Náhodná setkání [opravuje se]

64. kapitola

Z pohledu Loly
''Ahoj,'' vtrhla do dveří Em. Než jsem ji stačila odpovědět, vtáhla mě do svého pevného obětí. ''Ahoj,'' špitla jsem nazpět. Ukápla mi jedna slza, zatímco ona se úplně rozbrečela. ''Víš, jak si mi chyběla?'' vzlykala, měla jsem pocit, jakoby se lámala na kusy. ''Bylo to jenom pár dní,'' řekla jsem mírně pobaveně, i když mě její slova neskutečně zahřála u srdce. ''To sice jo, ale je to strašný pocit, když jsem nevěděla jestli přežiješ. Ta šíleně deprimující beznaděj,'' stáhla ramena k sobě, přičemž bolestně přivřela oči. ''Ale ta už je pryč, protože já jsem v pořádku,'' zlehka jsem se dotkla jejího ramena a věnovala jsem ji malý úsměv. Kývla a úsměv mi opětovala.

''Změníme téma,'' navrhla jsem a i bez její odpovědi pokračovala, ''co ty a Alex?'' Začervenala se, hlavu okamžitě sklopila směrem k zemi, jak nechtěla, abych viděla její červenající se tváře. ''Ehm... no...'' ''Bylo něco nebo ne?'' V
vyhrkla jsem se smíchem, když mi došlo, že nemůže vymyslet smysluplnou větu. ''Jo,'' řekla a vydechla si, jakobych ji tady zrovna dala šíleně těžkou otázku, při tom byla tak primitivní. ''No,'' povzvudila jsem ji, aby pokračovala. ''Párkrát.'' ''A kdy poprvé?'' ''Po tý párty, kde tě Jordan... zmlátil.'' Neřešila jsem, jak moc mě vyděsily vzpomínky na Jordana. Teď to bylo jen o Em. ''Tak to ti gratuluju,'' zasmála jsem se. ''A co ty a Jeremy?'' Změnila téma, hned jak to bylo možné. Byla strašně stydlivá. ''Per-fe-ktní,'' Dala jsem důraz na každou hlásku toho slova, protože jsem nevěděla, jak líp vystihnout náš vztah. Ne, že bych se chtěla chlubit, ale prostě jsem to tak cítila.

''No hele mi s Alexem to děláme v posteli, ale když jsem slyšela, že jste to dělali na veřejných záchodcích, tak se cítím celkem trapně,'' začala se smát, dokonce si dala ruku před pusu, aby to neznělo tak hlasitě, což samozřejmě nepomohlo. ''Kdyby jenom na záchodcích,''zašeptala jsem tiše. Nebyla jsem si jistá, jestli se chci svěřovat úplně se vším. Otevřela pusu v úžasu. ''Pane bože, kde ještě?'' vykulila nedočkavě oči. ''Vážně to chceš vědět?'' zeptala jsem se nejistě. Rychle kývla hlavou a pozorovala mě, jakoby čekala, že ji snad prozradím plán výroby atomové bomby nebo co. ''Takže... poprvé v posteli, potom na kuchyňský lince, veřejný záchody, zastávka a sprcha,'' zkousla jsem si spodní ret, nejen kvůli tomu šílenému návalu vzpomínek, ale taky kvůli tomu studu, co mě okamžitě zaplavil. ''No to si děláš prdel!" vykřikla a já ji plácla po paži, aby se trochu klidnila. ''Ne,'' odpověděla jsem a zadržovala smích z jejího udiveného výrazu. ''Mám, co dohánět.'' Vybuchla jsem. Smíchy, samozřejmě.

Takhle jsme si povídali do tý doby, než ji zazvonil mobil a musela odejít. Poznala jsem, že ji volal Alex. Měla na tváři takový ten potutelný úsměv, o kterém jistojistě neměla nejmenší tušení. Asi to myslela vážně, že má co dohánět. Odpoledne se stavila ještě mamka, která mi položila pár, už ne tak intmních, otázek, za což jsem byla upřímně ráda. A pak jsem byla pořád jenom s Jeremym. Je to skvělý s ním trávit tolik času.

O týden později
Balila jsem si poslední věci, které jsem měla v nemocnici. Týden utekl doslova jako voda. Prakticky se opakovalo to stejné. Probuzení Jeremym, vizita, Jeremy, návštěva Em, návštěva mámi a usínání s Jeremym. Nestěžovala jsem si, ale už jsem se těšila na procházky parkem a čerstvý vzduch, který si budu moct užívat častěji a na lepších místech, než je nemocniční parčík narvaný k prasknutí.

''Už sis zbalila?'' Ucítila jsem ruce na svých bocích. Komu jinému by patřily než Jeremymu. ''Zbalila,'' nepatrně jsem kývla. ''A pořád trváš na tom, že domů půjdeš pěšky?'' ptal se dál. ''Ano, vždyť jsem v pořádku. A je to jenom kousek. Asi jenom deset minut cesty.'' Byl tak starostlivý od doby, co se to stalo. Ne že by před tím nebyl, ale teď to dával mnohem víc najevo.

Najednou si mě otočil. Koukala jsem do jeho očí. Nevydržela jsem ani pár sekund a políbila ho. Zase ty perfektní rty. Rozplívala jsem se a z celého srdce doufala, že cítí to stejné. ''Měli bychom vyrazit,'' řekl, když si všiml, že jsem schopná ho líbat hodiny. ''Máš pravdu.'' Chtěla jsem si vzít tašku, jenže mě předběhl. ''Dovolil jsem ti jít domů pěšky, ale zakazuju ti nést tu tašku. Cítil bych se neskutečně trapně, kdybych tě nechal tahat ji a navíc, musíš se šetřit.'' Se smíchem jsem nad ním zakroutila hlavou a vyšla z pokoje.

Konečně jsem ucítila ten příjemný vítr. Byla hrozná zima, ale mě to nevadilo. Na obloze se vznášely velké černé mraky. Vypadalo to, že začne pršet. Vyrazili jsme směr můj dům. Jak já jsem se těšila ma svůj pokoj a postel.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Další diiil :3 doufám, že vám nevadí ten časový skok, ale vypisovala bych tam vlastně to stejný... byla by to nuda ;) snažím se psát v poslední době díly, co nejdelší ;) snažím se tomu věnovat, co nejvíc času, takže jste snad spokojení :3 děkuju za 21K reads :3 a za vaši obrovskou aktivitu :3 <3 takže, snad se vám díl líbil ;3 zítra snad další ;) omlouvám se za chyby ;D vote nebo koment potěší :3 mějte se :3
Viky ^^