steal my girl || one direction

(113.)

Zayn

"Prosím, uklidněte se," zopakoval jsem Adele a Nicol, který se držely v křečovitým objetí na zadních sedadlech a nepřestávaly řvát, "jasně se řeklo, že bude v pohodě," dodal jsem a šťouchl do Nialla, aby mi trochu pomohl.

"Opatrně," upozornil mě na mou rychlou jízdu. Auto jsem řídil po dost dlouhé době, a navíc bylo Liama. Ani mi nedošlo, že by to pro ostatní mohlo být vzhledem k situaci stresující.
Holky byly vyřízený. Když Adele zavolalo neznámý číslo, který jí o půl druhé ráno oznámilo, že Styles boural do stromu a na místě jsou dva zranění, sotva popadla dech, a bylo jediný štěstí, že jsme společně ponocovali. Já navrhoval to Nicol neříkat, Adele si ale stála za svým. Bohužel ale reagovala podobně, jako ona.

"Řekli jasně, že bude v pohodě," řekl jsem, ale ty dvě mě pravděpodobně vůbec neposlouchaly.

"To už jsi říkal," sykl na mě Niall. Ani trochu mi to neusnadňoval.

Londýn byl i ve dvě ráno dost plnej. Provoz byl sice menší, ale rozhodně ne klidnej. Státní Londýnská nemocnice byla jen kousek, a když jsem zahlídl její budovu, doufal jsem, že už to bude všechno jenom lepší.

Než jsme vystoupili z auta, donutil jsem ty dvě se trochu uklidnit, a nakonec opravdu přestaly řvát a klepat se. Niall byl nervózní, ale natolik rozespalej, že snad ani moc nevnímal a neuvědomoval si vážnost celý situace.

Nikdo jsme nechápali, co se tam vlastně stalo. Harry byl sice strašnej řidič, ale znervózňovalo mě spíš číslo zraněných. Dost jsem pochyboval o tom, že Harry by střízlivej sbalil nějakou holku a někam s ní jel. Celý mi to nehrálo.

Neměl jsem rád nemocnice. Ten smrad dezinfekce, všude bílý pláště a přeplněný čekárny i v tuhle noční dobu.

Nepříjemné dámě středního věku jsme vysvětlili, kdo a proč tu jsme - hned potom následoval šok číslo jedna. Při větě "pana Stylese ještě ošetřují," se Nicol s Adele zase začaly hroutit. Mně spíš přišlo vtipný oslovení 'pan Styles', ale na to jsem teď nemohl myslet.

S Niallem jsme ty dvě hysterky odvedli na nejbližší židle. Niall jim skočil pro kafe, zatímco já se polohou před nimi dostal do dřepu a každou jsem chytl za jednu ruku.

"Uklidněte se, prosím," snažil jsem se znít co nejvíc empaticky, "to, že ho ošetřují neznamená nic špatnýho. Já byl třeba na trhání mandlí a -,"

"Zayne, sklapni," přerušila mě Adele a poptáhla.

Adele nemělo cenu neposlouchat. Nikdy. Posadil jsem se vedle Nicol. Nevěděl jsem, jestli jsme vyřízení z toho, co se děje, unavení, nervózní, nejistí, a nebo prostě všechno dohromady.
-
Po nekonečným čekání, ze kterýho se ale nakonec vyklubala hodina za náma přišel jeden z bílých plášťů, že jeden z nás může za Stylesem. Adele s Nicol současně vystřelily ze židlí a div se nepopraly. Niall usl, a já usoudil, že nejlepší bude, když prostě půjdu já. Adele s Nicol asi soutěžily o to, kterej pohled na mě bude víc vražednej.

"Hlavně si pohni, jo?", řekla Adele, když jsem se chystal následovat postaršího doktora.

"Bude v pohodě," povzbudivě jsem se na obě pousmál.

"Já vím," řekla Adele a z mnou neznámých důvodů mě na malej moment chytla za ruku, "buď opatrnej," dodala.

"Adele," zasmál jsem se, "jdu za Harrym a zpátky."

"Já vím, ale -," nervózně si prohrábla blond vlasy, "prostě buď opatrnej," zopakovala, stoupla si na špičky a v rychlosti mě objala. Bylo vidět, že ji to emočně dost vzalo. A stejně tak Nicol, ta ale neřekla za celou dobu ani slovo. Neuměl jsem si představit, jaký to pro ni muselo být.

Naposledy jsem se na obě usmál a potom se vydal za tím chlapem. To nemocniční prostředí mi nedělalo vůbec dobře. Vyšli jsme jedno patro a šli do místnosti. Chlápek otevřel dveře a nechal mě vejít dovnitř. Trochu se mi zamotala hlava.

"Ty jseš kretén, Stylesi," vydechl jsem, když jsem viděl tu poloviční mrtvolu na lůžku, se zafačovanou rukou, nohou v ortéze, šrámy na obličeji a napojenou spousty hadičkama na infuzi. Co ale bylo hlavní - měl pořád ten svůj úsměv.

Přešel jsem k němu. Culil se, jakoby se nic nestalo a my se probudili na obláčku někde v ráji. "Jsi v pohodě?", zeptal jsem se opatrně.

"Je pod práškama," upozornil mě bílej plášť a odešel. Konečně.

Kývl jsem sám pro sebe na znamení pochopení a položil Harrymu ruku na rameno - samozřejmě dost opatrně, "Jak ti je?"

"Někoho jsem srazil," zamumlal Harry nepřítomně.

Byla to strašná úleva. Věděl jsem, že bude v pořádku a už jsem se nemohl dočkat, až to budou vědět i ostatní. Spadl mi kámen ze srdce. Harry byl sice mimo a víceméně v pořádku, ale jeho tón hlasu se mi nelíbil.

"Já vím," přikývl jsem, "ten člověk je určitě v pořádku," pokusil jsem se o úsměv.

"Nevím, co se stalo," řekl, aniž by se pohnul, "zamotala se mi hlava. Pak jsem ji viděl a strhl jsem volant a -,"

"Pil jsi?", musel jsem se zeptat.

Harrymu se konečně změnil výraz - aspoň něco k dobru. Ironicky povytáhl obočí, "Myslíš, že jsem idiot?"

"Ne," odpověděl jsem, "jenom -," nedokázal jsem najít moc správných slov.

"Jsi tu sám?", zamumlal Harry.

"Jasně, že ne," opatrně jsem mu stiskl rameno, "jsou tu všichni. I Nicol," dodal jsem s úsměvem.

Čekal jsem, že bude rád, ale on zakroutil hlavou, "Proč? Proč ji sem berete a jak se to vůbec dozvěděla? Snažím se ze všech sil, aby na mě zapomněla."

"Znáš Adele," zaargumentoval jsem, "Nicol by se to dozvěděla tak i tak."

"Zayne," oslovil mě. Měl zase až nezvykle vážnej tón.

"Jo?", tázavě jsem naklonil hlavu.

"Byla tam Lexi," řekl. Lexi. Skoro jsem až zapomněl, že existuje. V životě jsem s ní mluvil asi třikrát, ale moc dobře jsem věděl, čeho je ta čarodějnice schopná.

"Lexi," znechuceně jsem se otřepal.

"Mluvil jsem s ní," podotkl, "vrací se do školy."

"Skvělý," pokýval jsem hlavou s povytáhlým obočím, i když jsem nechápal, proč zrovna teď řeší tu nejmíň závažnou věc.

"Co moje auto?", podíval se na mě s nakrčeným obočím.

"O všechno se postaráme," ujistil jsem ho, "nech to na nás, jo?"

Harry se na mě místo odpovědi usmál. Byl jsem tak rád, že je ten debil v pořádku.
Do místnosti vešel zpátky bílej plášť a vyhnal mě ven. Vyměnil jsem si s Harrym pár posledních slov a ujistil ho, že jakmile to bude možný, zastavíme se za ním. Jeho stav byl ale mnohem lepší, než by člověk čekal.

Vyšel jsem z pokoje a ujistil plášť, že zpátky trefím. Cestou do přízemí kolem mě prošli dva chlápci v policejních hadrech, což mě trochu znejistilo, ale pokračoval jsem v cestě.

Už z dálky jsem na Adele, Nicol a stále spícího Niall mával. Jejich výrazy ale byly ještě horší, než předtím.

"Někdo umřel?", zeptal jsem se ironicky a snažil se o zlehčení celé situace.

"Zatím ne," zamumlala Nicol a koukala přitom do země.

"O co jde?", zamračil jsem se.

Adele vstala ze židle a šla až těsně přede mě, "Harry měl necelou promili," řekla nepřítomně.

"To není možný," zakroutil jsem hlavou, "teď jsem s ním mluvil, nic nepil."

"Tak asi pil," vložila se do toho Nicol. Potom si nahlas povzdechla a schovala si obličej do dlaní.

"To není všechno," řekla Adele, "srazil holku," nervózně poklepávala nohou, "je po operaci a je na tom fakt špatně."

A přesně tohle byl novej začátek Harryho noční můry. A vlastně i naší.