steal my girl || one direction

(117.)

Niall

Jednoduchý pravidlo. Mluvit o tom jen tak moc, jak to je nutný. Nic víc, nic míň. Mluvit o tom, když je třeba, ale ne zbytečně. Řešit to, když jsme potřebovali, ale umět myslet i na něco jinýho.

Adele si dala mobil zpátky do kapsy a přišla k nám. Hovor jsme neměli nejmenší šanci slyšet. "Je v pořádku," pokusila se o povzbudivej úsměv a sedla si zpátky ke stolu. Sledoval jsem, jak Nicol nahlas vydechla, Zayn si mnul spánky, Blair poklepávala prsty do stolu a já se nezmohl na jakejkoliv pohyb obličeje.

Když odešla Adele, myslel jsem si, že nikoho zlomenějšího už nikdy neuvidím. Omyl. Seděla přímo naproti mně. Nicol. Celý dny nejedla, nepila a nespala. Věděl jsem, že bez ohledu na to, jak dlouhá doba uběhne, jak moc si oba prožijí a jak moc oba zapomenou, nikdy ho nepřestane nosit v srdci. Ta byla ale hloupá, co? Nikoho lepšího jsem neznal. Měla pro něj vždycky místo a tak to asi i mělo být. Měla lásku vždycky pro všechny. Zachraňovala zabloudilý duše na cestě nepovedeným životem. Byla pro ně světlem a takovou už měla navždycky zůstat. Dlouho od něj nehtěla odejít, ale přesto nechtěla nic jinýho, než se od něj konečně odpoutat. Ale i tak zůstávala. Nebyla jednou z těch, co to s lidma vzdávají, ať už to jsou sebevětší pošuci. Byla vždycky tou, která zůstávala, i když všichni ostatní odešli.

Harry a Nicol. Nicol a Harry. Z mýho pohledu byli něco jako Slunce a Měsíc. Vždycky téměř na dosah tomu druhýmu, ale nikdy spolu. Ve snaze se dohonit.  A bylo jim jedno, jestli jenom na obloze, nebo i v reálným životě. Ale mělo to háček. Mezi nimi vždycky. Když Nicol zářila, on nebyl skoro vidět.
Když zářil on, Nicol zhasla. I tak by za něj ale bojovala. Za ty chvilky, co spolu prožili. Snad by zhasli i oba, aby byli spolu. Aspoň na chvilku.
Neustálý zraňující snahy. Snahy překonat vesmír a skutečnej svět. Tu ošklivou realitu. Snahy bojovat za to, oba mohli zářit oba, vedle sebe. Ale byli jako Slunce a Měsíc. A ti spolu doopravdy nikdy být nemohli.

Pravdou ale bylo, že Nicol se ho už vzdát musela. Zůstávala až příliš dlouho. Byla Harryho jistotou. Po tolika rozhodnutích, kdy se vzdávala sama sebe, kdy se snažila, aby byli šťastní a spolu, kdy za ně bojovala jako za pár, to už vzdát musela.

Během cesty životem už pár osob ztratila. Někdy trvale, někdy ne, ale ztratila. Zanechala je na tý cestě životem. Opouštěla je nejspíš s bolestí po celým těle. Nebo oni ji. Byl jsem si jistej, že se topila v slzách, když prosila Harryho, aby zůstal. Aby s ní ještě prošel aspoň malej kus cesty, nebo aby neodcházel teď, ale za týden, nebo za měsíc. Jen aby se na to stihla připravit. Ztratila osobu, bez který si myslela, že její život už nebude tak opravdovej. Že nebude takovej, jakej by ho chtěla žít. Chtěl jsem, aby ji ta bolest opustila. Alespoň někdy. Ne aby se úplně rozplynula, ale aby každým dnem slábla, a nakonec byla už skoro neviditelná. Ale já to na ní viděl. Viděl jsem, že teď ztratila osobu, bez který ani ty ostatní, který tolik milovala, neměly žádnej smysl. Někoho, koho milovala ze všech nejvíc. Málem kvůli němu ztratila sama sebe. Bál jsem se, že jednou se přestane poznávat. Že se koukne do zrcadla, a nepozná svůj úsměv, nebo svoje oči. Že bude odrážet jenom smutek. A taky prázdno. To největší prázdno.
A to byl důvod, proč její oči říkaly, že už nikdy za nikoho bojovat nebude. Při snaze udržet jenom domnělou lásku, ztratila skoro všechno. Věděla totiž, že se z Harryho jednou dostane. Že zase bude v pohodě. Ale bez sebe samé by to nikdy nedokázala.
To proto za něj už nebojovala. Existuje tolik možností, jak se rozloučit, ale Harry si z nich nevybral žádnou. Nemohla být už dál silná za oba.

—

Už potřetí jsem zaklepal na dveře. Když jsem nenašel Adele u Nicol, musela být u sebe. Nicol chtěla trávit čas jen s ní. My ostatní to respektovali.

Když jsem neslyšel "dále", ani nic podobnýho, zmáčkl jsem kliku a vešel do pokoje.

Jo. Okamžitě jsem litoval. Adele ležela ve svý posteli, ale nebyla sama. Měla pevně obmotaný ruce okolo Zayna, oba spali, a jako kamarádský objetí to rozhodně nevypadalo. Promnul jsem si oči, protože jsem si nebyl jistej, jestli vidím dobře.

Chystal jsem se otočit a radši rychle odejít, Adele se ale začala za doprovodu zvláštních zvuků protahovat a potom otevřela oči. Sakra.

"Nialle," rozespala na mě zamžourala.

"Promiň, klepal jsem, ale já -," větu jsem nedořekl. Adele se podívala na spícího Zayna a teprve potom si uvědomila, v jaké jsou pozici. Odkašlala si a opatrně z něj sundávala ruce. Potom vstala z postele a přešla těsně ke mně.

"Všechno v pohodě?", optala se chraplavým hlasem, takzvaným poprobouzecím, ale nezvládla mi kouknout do očí.

"Já nevím, ano?", povytáhl jsem obočí a nenápadně očima mířil k Malikovi.

Adele se ohlídla na něj a pak zpátky na mě. V očích jsem měl nevyřčenou otázku, ale ona mě moc dobře chápala. Ještě chvíli mlčela, ale potom poraženecky povzdechla, "Zatím o nic nejde," pronesla.

"Počkej, počkej," zarazil jsem ji, "vy dva -," nevěřícně jsem na ně střídavě koukal.

"Byla to jedna jediná pusa," zdůraznila.

"Jedna?", ironicky jsem se na ni podíval.

"Dobře, tak sedm, ale jde o princip," mávla rukou, "o nic nejde, jasný? O nic."

"Samozřejmě," ujistil jsem ji s úsměvem. Měl jsem z toho z nějakýho důvodu hroznou radost.

"Nedívej se takhle," zamračila se a dala mi rádoby facku.

"Jak dlouho?", vyptával jsem se.

"Týden," povytáhla obočí, "hloupej týden, takže TICHO."

"Komu bych to asi říkal?", ironicky jsem se na ni koukl.

"Je mi to jedno, ale třeba taková Nicol by teď fakt nemohla slyšet o něčem takovým."

"No tak, nejsem zas tak blbej," hájil jsem se.

"Fajn," kývla, "věřím ti, hovado."

"Takže teď spolu budete chodit? Držet se za ruce a bude to novej Liam? A co Blair?"
Dobře, trochu jsem ji provokoval. Další chyba.

Adele nasadila svůj starej známej vražednej pohled, chytla mě za ruce a začala mě tlačit z místnosti, "Dobrou, idiote," dostala mě před dveře a chtěla zabouchnout.

"Počkej," zarazil jsem ji a sledoval její tázavej pohled, "mám z vás fakt radost," usmál jsem se a sledoval, jak se i jí zvedají koutky. Netroufnu si říct, po jak dlouhý době vypadala aspoň trochu šťastně.

Takový štěstí jsme teď všichni potřebovali.

ja nevim, jestli jsem tady z tý kapitoly strašně nešťastná nebo úplně happy. co vy?