Náhodná setkání [opravuje se]

20. kapitola

Z pohledu Loly
Škola už skončila a my jsme chtěly jít rovnou domů. Tak nějak jsem doufala, že potkám Jeremyho, ale část mě doufala i v to, že ho už nikdy neuvidím. Cítila jsem se hrozně. Teď mi snad poprvé v životě nezalhal, - což mě samozřejmě opravňovalo nevěřit mu – a já mu nevěřila. Kdyby mi alespoň nevyznal lásku. Jeremy, Jeremy, komplikuješ mi to.

''Sakra.'' Zaklela Em, co kráčela po mém boku. ''Co je?'' Povytáhla jsem obočí a pohlédla na ní, zatímco ona zběsile prohrabávala svou tašku. ''Dneska jsem Grace půjčila sešit na dopsání a ona mi ho zapomněla vrátit. Skočíš si se mnou k ní domů?'' Pohlédla na mě prosebným pohledem a já jen ochotně přikývla. ''Jasně.'' Hned jsme vyrazily. Cesta trvá naštěstí jen pár minut, takže autobus nám snad neujede.

''Když tak já počkám tady.'' Kývla jsem směrem před dveře, co vedly do Gracina domu. ''Dobře.'' Usmála se na mě a za chvíli ji již Grace pouštěla dovnitř s tím, že ji ten sešit pomůže hledat.

Chvíli jsem čekala. Poklepávala jsem nohou do rytmu písničky, co mi hrála v hlavě a pohledem tikala sem a tam. A pak se můj pohled na osobě jdoucí po druhé straně ulice. V krku mi vyschlo. Doslova mě pohltila nerozhodnost. Mám dvě možnosti, zaprvé – dělat, že mě unesli mimozemšťani a já se na zemi, již nikdy nevrátím, anebo zadruhé – jít se omluvit a třeba mu i říct, že má láska stále plane, zní to zvláštně, ale je to pravda. Vybrala jsem si zaprvé a právě proto jsem se rozhodla pro zadruhé, protože zaprvé nepřipadalo v úvahu.

Rychle jsem přeběhla silnici. ''Jeremy.'' Zavolala jsem, čímž jsem upoutala jeho pozornost. Pomalu se na mě otočil. ''Lolo.'' Když mě uviděl, objevil se mu na tváři široký úsměv. Musela jsem se taky usmát. Doslova jsem se při pohledu na něj roztékala. ''Co potřebuješ?'' Zeptal se. Viděl do mě. Uvědomoval si, jak moc z něj jsem mimo. Zkousla jsem si ret a odhodlala promluvit. ''Já jen...'' V tu chvíli mi ale, opět, došla všechna slova. Povzbudil mě svým úsměvem, a jelikož jsem mu asi chtěla udělat radost, tím, že má na mě jeho úsměv zázračné účinky, což sice má ale ne v tak velkém měřítku, rozmotala jsem uzel na své jazyku a znovu promluvila.

''Chci se ti omluvit. Za to, že jsem ti nevěřila. Slyšela jsem, že si se s ní nevyspal.'' Ret jsem si zuřivě kousala, až jsem se bála, že o něj přijdu. ''Od koho?'' Byla první věc, co řekl. Čekala jsem jinou reakci. Pokrčila jsem rameny. ''Moje kámoška zná tu holku.'' ''Aha.'' Řekl tiše. Každý z nás zmlkl. Nevěděli jsme, co říct.

Nakonec jsem to byla ale já, kdo se odvážil prolomit toto trapné, nesnesitelné ticho. ''Myslel si vážně to? To že mě miluješ?'' Z mého pohledu musela doslova vyzařovat naděje. Pohled sklopil směrem k zemi, ale já přesto mohla vidět, jak si skousl ret, stejně jako já před chvílí. ''Jo.'' Řekl po chvilce ticha. ''A ty... ty jsi to tehdy myslela vážně? Upřímně, cítil bych se teď trochu trapně, kdyby ne.'' Uchechtl se. Ale i to uchechtnutí bylo plné nervozity. ''Ano, myslela.''

Napětí ve mně, tedy určitě v nás obou rostlo. V tu stejnou chvíli jsme udělali krok dopředu. Právě to zapříčinilo, že mezera mezi námi, byla téměř neexistující. Oční víčka jsem přitiskla k sobě a hlavu naklonila na stranu. Nemusela jsem ani dlouho čekat a ucítila jsem jeho měkké, sladké, ale zároveň drsné. Ten polibek měl v sobě něco mnohem víc, než kdykoliv dřív.

Ucítila jsem, jak ruce položil na můj pas, kde samozřejmě moc dlouho nepobyl a pomalu sjel až na můj zadek. Najednou jsem zjistila, že mé nohy se zničehonic nedotýkají země. Obmotala jsem kolem něj nohy. Naše polibky byli tak hladové a náruživé.

''Nechtěla bys ke mě zítra přijít?'' Zeptal se, když mě položil na zem a já se mohla konečně zhluboka nadechnout. ''Jeremy já na to ještě nejsem připravená.'' Řekla jsem popravdě. Nebyla jsem připravená na to, na co teď myslel. ''Ne! Já jsem myslel, že bychom si třeba pustili film, nebo tak něco.'' Začal mě ujišťovat, načež jsem zrudla jako rajče, ne-li víc. A pak kdo je tu nadržený.

''Tak to potom přijdu moc ráda.'' Přikývla jsem, po tom, co jsem jakž takž nabrala normální barvu. ''Dobře. Takže v šest u mě?'' ''To mám u tebe jako přespat?'' Hledala jsem v jeho očích známku vtipu, ale jeho pohled byl upřímný. Možná až moc. ''No jasně.'' Zvesela přikývla a zazubil se. ''Dobře. Budu se těšit.'' Řekla jsem a ještě jednou ho políbila. ''Já taky.'' Vrátila jsem se zpátky před dům Grace. Tam na mě už čekala Em. ''Takže jste se konečně dali dohromady?'' ''Asi jo.'' Až teď mi to došlo. Jsme spolu. Po tak dlouhé, snad dokonce skoro nekonečné době, jsme spolu. ''Zítra u něho přespím.'' Dodala jsem. ''Počkej. Ty chceš hned jako s ním...'' ''Samozřejmě, že ne. Budeme se dívat na film.'' ''Tomu sama nevěříš.'' Zasmála se a já po ni hodila vražedný pohled. ''Nejsem tak blbá.'' ''Já vím. Jenom si z tebe utahuju.'' Drkla mě do ramene a to jsem i já propukla v smích.

----------------------------------------------------------------------------------------------
Ano zase moc krátké :D dneska jsem hrozně unavená a našla jsem si čas, až večer, takže se mi už nechtělo moc psát :/ už jsou konečně spolu :D tím to, ale určitě nekončí :D každopádně vám chci poděkovat, že jsme včera překročili 500 reads :3 mám z toho ohromnou radost :3 omlouvám se za chyby ;D votes nebo koment by potěšil :3 mějte se :))
Viky ^^