steal my girl || one direction

(1.)

Blair

Zasedla jsem do přeplněnýho vlaku. Považovala jsem za obrovský štěstí, že jsem našla jedno z posledních volných míst k sezení. Z Bradfordu do Londýna je celý vlak zaplněný snad úplně vždycky. Člověk dost těžko najde volný kupé.
V duchu jsem si zanadávala za to, jak rychle jsem odbyla rozloučení s rodiči - ze strachu, že mi vlak do samotnýho centra Londýna ujede.

Pocit, že mě dusí moje náhlá úzkost, jsem se snažila ignorovat. Nedokázala jsem říct, jestli mě víc děsí to, že mi začíná nová životní kapitola, nebo to, že ta stará právě skončila - a to přesně tímto momentem - odjezdem z rodnýho města, poprvý v životě na dýl jak pár dnů.

Vzduch by se tu dal krájet. Musela jsem si pootevřít okýnko, abych mohla v klidu dýchat. Stresový situace jsem nikdy nezvládala dobře a možná jsem se i bála věcí, u kterých to vůbec nebylo potřeba.

Rozhlídla jsem se po vlaku. Pozorovat lidi mě vždycky bavilo. Už jako malá jsem byla fascinovaná jakoukoliv návštěvou u nás doma. Vydrželo mi to. Rychle jsem si v hlavě zhodnotila naši posádku - převaha skupinek seniorů, kteří si neustále posouvali zamlžený brýle na nose a četli si nezajímavý denní tisk, co se dostával na Bradforským nádraží.
Mimo ně se tu objevovaly i dámy okolo čtyřicítky. Jedna konkrétní, která si jednou rukou nanášela neonově růžovej lesk na rty a druhou hladila svou čivavu, která jí neklidně ležela ve velké tašce. Chudák pes. Já měla to štěstí sedět vedle starýho chlápka, podezřele páchnoucího po cigaretách, kterej usl, sotva usedl.

Konec léta pro mě byl těžkej především kvůli nástupu na vysokou. Nechtělo se mi opouštět rodinu a jedinou kamarádku, kterou jsem tu měla, a taky rodný město, ale odjakživa jsem byla vedena k tomu, že vzdělání je klíč ke štěstí. Sama jsem nedokázala říct, jestli to cítím stejně. Dobře jsem ale věděla, že část mě, která zůstávala okolí skrytá, toužila po cestování. Po poznávání celýho světa. Přitom jsem byla odjakživa pro společnost zavedená jako ten největší introvert vůbec.
Přesto jsem si už od puberty často představovala, jak si jednou sbalím batoh jen s pár kouskama oblečení, popadnu pár svých našetřených liber, koupím letenku neznámo kam, a přesně na tom tajemným náhodným místě se pak strašně zamiluju a budu šťastná. A nebo jen moc koukám na americký teen seriály. I přesto se mi s odjezdem těžko smiřovalo.

Myšlenky na to, jaký by to bylo - nebýt tak vystrašená a věci riskovat sama od sebe, ne na popud ostatních, nebýt tak svázaná tím, co mi kdo řekne, nebýt tak úzkostlivě upnutá na to, co je teď a co by bylo, kdybych něco udělala jinak - mě provázely celým životem.

"Jen pár hodin, Blair, a pak Londýn," zašeptala jsem si sama pro sebe a svoje zavazadlo ztěží dala do úložnýho prostoru nade mnou. Měla jsem jen jeden kufr a batoh. Počítala jsem s tím, že zbytek mi pošlou rodiče, nebo se alespoň donutím, abych je brzo navštívila.

Přestala jsem se cítit tolik nesvá, když si do kupé na poslední chvíli přisedl chlapec přibližně v mým věku. Nějakým způsobem mi to dodávalo na sebevědomí.
V duchu jsem si představila, že je možná v podobný situaci jako já. Možná za sebou musel taky všechno nechat a udělat v životě krok dopředu - i když by kolem toho nejspíš nikdo nedělal takový drama, jako já.

Mojí další, obrovskou obavou, byli lidé. Nikdy jsem nebyla moc společenská, a proto se představa velkýho novýho kolektivu a to, jak zapadnu mezi ostatní, stala noční můrou. Mýmu strachu moc nepřidával fakt, že budu na studentský koleji.