Náhodná setkání [opravuje se]

49. kapitola

Vzbudila jsem se v pět ráno a už jsem nedokázala usnout. Projížděla jsem různé sociální sítě, v uších mi zněla jedna písnička na druhou a hlavou se mi honila spousta myšlenek na události předešlého dne. Nějak mi pořád nedocházelo, jak mě Abigail podrazila. A to jsem z jejích slov byla tak dlouhou dobu vystrašená.

Před půl šestou mi přišla zpráva od Jeremyho a já ji s nadšením a úsměvem na rtech nedočkavě otevřela.

Jeremy: Dneska na tebe počkám na zastávce :)
Lola: Dobře, ale asi s námi půjde Em, nevadí ti to, že ne?
Jeremy: Ne, pokud tě můžu držet za zadek ;)

Tiše jsem se zasmála. Samozřejmě, že by mi to nevadilo, i když Em by pak měla spousty otázek a já bych se, jakmile by se Jeremy vzdálil, ocitla na výslechu třetího stupně.

Lola: Fajn, ale žádné návrhy, když tam bude :D 
Jeremy: Pokusím se, ale nic neslibuju, znáš mě
Lola: Snaž se, prosím :D
Jeremy: A co za to?
Lola: Uvidíš
Jeremy: Tak to už se těším... ale teď se běž nachystat, ať ti ten autobus neujede :D

Koukla jsem se na hodiny. Bylo čtvrt na sedm. Měla jsem vstávat před patnácti mimutama! Jeremymu jsem ani neodepsala a běžela se nachystat. Do koupelny, kde jsem snad nejrychleji ve svým životě spáchala každodenní hygienu, potom jsem si vybrala nějaké oblečení a dokonce jsem se stihla i nasnídat a to s tím mám problém i ve dny, kdy vstanu včas.

Přišla jsem na zastávku pár minut před příjezdem autobusu, ale Em tu ještě nebyla. Vylovila jsem z kapsy mobil a vytočila její číslo. ''Ahoj. Kde jsi?'' zeptala jsem se rychle a trochu vynervovaně. ''Doma,'' Odpověděla jednoduše a zívla si. ''Co děláš doma? Vždyť je sedm!'' zvýšila jsem hlas. ''Cože?! Sakra nezazvonil mi budík!'' začala křičet a já slyšela, jak splašeně spadla z postele. Začala jsem se smát. Tohle se ji poslední rok na základce stávalo pořád. ''Tak pojedeš dalším,'' prohodila jsem stále se smíchem. ''No jo. No jo. Ale to i tak přijdu pozdě,'' vyšilovala. ''Ale tak, co ti zbývá?'' pozvedla jsem si pro sebe obočí a ušklíbla jsem se. ''No... nic. Když tak mě omluv,'' pronesla prosebně. ''Neboj. Ahoj,'' rozloučila jsem se a položila hovor. Nechtěla jsem, aby to vyznělo nějak zle, ale možná to přeci jen mělo i své výhody. Budu s Jeremym sama.

Z pohledu Jeremyho
Autobus už zatáčel, aby mohl zastavit na zastávce. Dveře se otevřely a po několika lidech vystoupila i Lola. Em nikde, díky čemuž se mi radostně a trochu škodolibě rozzářily oči.

''Kde jsi nechala Em?'' Než odpověděla, vlepila mi rychlý polibek. ''Zaspala,'' pronesla jednoduše a pokrčila rameny. Přeci jen jsem na ni viděl, že z toho taky měla trochu radost. ''Uvědomuješ si, že když tu Em není, tak mi nic nebrání dělat ti návrhy?'' plácl jsem ji přes zadek a šibalsky se na ni usmál. ''Jo,'' našpulila rty a já začal vymýšlet plány na odpoledne.

''Tak co? Už jsi něco vymyslel?'' zeptala se po pár minutách ticha. Nesundával jsem ruku z jejího dokonale vypracovaného zadečku. Myslím, že mi dodával inspiraci. ''Mohli bychom jít do města. Třeba do parku,'' pokrčil jsem rameny a usmál se na ni. ''Jo. Parky jsou fajn,'' zazubila se, při čemž jsem si vzpomněl na ten týden na chatě, kdy jsme si to chtěli rozdat v parku a načapala nás její máma. V tu chvíli jsem se začal nekontrolovatelně smát. ''Čemu se směješ?'' pohlédla na mě Lola. Viděl jsem, jak ji cukaly koutky. ''Ty jsi nepamatuješ, co se stalo v tom parku? O prázdninách,'' zeptal jsem se, stále v záchvatu smíchu. "Na to se nedá zapomenout,'' začala se smát taky.

''Mohli bychom to dokončit,'' řekla už s ledově chladným hlasem. ''To vůbec není špatnej nápad. Ale odpoledne bude v parku moc lidí,'' namítl jsem. ''Pravda. Tak je spoustu jinejch míst,'' řekla trochu zklamaně. ''Ale dopoledne tam nikdo nechodí,'' ušklíbl jsem se. Měl jsem šílený nápad, který jako by prahnul po uskutečnění. ''Co tím myslíš?'' nechápavě na mě pohlédla. ''Do školy chodíme celej rok, když tam jednou nepůjdeme, nikdo si toho nevšimne," mávl jsem rukou, na tváři stále ten samý úšklebek. Vykulila na mě oči, ''to mám jít jako za školu?'' ''Ano. Se mnou," stiskl jsem její ruku a s naději v očích ji sledoval. ''To nejde. Co by na to řekla máma?'' skousla si ret. Pohled sklopila k zemi. ''Nedozví se to, a když jo, řekneš, že ti bylo špatně,'' přemlouval jsem ji dál. ''Já nevím.'' ''Ale no tak. Bude to super.'' ''Když řeknu ano, nebudeš mě k tomu už víckrát nutit, že ne?'' nejistě se na mě podívala. ''To ti nemůžu slíbit, ale můžu ti slíbit, že když půjdeš, tak nebudeš litovat.'' Kousla se do rtu a zadívala se někam jinam, ''fajn.'' Usmál jsem se na ni s děkovným pohledem, chytl ji z za pas a přitiskl blíž k sobě. ''Tak kam chceš vyrazit?'' ''Rovnou do parku,'' odpověděla jednoduše s trochu nejistým úsměvem a já radostným krokem vyšel směr park.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Park už si necháme na příště ;D líbí se vám celkově můj příběh? :) jinak děkuju za to, jak rychle stoupá počet přečtení :3 když jsem začínala, ani si neumíte představit, jakou jsem měla radost ze stovky a teď tam je přes 8K :3 jste dokonalí :3 snad se vám díl líbil :) votes nebo koment potěší :3 omlouvám se za chyby ;D mějte se :3
Viky ^^