steal my girl || one direction

(17.)

Záblesk minulosti

BLAIR

Uběhly skoro tři nekonečné, nudné a dost nezajímavé týdny. Pomalu jsem se dostávala do opravdovýho vysokoškolskýho života a možná si to i začínala užívat. Večer s Liamem na střeše na mě navíc měl dost zajímavé účinky. A za tu dobu jsem si to pořádně uvědomila. I okolí mi to dávalo najevo. Přesně proto do mě Nicol každých pět minut hučela: "Blair, proč se tak culíš?"
Pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, jak moc jsem na něj za jeden večer změnila názor. Už jsem pomalu začínala chápat jeho myšlenkové pochody. Aspoň doufám.

Na druhou stranu, tu negativní, jsem nedokázala z hlavy dostat Louiho. A to k tomu stačil jeden večer a pár pus. 

Po hodině kresby jsme se s Nicol úspěšně dostaly na chodbu. A ani nás nikdo neudupal, což je tady dost vzácné. Na chodbě byl o obědové přestávce neuvěřitelnej hluk a zmatek. Člověk musel vědět, kam a jak se pohnout, aby neskončil na zemi. S Nicolinou pomocí jsem se to naučila poměrně rychle.

Akorát jsem v dálce viděla, jak se k nám řítí Harry. V rukou držel asi miliardu různých sešitů a učebnic. Ten taky vypadal, že každou chvíli zakopne a skončí na zemi. Stejně se k nám ale úspěšně prodral.

"Hej," zhluboka dýchal a dlaněmi se zapřel o kolena. Vypadal jako po uběhnutí maratonu.

"Ano?", zasmála jsem se mu. 

"Vy dvě," ukázal na mě a Nicol prstem.

"Tak už se vymáčkni, Harry," pobídla jsem ho.

"Jste pozvaný," zase si dal přestávku pro nabrání dechu.

"Harry," zasténala jsem.

"Na Niallovy narozky," vydechl.

"On někdo ještě v tomhle věku dělá oslavy?" podivila se Nicol s pobaveným tónem.

"Nevím, jestli je to dobrej nápad," řekla jsem bez přemýšlení.

"Proč by to nebyl dobrej nápad?", zamračil se Harry mým směrem.

"S Niallem spolu nemluvíme, nedělej, jakobys to nevěděl," ušklíbla jsem se.

"Ale prosímtě, on už na to dávno zapomněl. No ták. Bude sranda," přemlouval nás.

"Možná to nebude špatný, Blair," pobídla mě Nicol. Harry se na ni vděčně usmál.

"Ještě to promyslím," řekla jsem nakonec. Zdálo se, že tahle odpověď Harrymu nejspíš stačila.

"Bezva," usmála se Nicol nejdřív na mě, a potom i na Harryho. Vždycky, když se ti dva potkali, Nicol se potom chovala dost zvláštně. Vyzvídat jsem ale nechtěla. Na to bylo dost času.

Nebyla jsem si ani trochu jistá, jestli je dobrý chodit na něčí narozeniny. Sice jsem neznala podrobnosti, ale představovala jsem si narvanej městskej klub. Na druhou stranu jsem v tom viděla dobrou příležitost, jak si promluvit s Niallem a omluvit se mu. Ale taky jsem živě viděla i Zaynův pohled, kterým mě s oblibou probodával a mučil. 
Sama sebe jsem přesvědčovala, že když tam bude Nicol, Liam a Harry, určitě se mi alespoň trochu budou věnovat. A taky můžu kdykoliv odejít.

Slíbila jsem, že si to promyslím a to jsem taky měla v plánu, i když jsem moc dobře věděla, že tam stejně půjdu. Tyhle vysokoškolský akce jsem si nemohla nechat ujít. A myslím, že Harry to věděl taky.

-

"Fuj," ušklíbla jsem se a odsunula od sebe talíř s večerí.

"Co ti na tom vadí?", zamumlal Niall s otevřenou pusou.

"Vadí mi to, že ani nejde poznat, co to vlastně je," zamumlala jsem.
Namísto toho mě ale překvapilo, že na mě vůbec promluvil.

"Zlato, to jsou jen kachní játra," ozval se Harry.

"Kámo, to musíš říkat nahlas? Teď mi z toho bude taky zle," Zayn znechuceně zavrtěl hlavou a  Harry jen nezáživně pokrčil rameny.

Odmítla jsem se toho dotknout. Už jsem chápala, proč mi Nicol řekla, že dneska nemá chuť na večeři.

Liamovi o malou chvíli později zazvonil telefon. Omluvně se na všechny podíval, vstal od stolu a popošel pár kroků dál od stolu.

"Asi mu volá maminka," podotkl Zayn ironickým tónem.

"Nebo tatínek," přidal se Louis.

"Nechte toho," zpražila jsem je pohledem. Za tou svou poznámkou, kterou jsem před pár týdny pronesla, o bandě děcek, jsem si chvílemi pořád dost stála.

"To nebudou rodiče, normálně jim to u jídla nebere," zastal se ho Niall.

Podívala jsem se na telefonujícího Liama. Ve tváři měl dost neurčitej výraz, ale nezdravě mu rudl obličej. Šťouchla jsem do Harryho. Tázavě se na mě podíval a já bradou ukázala na Liama.

"Co je s ním?", sykla jsem na Harryho.

"Nemám tušení," zamumlal a dál tomu nijak nevěnoval pozornost.

Liam se mi vůbec nelíbil. Pozorovala jsem, jak zatíná ruce v pěst a nervózně si prohrabuje kaštanový vlasy. Jakmile zavěsil, vstala jsem od stolu a udělala pár kroků jeho směrem.

"Liame? Všechno v pořádku?", zeptala jsem se opatrně.

"No -," odkašlal si, "byla tady," dodal s výdechem.

"Co? Kdo?", nechápavě jsem povytáhla obočí.

"Adele asi byla v Londýně, pár bloků odsud," zamumlal, ale působil přitom, jakoby ani nedýchal.

"Cože?" zamračila jsem se, protože jsem nechápala, co mi tu povídá.

"Volal mi známej. Znali se," pokrčil rameny, "viděl ji, prý ještě s někým. Jedu tam," vysvětloval, "nevěřím, že by tu byla a nedala mi vědět," dostal ze sebe a popotáhl.

"Liame, třeba je to omyl," uvažovala jsem nahlas.

"Není," pevně zavřel oči, "vlastně by jí to bylo i podobný."

"Liame," oslovila jsem ho, "mám jet s tebou?", navrhla jsem.

"Jak chceš," polkl.

Přikývla jsem a on mi naznačil, že počká venku. Vrátila jsem se zpátky ke stolu.

"O co šlo?", zajímal se Harry jako jedinej.

"O Adele," zašeptala jsem, aby to slyšel jenom on.

Málem se těmi játry udusil. "Co je s ní?" nakrčil obočí.

"No," povzdechla jsem si, "když se zadaří, třeba už se vrátíme s ní."

 Harrymu zaskočilo ještě víc.

"Ona žije?", řekl víc nahlas, než by měl.

"Stylesi," zamračila jsem se, "samozřejmě, že žije."

"Jsem teď dost zmatenej - " vstával od stolu a já měla pocit, že zbytek začíná poslouchat.

"Harry," sykla jsem, "potom to probereme," zatlačila jsem mu na ramena a dostala ho tak zpátky do sedu, "prosím," dodala jsem a doufala, že tak pochopí vážnost celý situace. Nakonec jen mlčky přikývl.

"A Blair?", zastavil mě ještě.

"Jo?", otočila jsem se na něj.

"Dávej na sebe pozor," pousmál se.

"Budu," s úsměvem jsem přikývla.

Spěchala jsem za Liamem. Bála jsem se, jak to skončí. Bála jsem se, že to pro něj bude ještě těžší.

Měla jsem potřebu ji vyhledat a zeptat se jí na jedinou věc - Proč Liamovi tolik ublížila?