steal my girl || one direction

(22.)

BLAIR

I když jsem panikařila, zachovala jsem klid, což je u mě dost vzácný, ale bylo to tak. 

"Fajn, Lexi, přišla sis to se mnou vyříkat?", nakrčila jsem obočí, když už mě to děsivý ticho přestávalo bavit.

Čekala jsem, že Lexi alespoň pohne ústy, ale byla úplně mimo.
"Dobře, takže mě teď budeš ignorovat a jen na mě zírat?" ironicky jsem se na ni podívala. Opět mě ignorovala. "Hele, jestli mi nehodláš odpovídat, tak tě tu s radostí nechám - "

"Bože můj, Blair," sykla Lexi. Výborně, vnímala. "Sklapni, nebo tě fakt praštím," zamračila se.

"Fajn," s úlevou jsem vydechla. "Hledáš něco?" zeptala jsem se. 

"Co je ti do toho?", odsekla s dosti pohrdavým výrazem.

"Vůbec nic," odpověděla jsem jí stejným tónem. Mezitím jsem nahmatala v kapse mobil a zavolala Liamovi, kterého jsem měla díkybohu jako rychlou volbu. Věděla jsem, že telefon zvedl a schválně jsem začala mluvit více nahlas, aby mě slyšel. Měla jsem to dokonale promyšlený. Jak z kriminálky! "Co je tohle vůbec za místnost, Lexi? Nevěděla jsem, že tu je -," odmlčela jsem se, "no, něco jako galerie," hrála jsem blbou.

Lexi na mě jen nechápavě zamrkala a stoupla si přímo přede mě, "Uhni konečně," nařídila mi a já odstoupila od zdi.

Lexi sebrala fotku, na kterou jsem se předtím dívala a praštila s ní o zem. Sklo se roztříštilo do všech stran.

"Ty jsi vážně blázen," zašeptala jsem, ale bohužel - má dost dobrej sluch.

Škaredě se na mě podívala. "Proč jako?"

"Proč tohle děláš?" nechápavě jsem kroutila hlavou a udělala krok dozadu.

"To bys nepochopila," popotáhla, utřela si první slzu tekoucí po tváři.

"Jde o Adele?" zeptala jsem se opatrně.

"Pochop, Blair," promnula si krk, "od doby, co mu Adele utekla, Liam se na jinou holku ani nepodíval, natož aby s ní promluvil, nebo ji dokonce vodil na střechu, to je jeho posvátný místo," při posledních slovech zlostně přivřela oči. "Ale pak jsi přišla ty," narovnala se. "Blair Watsonová, nová hvězda naší akademie! S tebou se najednou začali bavit všichni, jistě. A Liam nebyl vyjímkou."

"Počkat, počkat, takže nejde o Adele, ale o Liama?" nadzvedla jsem obočí.

Lexi udělala dva kroky mým směrem, "Nepochopila bys to," namítla. Oči se jí leskly a tvář nepřirozeně chvěla.

"Lexi," hlesla jsem - sama sebe jsem nechápala - proč mi jí je najednou tak moc líto. Kdo jí co provedl, že byla taková?

Lexi se na mě zamračila, "Nevím, co na tobě vidí."

"Asi si moc nerozumíme," založila jsem si ruce v bok. "Já a Liam spolu nechodíme."

"Jasně," zoufale se zasmála. 

"Proč jsi taková?" zamrkala jsem, " - proč máš tuhle děsivou masku? Aby tě ostatní doopravdy neznali? Aby tě nesoudili? Aby to bolelo míň, kdyby tě neměli rádi takovou, jaká jsi?" kladla jsem jednu otázku za druhou a sledovala, jak se jí mění výraz. "Jsi taková, protože kdyby tě odmítli, mohla bys říct, žes to nebyla skutečná ty? Aby ses mohla utěšovat, že tobě vlastně nikdo neublížil? Proto to máš, žejo? Tu masku," kývla jsem jejím směrem, "tváříš se, že je ti to jedno - "

"Dost," sykla najednou a já si všimla rukou zaťatých v pěst.

"Ne," zakroutila jsem hlavou, "chceš vypadat nad věcí. Že ti na ničem nezáleží. Bojíš se, že tvoje skutečný já není dobrý. Protože má spoustu chyb," povytáhla jsem obočí a snažila se soustředit na nepatrný pohyby jejího těla, "a víš co? Má spoustu chyb, protože je skutečný. Protože tohle všechno není jen další hra nebo tvá póza," nasucho jsem polkla a vybavila si ji v souvislosti Harrym, "Kdo ti to udělal, Lexi?" hlesla jsem, " - kdo tě donutil o sobě tak strašně moc pochybovat? Kdo tě donutil věřit, že to nemůžeš bejt ty, aby ses přizpůsobila?"

"Prosím," vydechla, "už dost," znovu popotáhla, ale snažila se tvářit, jakoby nic.

"Tady jste," Liam se objevil ve dveřích a tvářil se dost zmateně.

"Liame," koukla jsem na něj a přesunula se blíž k němu. 

"Jdeme, Blair," vzal mě za ruku, "a ty," kývl na Lexi, "musíme si promluvit," pověděl a táhl mě pryč.

Měl mi co vysvětlovat.

-

Liamovi jsem s dovolením řekla, že jsem unavená a jdu si lehnout. I když mě zastavoval se slovy, že mi všechno vysvětlí. Byla jsem ráda a chtěla jsem se ve všech podivných vztazích orientovat, ale dneska už toho byla dost.

Když jsem přišla do svýho pokoje, byla jsem šťastná, že si vůbec dokážu rozepnout ty příšerný šaty a z nohou skopnout nepohodlný boty.

V rychlosti jsem se odlíčila, převlékla jsem se a skočila do měkký postele. To bylo to, co jsem potřebovala. Relax. Vypnout. Zaposlouchala jsem se do ticha. Konečně.

Otázek v hlavě jsem měla více než spoustu. Lexi mi nepřipadala jako moc psychicky stabilní člověk. Moje vnitřní vědomí mi položilo otázku, jestli tahle škola byla vůbec dobrou volbou. Jestli jsem neměla vzít nohy na ramena hned, jak to bylo možný. Jestli jsem raději neměla cestovat a bejt na volný noze, jako to kdysi udělala moje máma. Ale asi mi to za to stálo. Nebo jsem v to alespoň doufala. Pomalu jsem se propadala do spánku.

To už by ale nebyl můj večer, kdyby mi na laptopu nepípla zpráva. Lidé rádi vyrušují usínající.

Zasténala jsem, dostala se do sedu a notebook ze stolu si přitáhla k sobě.

Zaynking09: Liam mi řekl, co se stalo.

Aha, super. Takže teď mi bude psát Zayn. Nad tím nickem jsem jen nadzvedla obočí, víc to komentovat asi nešlo.

BlairW: Super. Jen tobě, nebo i ostatním?

Zaynking09: Jen mně. Je to hustý. Ale Lexi je magor odjakživa.

BlairW: Díky, že mi to říkáš teď.

Zaynking09: Vtipný.

BlairW: Vtipnej je tvůj nickname.

Zaynking09: Nezáviď originalitu;)

BlairW: Snesu toho hodně, ale ne tebe, když píšeš emotikony.

Zaynking09: Nechám toho, jestli si to přeješ.

BlairW: Jdu spát, čau.

Přečteno 23:11.

Dobře. Měla jsem v plánu se jen tiše modlit, ať mi napsal poprvé a naposled. To by taky nemuselo dobře skončit. Vypla jsem si upozornění, zaklapla laptop a konečně zavřela ztěžklá oční víčka.

----

*flashback*
Adele

"Harry, prosím," zoufale jsem zaúpěla a neúspěšně jsem se mu snažila vtisknout pomačkanou obálku do dlaní.

"Proč ji vůbec dáváš mně?", Harry se malinko zamračil a na čele mu vyskočila dobře známá vráska.

"Věřím ti," zamumlala jsem přes zaslzený oči. Bylo mi strašně. Každou chvílí jsem víc a víc věděla, že je to největší chyba mýho života.

"Takže kdy mu to mám dát? Zítra?", tázavě naklonil hlavu.

"Jen aby to bylo co nejdřív," namítla jsem. "Už musím jít," nahlas jsem si povzdechla.

"Adele," zamumlal Harry mé jméno, "uvidím tě ještě někdy, že ano?"

"Jasně, že jo," i přes veškerou bolest jsem se pousmála. Harry se mi bezeslova vrhnul do náruče. Já pevně obmotala svý paže okolo jeho zad. "Buďte tu pro něj - všichni," zamumlala jsem se stékajícími slzami na rameno mýho nejlepšího kamaráda.

"Neboj se o něj," Harry se ode mě odtáhnul a pokusil se o povzbudivej úsměv.

"Chybíš mi, Harry," po tváři se mi kutálely další slaný kapky. "Ale teď už musím jít," dodala jsem, vynutila si úsměv, popadla madlo svého kufru a dala Harrymu pusu na tvář.

Ze školy jsem se dostala co nejrychleji. Naposledy jsem věnovala pohled oknu Liamova pokoje.