Proč?'' ''Christine si zapomněla mobil, jestli bys ji pro něj skočila.'' ''Klidně. A je někdo doma? Aby mi otevřel.'' ''Ano pravděpodobně můj manžel.'' Řekla Christine a věnovala mi zářivý úsměv. ''Jo tak já jdu.'' Kývla jsem hlavou k mámě i k její kamarádce a rozešla se do chodby, kde jsem si opět nazula své tenisky. Vůbec se mi nechce, ale co bych přece neudělala pro svoji mámu?

Za patnáct minut jsem byla u chatky a zazvonila. Chvíli to trvalo, ale po chvíli už někdo odemykal. ''Jeremy?'' Bylo to tak, u dveří stál Jeremy. ''Lolo, co tady děláš?'' "Tvoje máma mě poslala pro mobil.'' Nejsem si jistá, jestli jsem byla víc zaskočená já anebo on. Každopádně jsem se tomu musela zasmát, protože celá tahle situace mi přišla jednoduše směšná.

''Pojď dál.'' Kývl hlavou směrem dovnitř a dovedl mě do obýváku. Měli to tam moc hezké. ''Posaď se.'' Sedla jsem si na křeslo, asi jen proto, abych nemusela sedět vedle něj. Asi taky proto, že kdybych byla v tak moc velké blízkosti někoho tak dokonalého, měla bych problém se udržet. Sedl si na gauč. Dívali jsme se navzájem do očí. Měla jsem chuť ho políbit. Buď věrná, buď věrná. Bože, kéž by se mi v hlavě pořád dokola nemotal ten pocit, že jsem již měla šanci ochutnat chuť jeho rtů. Zatím jsem si to měla možnost jen představovat.

''Jak dlouho jezdíš na skatu?'' Trochu jsem se od něj oddálila. Vypadal zklamaně. ''Asi tři roky.'' ''Já dva.'' Usmála jsem se. ''Nechtěla by sis někdy vyrazit na skaty?'' ''Moc ráda.'' Ne Lolo sakra proč jsi to řekla? Tohle nedopadne dobře. ''Budu se těšit.'' ''Já taky.'' Ještě jsme si povídali hodinu a potom mě doprovodil k chatce. ''Hele mohli bychom na ty skaty už zítra.'' Navrhl. ''Dobře. Ve tři na náměstí.'' Odkýval mi to a na tváři vykouzlil šťastný úsměv.

Když už jsem chtěla otevřít bránu. Ozvalo se za mnou. ''Lolo?'' ''Ano?'' Chytl mě kolem pasu a políbil. Jeho rty se třely o mé. Jejich drsnost a přesto dokonalá chuť mi doslova podlomila kolena. Kdyby mě nedržel kolem pasu, asi bych se už válela po zemi. Chvíli jsem si to vážně užívala, ale pak jsem se odtáhla. Nemohla jsem, když jsem věděla, že někde na mě čeká Lukáš, který mi jen před pár hodinami vyznal lásku. ''Promiň. Já mám kluka.'' ''Aha, ale ty skaty zítra platí?'' ''Dobře.'' Usmál se na mě. Nebyl to už ten zářivý úsměv, byl spíše zklamaný. S posledním úsměvem jsem na Jeremyho mávla a zavřela za sebou dveře.

----------------------------------------------------------------------------------------------
A je tu další část :3 jen si nemyslete, bude to ještě hodně zamotaný :D snad se vám zatím příběh líbí :)
Viky ^^