Náhodná setkání [opravuje se]

65. kapitola

Z pohledu Jeremyho
Díval jsem se, jak si užívá kyslík, který ji obklopoval. Při každém nádechu přivřela oči. Očima hltala každou rostlinku, každý strom. ''Je to krása, být zase venku,'' řekla nadšeně. To nadšení se dalo přirovnat k tomu dětskému, nevinnému a plného radosti i z naprostých maličkostí.

''Neutíkej mi pořád,'' křikl jsem na ni se smíchem. ''A proč ne?'' našpulila provokativně rty. ''Protože po dlouhý době jsme spolu jinde, než v nemocnici a já si tě chci užít.'' Usmála se a počkala, až ji doženu. První věc, co jsem udělal, když jsme šli vedle sebe, byla, že jsem ji položil ruku na zadeček. Je to nevýhoda, když byla v nemocnici a pořád jenom ležela a ještě ke všemu přikrytá. Ďáblova muka! Šli jsme tedy k ní domů. Mlčky. Nebylo to trapné ticho. Ona si užívala, že je venku a já si užíval nejen její úžasnou přítomnost, ale také její dokonalý zadeček.

Po deseti minutách jsme dorazili k ní domů. Odemčela a oba jsme vešli dovnitř. ''Přijdu v pět. Je mi líto, že nemůžu být doma, ale pracujeme na hodně důležitém projektu. Máma,'' přečetla nahlas lísteček, který ležel na stole. ''Přijde mi, že na mě v poslední době kašle,'' špitla se sklopenou hlavou. ''Blbost. Má jen moc práce. A navíc, můžeme být víc spolu,'' pohladil jsem ji po boku. ''Asi máš pravdu.'' ''Asi? Určitě,'' povzbudil jsem ji. ''Víš, co všechno se dá dělat, když jsme doma sami?'' pozvedl jsem obočí, přičemž jsem na tváří vytvořil laškovný úšklebek. ''Ale Jeremy,'' skousla si nervózně ret, což nevěstilo nic dobrého. ''Co?'' zeptal jsem se vážně. ''Já... nechci, aby se mi něco stalo. Raději to necháme, až budu zdravá,'' odpověděla rozhodně, ale nervozita v jejím hlase byla stále znát. ''A kdy si myslíš, že to tak bude?'' ''Brzo. Uvidíš,'' řekla a políbila mě

Musel jsem se nakonec odtrhnout, protože vím, jak by to dopadlo. Nevydržel bych to a doslova se na ni vrhnul. ''A co chceš dělat?'' zeptal jsem se. ''Zahrejeme si videohry a pak skouknem nějakej film.'' ''Skvělej nápad,'' pokýval jsem hlavou. ''Já vím,'' zaculila se a šla k televizi, kde začala hledat dobrou hru.

''Jo už tam budu, už tam budu. Aaaaa... jsem v cíly!'' vyjekla a začala se pohupovat do rytmu hudby, která po jejím vítězství zesílila. Ona je jediná, kdo mě dokáže porazit ve videohrách. ''Nechal jsem tě,'' řekl jsem, i když mi bylo jasné, jak stará a otřepaná ta hláška je. ''Já vím. Si totiž dokonalej,'' pronesla ironicky a zasmála se. Plácl jsem ji po zadku, ale samozřejmě ne nijak silně. ''Au,'' vyjekla. ''Vždyť to nemohlo bolet,'' zaprotestoval jsem s rukama nad hlavou v gestu 'vzdávám se'. ''Si, jako superhrdina, který neví o své obrovské síle,'' rozmáchla rukama a se smíchem se mi zhoupla do náručí. ''Kam na ty hlášky chodíš?'' Pokrčila rameny. ''Dáme další kolo?'' ''Okay,'' souhlasil jsem. A takhle to pokračovala ještě hodně dlouho. Na oběd jsme měli zapékané těstoviny, co tam nechala její máma. Hráli jsme do té doby, než jsme zaslechli cinkání klíčů a odemykání dveří.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Další díl :3 tentokrát celý z pohledu Jeremyho ;) jak jsem říkala, čtvrtky budou vždycky slabší ;) ale zítra jdu k tátovi a jestli někdo nepřijde, tak by mohli až do neděle vycházet klidně dva díly denně, ale fakt nic neslibuju ;) děkuju za 24K reads :3 snad se vám díl líbil :)) zítra teda snad další ;) vote nebo koment potěší :3 omlouvám se za chyby ;D mějte se :3
Viky ^^