steal my girl || one direction

(5.)

Blair

V noci jsem nemohla spát. Můj nový pokoj jakoby už nebyl tak útulný, jako odpoledne. Peřina mě nepříjemně kousala, i když bylo vše čerstvě povlečené, a celá místnost mi najednou pro jednoho připadala nepřirozeně velká. S pevně zavřenýma očima jsem se snažila si představit, že ležím ve své malinké posteli doma - že mě obklopují vínově vymalovaný zdi, na zemi je chlupatej koberec a nad psacím stolem je nástěnka s fotkama - a taky pár vzkazů od táty, který mi často nechával přede dveřma, když odjížděl na služební cestu delší jak tři dny. Mám tě rád, Blair. Pousmála jsem se. Můj táta byl můj nejlepší kamarád. Už jako mála holka jsem říkala, že si jednou vezmu někoho, jako je on. Jejich manželství i po pětadvaceti letech působilo jako obrovská láska. A já, ač jsem nad jejich neutajovanýma polibkama jen znechuceně kroutila hlavou, v hloubi duše jsem k nim cítila obrovskej obdiv a kus práce. Sourozence jsem neměla. I tomu jsem občas dávala za vinu moji uzavřenost před vrstevníky, s žádným dítětem nebo někým podobně starým jsem nevyrůstala. Ze základky mi žádný přátelství nevydrželo. Měla jsem jen Cassie, děvče žijící o pár bloků dál. Na škole jsme se snad nikdy nepotkaly, i když jsme údajně navštěvovaly tu stejnou, ale před dvěma lety jsme se potkaly uprostřed Bradfordu, když zrovna neznámej pouliční umělec předváděl neskutečnej pěveckej výkon. Stála vedle mě a prohodila něco na způsob, že to je fantastický. A bylo to. Můj nejsnadněji navázaný vztah. Ne, že bychom si byly nějak hodně blízké, ale byla asi jediným člověkem, kterýho bych mohla nazvat jako kamarádku.

Myslím, že jsem nakonec usla čistým zázrakem. Ale jen na pár hodin. Sama od sebe jsem dokonce vstala ještě před budíkem. Při představě, že mi za čtyřicet minut začíná historicky první přednáška na univerzitě, se mi trochu zamotala hlava. Ujistila jsem se, že mám ve svý tašce všechno, co budu potřebovat - laptop, asi tak tři roky starej blok na poznámky, propisku, a pár pastelových zvýrazňovačů.

Zvolila jsem ten nejjednodušší outfit - pletený svetr a černé džíny, a odhodlaně vyrazila do koupelny. Do té správné. Samozřejmě že byla hned na patře a naproti pánských. V duchu jsem si pořádně zanadávala za včerejší extempore. Položila jsem si věci na nejbližší umyvadlo a nenápadně se rozhlédla. Přemýšlela jsem nejen nad složitostí rustikálních vzorů na kachličkách, které obkládaly celou velkou místnost, ale i nad přítomnými děvčaty. Dělala jsem si tím alespoň základní přehled o tom, s kým se ve škole budu následující roky pohybovat.

Nějakým záhadným způsobem jsem se dokonce zvládla zlidštit - povedlo se mi i hezky namalovat, což nebylo moc častý. Následně jsem se musela pochválit za to, že jsem se dostala ze svýho pokoje do jídelny na snídani. I to jsem po včerejšku považovala za pokrok.

Jídelna byla přecpaná. Pomalým krokem jsem procházela přes celou halu. Zas a znovu jsem obdivovala krásu typickýho britskýho stylu, ve kterým se nesla celá budova a zároveň se snažila bleskově vymyslet, kam se posadím. U pultu jsem si nabrala jogurt, do kterého jsem přisypala lžičku granoly a pár jahod, co tu ještě zbyly. 

"Dobrý ráno, Blair," objevil se vedle mě Harry, zrovna když jsem si nalívala do hrníčku ranní dávku kofeinu.

"I tobě," pousmála jsem se a vykročila k přeplněným stolům.

"Sedni si k nám, jestli chceš," zavolal na mě Harry a bradou ukázal na levou stranu jídelní haly. 

Děkovně jsem se na něj usmála a vyrazila tam, kde na mě zezadu koukaly blond, a vedle nich černočerný vlasy. Harry mě rychlostí blesku doběhl - i s vrchovatou skleničkou vody. "Připravená na dnešek?" kouknul na mě.

"Jako nikdy," nervózně jsem se zasmála a automaticky se posadila vedle Nialla, "dobré ráno," pozdravila jsem zbytek skupiny. V moment, kdy se mi dostalo hromadného pozdravu, mi ztuhly nohy a mírně zvednul srdeční tep.