Náhodná setkání [opravuje se]

60. kapitola

Ráno mě probudilo hned několik doktorů, kteří přišli na vizitu. Ani si nevšimli, že jsem vzhůru a tak dál řešili Lolin stav. ''Jak velkou má šanci, že přežije?'' zeptal se jeden z doktorů. ''Asi šedesát procent,'' odpověděl jiný a mě se na tváři zase rozlil úsměv. ''Myslím, že ji dost pomáhá její přítel, který tu je téměř dvacetčtyři hodin denně,'' dodal po chvíli. Můj úsměv se ještě rozšířil. Usmíval jsem se téměř od ucha k uchu. ''Ale prosím vás, vždyť to na její zdraví nemá téměř žádný vliv. Nějaký sice ano, ale je opravdu minimální,'' pokroutil ten jeden hlavou a nesouhlasně zamlaskal. ''Viděl jste její stav, za tu dobu, co tu ten chlapec je? Ohromné zlepšení,'' stál si za svým. Druhý jen zakroutil hlavou a všichni pomalu opouštěli místnost, dokud tam nezůstal jen jeden, který ještě něco zapisoval.

''Myslel jste to vážně?'' optal jsem se po chvíli. Překvapeně se na mě podíval. ''Ano, je to neuvěřitelné, ale je to tak,'' usmál se na mě, přičemž stále listoval složkou ve svých dlaních. ''A teď je teda větší šance, že přežije?'' vyptával jsem se dál. Měl jsem namyšleno ještě spousty otázek. Bylo jich tolik, že bychom nad nimi strávili snad celý dne. ''Ano. Vy byste si měl, ale odpočinout. Jděte domů, pořádně se najezte a vyspěte se,'' pohlédl na mě přísně. ''Nemůžu domů, když vím, že ji pomáhá, že jsem tady. Něco si koupím k jídlu tady v bufetu a navíc, spalo se mi dobře,'' neoblomně jsem zakroutil hlavou. ''Jak chcete,'' pokrčil doktor rameny a opustil místnost. ''Ty to zvládneš. Musíš to zvládnout,'' špitl jsem tiše a hladil Lolu po ruce.

Pomalu jsem otevřel oči. Musel jsem usnout, protože do okna svítilo slunce. Bylo deset. Páni, to jsem spal ještě čtyři hodiny? Najednou se rozletěly dveře a v nich stála Em. ''Ahoj,'' pozdravila a sedla si na židli. ''Tak, co říkali doktoři?'' pozvedla nedočkavě obočí. ''Má asi šedesáti procentní šanci,'' usmál jsem se šťastně. ''No tak to je super,'' úsměv mi radostně opětovala. ''To teda. Nechám tě tady s ní chvilku samotnou.'' ''Děkuju.'' Zvedl jsem se a odešel z pokoje. Měl jsem neskutečný hlad.

Už jsem chtěl vejít do obchodu, ale zastavila mě sestřička. Hned jsem ji poznal. Byla to ta, která se mě před tím snažila sbalit a potom mi ještě pomáhala. ''Už je vám líp?'' zeptala se s až moc milým úsměvem na tváři. ''Ano.'' ''Slyšela jsem, že vaše přítelkyně asi přežije.'' Nevěděl jsem, co odpovědět a přišlo mi to zvláštní, že se chová najednou tak mile a proto jsem jen kývl. Ji ale úsměv nezmizel. Vždycky jsem se snažil taky pousmát, protože mi přece jenom pomáhala. Přišla ke mě kousek blíž. Možná až moc blízko. ''Já vím, že máte přítelkyni, ale i tak,'' zašeptala a přitiskla svoje rty na ty moje před tím, než jsem stačil jakkoliv zareagovat. Na asi dvě sekundy jsem spolupracoval, ale pak jsem ji odstrčil. Asi trochu silněji, protože se jen tak tak udržela na nohou. ''Co si jako myslíš, že děláš?'' zařval jsem na celou chodbu. Vlastně mi bylo úplně u prdele, že na nás všichni zírají. ''Já-já jsem myslela...'' koktala, neschopná ze sebe vypravit jedinou smysluplnou větu. ''Tak na to už nemysli! Já miluju Lolu! Dej mi už pokoj!'' otočil jsem se a se zaťatými pěstmi odešel.

Vešel jsem do pokoje. ''Jeremy, Jeremy už dneska ji mají probouzet,'' vyjekla Em a skočila mi kolem krku. Bylo to takový kamarádský obětí. Všechen stres a všechna naštvanost mě opustila. To přece znamená, že dneska už ji asi uvidím. ''No není to skvělý?'' zeptala se, když se ode mě odtáhla. ''Jo. Je to fantastický.'' Rychle jsem přeskočil k Lole a propletl svoji ruku s tou její. ''Nemůžu tomu uvěřit. Ještě včera málem umírala a dneska ji mají probudit,'' začala Em. Moc jsem ji nevnímal. Myslel jsem jen na to, že ji už dneska uvidím. Už dneska. Opakoval jsem si pořád dokola a dokola. ''Takže už jste slyšel nejnovější zprávy?'' objevil se zničehonic vedle mě doktor. ''Ano,'' usmál se na mě, ale pak úsměv vyměnil za vážný výraz. ''Můžete se mnou na chodbu?'' Nechápal jsem, o co jde, ale i tak jsem se zvedl. ''Jedna ze sestřiček si na vás stěžovala.'' A už mi to došlo. ''Jak?'' ''Prý jste na ni křičel a nadával ji.'' ''Ona mě obtěžovala. Již několikrát mě začala jednoduše a jen tak líbat uprostřed chodby, i když jsem ji několikrát rázně řekl, že nemám zájem.'' ''A jak jste ji nadával?'' ''Já ji nijak nenadával. Řekl jsem jen, ať mi dá pokoj. Možná jsem to zakřičel, ale vím stoprocentně, že jsem ji nijak nenadával,'' mermomocí jsem se snažil obhájit. Nedovolím přeci, abych měl kvůli nějakým lžím problémy. ''Dobře. Ještě to s ní dořeším,'' řekl a já se hned vydal zpátky k Lole.

''Co ti chtěl?'' ''Ale jen nějaky potíže se sestřičkou,'' odpověděl jsem Em. ''Jaký potíže? Nevyspal si se s ní, že ne?'' ''Cože? Ne. To bych přece Lole nikdy neudělal.'' ''A jaký potíže teda?'' zajímala se dál. ''Ta sestřička na mě vystartovala na chodbě. Začala mě prostě líbat a já ji odstrčil a seřval ji. A ta kráva si na mě hned šla stěžovat, že ji nadávám.'' Em se na mě usmála a řekla, ''teď už to bude v pohodě. Uvidíš.'' Kývl jsem a zase chytl Lolu za ruku.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Další díl :33 omlouvám se, že je po delší době :/ proto jsem vám dneska napsala o trochu delší díl :3 a teď vám chci poděkovat hned za tři věci :3 ta první děkuju za 16K přečtení :33 druhá moc vám děkuju za obrovskou aktivitu u posledních pár dílů <3 a za třetí neuvěřitelně moc děkuju za to, že se můj příběh umístil na 4. místě v romanci <33 :3 <33 jste prostě nejlepší :33 takže probouzení Loly si necháme na příště ;) snad se vám díl líbil :3 další bude zítra ;) omlouvám se za chyby ;D votes nebo koment potěší :3 mějte se :3
Viky ^^