Náhodná setkání [opravuje se]

34. kapitola

Jen co jsem zabouchla dveře do svého pokoje, skočila jsem na postel a pořádně zabořila hlavu do polštáře tak, abych měla pocit, že nemůžu dýchat, tak, abych lapala po dechu. Plakala jsem. Poslední dobou jsem pořád plakala. Bylo to k nezastavení jako průtrž mračen, jako donekonečna padající vodopády. Tak moc jsem chtěla být s Jeremym. Chtěla jsem ho objímat. Co objímat, chtěla jsem ho drtit v náručí. A v tu chvíli, kdy bych ho svírala tak pevně, že bych si byla jistá, že více to už nejde, v t chvíli bych zastavila čas. Z pár minut bych udělala věčnost.

Z mého dumání mě vyrušil ten nechutně otravný mobil, který několikrát zapípal. Neměla jsem ten zvuk ráda. Připadalo mi, že na mě ten mobil ječí a mě se nelíbilo, když na mě někdo ječel.

Za chvilku jsem u tebe. Jordan

Můj žaludek dělal kotrmelce. Připadalo mi, že všechny orgány v mém těle začaly explodovat a vypouštěli do mého krevního oběhu jedovaté toxiny. Byla to jen otázka několika sekund, kdy prostě umřu. Nikdy bych nevěřila, že se najde někdo, koho bych ne nesnášela, ale koho bych nenáviděla. Z koho by se mi dělalo špatně už jen z roho, kdybych na něj pohlédla. Byl to odporný pocit. Jako když mě ve školce nutili jíst jídlo, které jsem já nedokázala pozřít, ale oni mě do toho nakonec přeci jen donutili a já to jídlo od té doby nenáviděla.

Odporovat jsem mu nechtěla. Možná jsem ani nemohla. Byl jako skála. Pevný, chladný a neporazitelný. A bránit se mu bylo stejné, jako se střemhlav oproti té skále rozběhnout.

Nechtělo se mi ani převléct. Jen jsem šla do koupelny, kde jsem si pořádně opláchla obličej. Nejdříve teplou vodou, pak vlažnou, a nakonec úplně ledovou. Tak jsem to dělala vždy, jako bych se bála, že se má pokožka jednoduše rozpadne. Roztrhne jako papír. Zírala jsem na sebe do zrcadla tak dlouho, až se mi začal zvedat žaludek i ze mě samé.

Ale když jsem byla hotová, šla jsem zpět k tomu zrcadlu, jako bych se chtěla ujistit, jestli skutečně jsem taková troska. Nedokázala jsem přestat brečet a tak jsem jen němě sledovala všechny ty slzy, co se tak bezmocně kutálely po mých tvářích.

Nechápala jsem nic, co se v mém životě děje. Přišlo mi, jakoby mě někdo vyškrtl ze scénáře a já prostě jen zpovzdálí sledovala, jak se vše hroutí a rozpadá. Už jsem neměla Jeremyho, co by mě ochraňoval před tím zvířetem Jordanem. Můj život byl zničehonic neskutečně prázdný. Ale pak jsem si řekla 'Dost!' Setřela jsem si všechny slzy. ''Nebudu mu přeci jen tak ukazovat svou slabost'' šeptla jsem si sama pro sebe. Věděla jsem, že jemu by bylo ukradené, co cítím. Ale možná jsem tu slabost nechtěla ukazovat spíše sama sobě. Bytem se rozezněl zvonek a já věděla, že už nemám jinou možnost, než jít otevřít dveře a zůstat na pospas Jordanovi.

***

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Bylo šest hodin. Pouliční lampa, co mi svítila do okna, nenechala můj pokoj v úplné tmě a tak jsem rozeznala alespoň obrysy svého nábytku. Pomalu jsem vstala. Slyšela jsem, jak mi v těle lupají kosti a zase jsem měla ten pocit, že mé orgány explodovaly.

Pořádně jsem se nadechla, než jsem se odvážila pohlédnout do zrcadla. Polovina mé levé tváře byla schována pod obrovským modrákem, co chytal všelijaké barvy. Modrou, fialovou, žlutou, zelenou. Připadalo mi, že se na mou tvář vysral jednorožec. Ale nepřišlo mi to veselé, ani vtipné. Prostě jsem se snažila rozveselit.

Při vzpomínce na jeho nadržený pohled se mi udělalo zle. Snažila jsem se modrák zakrýt make-upem, ale pořád byl trochu vidět. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Pár pramenů mi padalo do tváře a to mi pomohlo ještě trochu modrák zamaskovat. Nechtěla jsem potkat mámu a tak jsem jen seběhla dolů, vzala si jablko, které jsem si ještě umyla. Uslyšela jsem kroky. Máma zrovna scházela schody. Rychle jsem zareagovala, nazula si svoje tenisky a vyletěla z domu, jako kulový blesk. Ještě jsem stačila zakřičet. ''Ahoj mami.'' Ale na její odpověď jsem už nečekala.

''Co se ti stalo?'' Vyjekla Em, když jsem došla na zastávku. Moc dobře to věděla. ''Jordan.'' Šeptl jsem potichu a sklopila hlavu. ''Ne tohle ne! Musí to přestat. Hned teď! Zajdeš s tím na policii!'' Překvapeně jsem se na ni koukla. ''Nemůžu.'' ''Proboha. Čeho se tak bojíš?'' ''Jeho.'' Moje šeptání bylo skoro neslyšitelné. Vzdychla si, chtěla dál namítat, jenže přijel autobus a ona musela zmlknout a nastoupit. Samozřejmě hned, jak jsme si sedly znovu začala. ''Nesmíš se ho bát! To mu chceš, jako do konce života dělat...'' ''Samozřejmě, že nechci.'' Skočila jsem ji do řeči. Nechtěla jsem to slyšet. Nechtěla jsem slyšet, co ze mě udělal. ''Jen si to musím ještě promyslet.'' ''A co si chceš promýšlet?!'' Zněla naštvaně. A byla ještě více naštvaná, než jak to znělo. ''Co udělat!'' Řekla jsem to stejným hlasem, jako ona. Odvrátila jsem od ní pohled. Už jsem to nechtěla rozebírat.

Z pohledu Jeremyho
Šel jsem do školy a doopravdy doufal, že ji tam uvidím. Ranilo mě, když řekla, co se stalo. Hodně mě to ranilo, ale já ji taky podvedl a to jsem ani nebyl opilý. Věděl jsem, že jestli se ke mně bude chtít vrátit, nedokážu ji hned odpustit. Ale odpustím ji. Jednou.

Uviděl jsem, jak s Em směřuje ke škole. Nechtěl jsem tam jít, když Em byla vedle ní. Ale usmálo se na mě štěstí, protože Em se do chvilky rozběhla za jakýmsi klukem. A tak jsem se vydal za ní. Ale pak se tam objevil Jordan a udělal něco, za co jsem ho měl chuť pověsit ho na nejbližším stromě. Plácl ji přes zadek a něco zašeptal do ucha. Pak se na ni usmál svým nadrženým úsměvem a zmizel v davu, proudícím do školy.

Cítil jsem, jak se mi na hrudi vytvořil obrovský tlak. Jakoby vybuchla bomba a její kusy se mi zabodly přímo do srdce. I tak jsem si s ní šel promluvit. Prostě jsem to potřeboval. ''Lolo.'' Vykřikl jsem ne moc mile. Zastavila se, ale neotočila se. Byla ke mě zády a dívala se do země.

''Myslel jsem, že si to nechtěla, a že toho lituješ?'' Zněl jsem spíš zoufale a ne naštvaně, jak jsem měl původně v plánu. ''Taky, že jo.'' Zašeptala. Nechápal jsem to. Absolutně nic jsem nechápal! Chytl jsem ji za paži a tím ji donutil se otočit. Hlavu ještě víc sklopila. Pohladil jsem ji po tváři, kterou měla stále nasměrovanou dolů. Jenže rychlým pohybem uhnula a sykla bolestí. Lekl jsem se, že jsem ji něco udělal. Ale to mi připadalo jako hloupost.

Nedalo mi to a zvednul ji hlavu, tak že se mi musela podívat do očí. Viděl jsem, jak ji z očí stékaly slzy, a na tváři měla modrák. Kulil jsem na ni oči. ''Co se ti stalo?!'' Zeptal jsem se nakonec. Zakroutila hlavou. ''Nic. Jen jsem spadla.'' ''Nejsi dobrá lhářka. Poznám, když lžeš.'' Řekl jsem a usmál se na ni. Hned jsem, ale zvážněl, protože jsem musel vědět pravdu. ''Kdo ti to udělal?'' Zeptal jsem se a tentokrát to řekl jemněji. ''Nemůžu ti to říct.'' Skousla si ret a sledovala mě uplakanýma očima. ''Ne. Ty mi to musíš říct!'' Naléhal jsem na ni. Zase zakroutila hlavou. ''Už musím.'' Vytrhla se mi a než jsem ji stačil jakkoliv zadržet, zmizela ve škole.

Byl jsem pevně rozhodnutý zjistit, co se jí stalo, kdo ji ubližuje. Protože Lola byla pořád moje, i když to zrovna teď netvrdila. A já ji měl rád, možná víc, než jsem chtěl. A potřeboval jsem zjistit, kdo ji ubližuje, protože mi na ni nesmírně záleželo.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Takže jsem to stihla :3 nechtěla jsem tam dávat, to co se stalo, když pro ni přišel Jordan, protože se to několika z vás nelíbilo a ani já jsem na to neměla náladu ;) snad se vám díl líbil :) chtěla jsem ho udělat asi jen poloviční, jenže se mi to nějak nepovedlo :D napište mi do komentářů, co se vám líbí, nebo naopak nelíbí a já se to, když tak pokusím napravit ;) omlouvám se za chyby :D votes nebo koment by potěšil :3 mějte se :3
Viky ^^