Náhodná setkání [opravuje se]

59. kapitola

Už budou tři odpoledne. Lolina máma odešla a já tady s ní zůstal sám. Chybí mi. Pro někoho to možná zní absurdně, vždyť vlastně sedím vedle ní, ale víte jak to myslím, ne? ''Ahoj,'' ozvalo se za mnou najednou. Otočil jsem se. Stála tam Em. Z očí ji vytékaly slzy a na tváři měla výraz, který mluvil za vše. ''Ahoj,'' zašeptal jsem nazpátek. ''Jak je na tom?'' popdešla o pár kroků blíž. ''Špatně,'' odpověděl jsem popravdě. Ta slova se strašně těžko vyslovovala. Přešla až k její posteli a chvilku ji sledovala.

''Kdy se to vlastně stalo?'' zeptala se po několika sekundách drásavého ticha. ''Včera ráno.'' ''Jak?'' vyptávala se dál. ''Nestíhali jsme na autobus a ona prostě běžela na tu zastávku. Volal jsem na ni, aby zastavila, ale nevnímala mě. Prostě tam vběhla. Po kola tomu autu,'' špitl jsem jen tak tak zadržující vzlyk. ''Aha,'' Posadila se na židli.

Oba dva jsme upírali pohledy na bezvládnou Lolu. ''Že mi, když tak napíšeš, jak je na tom?'' prohlédla na mě zoufale. ''Neboj,'' kývl jsem. ''Díky.', ismála se. Byla první za dva dny, komu se to povedlo. Z jejího úsměvu, ale úplně vyzařovala falešnost. Nikdo z nás neměl chuť se usmívat.

''Tak já už musím jít. Ale zítra se určitě stavím,'' vstala, pohled stále upřený na Lole. ''Dobře,'' odpověděl jsem potichu. Mlčky jsme tam jen tak seděli asi hodinu a půl. Většinu času jsme oba dva brečeli. Když odešla, vzpomněl jsem si, že si mám domluvit to přespání v nemocnici. Chci být Lole nablízku. Nechci ji nechat už samotnou. Zvedl jsem se a vydal hledat někoho, s kým si to můžu domluvit.

Po půl hodině jsem měl všechno domluvené. Bylo to celkem namáhávé, ale u doktora se za mě přimluvily dvě sestřičky. Takže tu nakonec můžu zůstat. Musím se ale smířit s křelem místo postele, protože ta by se tam nevešla. Dostal jsem deku a polštář. Uvelebil jsem se a chytl ji za ruku. Nebylo sice ani půl pátý, ale já byl strašně unavený, tak jsem se rozhodl, že si zdřímnu. Pomalu jsem zavřel oči. Netrvalo dlouho a já usnul.

''Probuďte se.'' Otevřel jsem oči a udeřilo mě do nich ostré světlo. ''Co se děje?'' zeptal jsem se dokrora, který se společně se sestřičkou, nakláněl nade mnou. ''Přišel jsem na kontrolu a...'' přestal. Pořádně si prohlédl papíry a potom i přístroje. ''Mám pro vás dobrou zprávu.'' Poprvé po několika dnech se mi na tváři vykouzlil úsměv. Upřímný, ne falešný. ''Lola se za tu dobu, co jste tady zlepšila. Celkem o dost,'' pokyvoval moudře hlavou. ''Takže to přežije?'' naděje v mém hlase byla stále znatelnější. ''To ještě není jisté, ale je tu už dost velká šance.'' Úsměv se mi pořád víc a víc rozšiřoval. ''Ale nedělejte si nijak velké naděje,'' upozornil mě. Kývl jsem, ale úsmíval jsem se dál. Oba dva mi úsměv opětovali a odešli.

Napadlo mě, že bych to měl dát vědět Em. ''Stalo se něco?'' vychrlila na mě, bez pozdravu. ''Lola je na tom mnohem líp. Je o dost větší šance, že přežije,'' říkal jsem stejně nadšeně, jako malé děcko, které se těší na Vánoce. ''Vážně? Tak to je super. Zítra se tam stavím dopoledne.'' ''Jakto? To nemusíš jít do školy?'' divil jsem se udiveně. ''Je sobota,'' otdpověděla se smíchem. Bylo to zvláštní, jak nám všem dokázala jedna věta od doktora zvednout náladu. ''Ou, to já nevěděl. Dobře, tak se tady zítra uvidíme. Čau.'' ''Ahoj.'' Zavěsil jsem a koukl se kolik je hodin. Pár minut po půlnoci. Spokojeně jsem zavřel oči. Nemůžu pořád uvěřit tomu, že se Lola pravděpodobně uzdraví.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Dalšiiii díl :3 vidíte nejsem, až tak zlá :D pořád sice může umřít, ale je na tom líp :D dneska jsem se nemusela moc učit, takže jsem to stihla perfektně :3 doufám, že se vám díl líbil :3 votes nebo koment potěší :3 omlouvám se za chyby ;D další díl čekejte zítra ;) mějte se :3
Viky ^^