Náhodná setkání [opravuje se]

62. kapitola

Z pohledu Loly
Otevřela jsem oči. Vedle mě stála máma s obrovským úsměvem na tváři. Po obličeji ji steklo pár slz, když si všimla, že jsem vzhůru. ''Zlatíčko,'' zašeptala. Ještě s trochu přivřenýma očima, jsem se na ni usmála. Už mě tolik nebolely všechny svaly. ''Jak se cítíš?'' přiložila mi něžně ruku na rameno, jakoby se bála, že se rozpadnu. ''No, jsem v nemocnici, takže nijak extra.'' Pokusila jsem se posadit, ale moje tělo to nedovolilo, tak jsem zůstala v polosedu. "Bála jsem se o tebe, a nejen já.'' Vzpoměla jsem si na Jeremyho. Měla jsem strach, že by máma zjistila, že jsme spolu, tak jsem raději mlčela. ''Jeremy čeká na chodbě.'' Zůstala jsem na ni vyjeveně koukat. Oni se jako fakt seznámili? Tak tohle nebude dobrý. Kývla jsem, ale pořád se z mého obličeje neztratila zmatenost. ''Zavolám ho sem, aby jste si mohli popovídat osamotě,'' věnovala mi další ze svých hřejivých, radostných úsměvů. ''Dobře," úsměv jsem ji opětovala.

Vyšla ze dveří a za chvilku do nich vešel Jeremy. Můj Jeremy. Doslova ke mě přiběhl a zlehka mě políbil. I když mě všechno bolelo, tak jsem nemohla nechat ten polibek tak krátký. Zvedla jsem ruku, která mě bolela míň a dala mu ji do vlasů. Usmál se do polibku, když jsem si ho přitáhla blíž a spolupracoval. Musela jsem se nakonec odtáhnout, protože jsem měla pocit, že mi svaly vypoví služby. Pořádně jsem se nadechla a s výdechem vykouzlila úsměv. Takový úsměv, kterým se můžu usmát, vyždycky jenom pro Jeremyho. ''Co se stalo?'' zeptala jsem se. ''Srazilo tě auto. Nestíhali jsme do školy a ty si vběhla do silnice.'' Začala jsem vzpomínat. Nad vzpomínkou, proč jsme nestíhali jsem se zasněně usmála. Potom se mi ale začaly vybavovat i jiné vzpomínky. Byly to věci, které jsem nezažila, ale moc dobře jsem o nich věděla. Vzpoměla jsem si, jak jsem slyšela mámu nade mnou vzlykat. Jeremyho, jak si dává všechno za vinu. Byly tam ještě nějaké vzpomínky, ale ty se mi ne a ne vybavit.

''Nad čím přemýšlíš?'' vyrušil mě Jeremy z přemýšlení, když jsem byla asi moc dlouho zabraná do myšlenek. ''Jen jsem vzpomínala.'' ''Na co?'' vyptával se zvědavě. ''Na to, proč jsme nestíhali.'' Usmála jsem se na něj a on jen sklopil hlavu. ''Je to moje vina,'' zašeptal a já na něj jen vykulila oči. ''To není pravda.'' ''Ale je. Měla jsi pravdu v tom, že nebudeme stíhat. Jenomže se to vymstilo tobě,'' složil si hlavu do dlaní. ''Jeremy,'' Pohladila jsem ho po rameni. Pořád byl zahleděný do země. ''Není to tvoje vina. To já jsem měla dávat pozor na cestu. To já jsem vběhla tomu autu pod kola. Za všechno můžu já. A tím že si to budeš dávat za vinu nezničíš jen sebe ale i mě.'' Nejistě zvedl hlavu a já se mohla podívat do těch jeho přenádherných očí. Myslím, že nevěděl co odpovědět, tak se ke mě jen přiblížil a přitiskl svoje rty na moje. Bylo to perfektní, cítit jeho rty. Užívat si, jak se třely o mé. ''Miluju tě,'' řekl a zahleděl se do mých očí, které nebyly zdaleka tak dokonalé jako jeho. ''Ja tebe taky.''

Po zbytek dne jsme si povídali. Kolem deváté jsem byla tak unavená, že mi začala padat hlava. ''Už bys měla jít spát,'' pronesl Jeremy starostlivě. ''Ale to znamená, že půjdeš domů,'' řekla jsem smutně. ''V žádném případě! Spal jsem tady na tom křesle už několikrát, tak tě tady teď nemůžu nechat!'' ''Ale taky si musíš odpočnout!'' namítala jsem ze všech sil, i když nějaká malá, sobecká část mě, která byla do Jeremyho urputně zamilovaná, ale myslela jen na sebe, si přála, aby tu se mnou zůstal. ''Já si odpočnu, když jsem s tebou.'' Usmála jsem se nad tím a nakonec souhlasila. Za pár minut jsem propadla spanilé říši snů.

Měla jsem zavřené oči. Chtěla jsem je otevřít a podívat se, kde to jsem. Nešlo to. Nemohla jsem je otevřít ani se pohnout. Slyšela jsem otevření dveří. ''Lolo, prosím neopoustěj mě. Co bych bez tebe dělal?'' Slyšela jsem Jeremyho hlas. Byl plný smutku a sebelítosti. ''Kdybych tě k ničemu nepřemlouval, byla by si v pořádku. Nedělej mi to. Přece mě tady nemůžeš nechat. Ani nevíš, co všechno pro mě znamenáš.'' Chtěla jsem mu říct, že ho miluju. Obejmout ho. Nešlo to. Nemohla jsem. ''Zničilo by mě, kdybych už nikdy nemohl vidět ty jiskřičky v tvých očích. Kdybych už nikdy nemohl vidět tvůj dokonalý úsměv. Kdybych ti už nikdy nemohl říct, že tě miluju.'' Ucítila jsem, jak na moji ruku, za kterou mě celou dobu držel ukáplo pár kapek. Pravděpodobně to byly slzy. Pořád jsem nemohla uvěřit, že kvůli mě brečí. ''Změnila si mě Lolo. Nikdy jsem nikomu neřekl, že ho miluju. Nikdy jsem kvůli nikomu nebrečel. Jen kvůli tobě,'' slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl. ''Miluju tě Lolo. Tak moc, že si to ani nedovedeš představit.'' Chtělo se mi brečet. Tlačilo se mi do očí snad milion slz, ale ani jedna moje oči neopustila.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Další díl :3 dneska delší :3 Lola se ze všeho vzpamatovává ^^ udělala jsem ho jenom z pohledu Loly, jako vynahrazení, že bylo několik dílů jen z pohledu Jeremyho ;) takže snad se vám díl líbil :3 zítra čekejte další díl ;) omlouvám se za chyby ;D vote nebo koment potěší :3 mějte se :3
Viky ^^