Náhodná setkání [opravuje se]

43. kapitola

''Co ti tak dlouho trvá? Vždyť jsi horší než já.'' zakřičela jsem na něj se smíchem. Čekala jsem v kuchyni, zatím co on se v klidu připravoval. Jenže tahle věta ho jakýmsi zvláštním způsobem vyprovokovala a já byla v ten moment přesvědčená, že ji budu užívat častěji. ''Tohle už neříkej. Víš přece moc dobře, že to není pravda.'' Natiskl svou tvář k mé. ''Tím bych si nebyla tak jistá.'' Provokativně jsem se ušklíbla, načež mě chytl ještě pevněji, otočil čelem k sobě a vyzdvihl mě do vzduchu. Rychle jsem obmotala nohy kolem jeho pasu. ''Odvolej to!'' výhružně se na mě podíval. ''Proč? Co uděláš?'' zeptala jsem se ho s našpulenými rty a natiskla jsem se na něj ještě trochu víc. ''Vážně to chceš vědět?'' ''Hmm, jo.'' 

Přitiskl svoje rty na moje. Byl to, ale jenom krátký polibek, protože mě potom začala lechtat. Smála jsem se jako splašený kůň. ''Sa-kra, j-jak v-víš, že jsem le-lechtivá.'' vykoktala jsem ze sebe, skoro se dusící smíchem ''Jen testuju. Teď mám alespoň jistotu i do budoucna.'' 

Upřímně, byla jsem si téměř jistá, že můj děsivý a šíleně hlasitý smích slyšela celá ulice a vůbec bych se nedivila, kdyby tady teď před naším domem zastavila policie a ptala se, co se děje.  

''U-už toho ne-ch.'' ''Tak to odvolej.'' Na chvilku toho nechal a koukl se na mě jeho krásnýma očima. Vážně se těmhle očím dá říct ne? Pokud ano, tak se to chci naučit, protože mě jinak donutí úplně ke všemu. ''Dobře. Odvolávám.'' Povzdechla jsem si. Nesnáším porážky! Ale tak, kdo je má rád, že? ''Tak jdeme?'' Vrátil se zničehonic úplně normální Jeremy gentleman, který mě dokonce chytl za ruku, když jsem seskakovala z linky.''Jasně.'' Rychle jsem se rozeběhla ke dveřím. Vzpomněla jsem si na svůj obrovský, všemi barvami zářící modrák a došlo mi, že už mě vlastně skoro vůbec nebolí.

Procházeli jsme se parkem. Všichni byli ve škole nebo v práci, takže jsme tam byli sami. ''Ty už jdeš dneska domů, co?'' ''No měl bych, ale klidně můžu ještě do zítřka zůstat.'' ''Ne to nejde. Vrací se máma. Kdyby nás viděla...'' ''To ji to tak vadí?'' Skočil mi do řeči. ''No pamatuje si tě z toho parku a navíc mi je patnáct, podle ni mám být do dvaceti panna.'' protočila jsem dramaticky očima a posléze jsem se hlasitě zasmála (i když to byla pravděpodobně pravda). ''To bude asi hodně zklamaná co?'' přeměřil si mě z úšklebkem Jeremy. ''No, ještě se to přece nějakou chvilku nedozví.'' ''To víš, že ne. Přece o tebe nemůžu přijít.'' pronesl Jeremy se smíchem, ale já měla pocit, že má přeci jen strach. Zářivě jsem se na něj usmála. ''Miluju tě. A v tom mi máma fakt nezabrání.'' Přitáhla jsem si ho k sobě za triko blíž a políbila ho.

Z pohledu Jeremyho
Líbali jsme se v parku. Její polibky byly tak dokonalé. Nedokázal jsem se jich nabažit, ať jsem se snažil, jak jsem se snažil. ''Víš kolik věcí můžeme ještě stihnout, než se vrátí tvoje máma?'' zašeptal jsem do polibku a skousl jsem ji spodní ret. ''Například?'' Usmála se. V očích měla pořád ty jiskřičky a mě napadlo, že její oči jsou tou nejjasnější a nejradostnější věcí, jakou jsem jen kdy viděl. ''Ukážu ti jednu.'' ''To budeš hodnej.'' Chytl jsem ji za ruku a rychlým krokem jsme zamířili zpět k ní domů.

Vytáhla z kabelky klíče. Ruka se ji třepala, možná nedočkavostí nebo možná nervozitou, ale i tak odemkla na první pokus. Ani za námi nezavřela dveře a já už se na ni vrhl. Přitiskl jsem ji na stěnu v chodbě a pomalu rozepnul zip u džínů, co měla na sobě, pak následovalo tričko. Stála přede mnou jenom ve spodním prádle. Musel jsem si trochu poodstoupit, abych měl šanci si ji pořádně prohlídnout. Vlasy měla trochu rozcuchané a lepily se ji na čelo kvůli potu. Byla strašně rozpálená a strašně ctižádostivě se opírala o tu stěnu a ve tváři měla takoevj ten nevinej a stydlivej výraz.

Její nahé tělo se něžně dotýkalo kuchyňského stolu z mahagonu a já se jí taky dotýkal úplně všude. Připadalo mi, jakoby pod doteky mých prstů hořela. nejdřív jsem ji políbil něžně, ako bych se snad bál, že se pod mými polibky rozpadne, a pak jsem ji políbil vášnivěji. Vjel jsem do ní opratrně, abych ji neublížil. Nehty zarývala do mých zad. Oba dva jsme tiše vzdychali, tváře natisknuté k sobě a rty, co se každou chvíli navzájem protnuly v polibek.

 Políbila mě a seskočila z kuchyňský linky. ''Mám z toho zase takovej hlad.'' Zasmála se a vzala si jabko, které měli ve velké misce. ''A to ti, jako stačí jabko?'' ''Nechci být tlustá.'' Protočil jsem nad ní očima. ''Tobě by nestačil ani náklaďák hamburgerů, abys byla tlustá.'' odporoval jsem jí, jen co mi síly stačily. ''Stačil by mi jeden, abych byla tlustá.'' Koukl jsem se ji hluboko do očí. Nenáviděl jsem, že si o sobě myslela něco takového. Byla to přeci má krásná, stydlivá Lola, kterou jsem nadevšechno miloval ''Já říkám, že by ti nestačil ani náklaďák, a když to říkám já, tak je to pravda.'' ''Nemusíš mít vždycky pravdu.'' Našpulila rty a já je na ně bleskurychle políbil. ''Ale tentokrát ji mám. Nebo chceš dopadnout, jako před tím?'' ''Nechci. Dobře máš pravdu.'' ''Hodná holka.'' Vybuchla v obrovský záchvat smíchu a já samozřejmě s ní. Byla tak neskutečně krásná, když se smála...

----------------------------------------------------------------------------------------------
Dneska trochu delší díl :3 zítra bude asi další díl :D snad se vám díl líbil :3 je neuvěřitelný, jak rychle stoupá počet přečtení, děkuju! *o* votes nebo koment potěší :3 omlouvám se za chyby ;D mějte se :3
Viky ^^