steal my girl || one direction

(57.)

Harry

"Mně jen zajímá jeho odpověď," zopakoval jsem Niallovi už asi posté, když jsem se z něj snažil dostat Liamovu reakci na Tisch.

Niall pokrčil rameny, ale bylo dost očividné, že mi to zkrátka jen nechce říct.  "Nialle, já vím, že to víš," povzdechl jsem si. Bylo docela ponižující ho pronásledovat na cestě do našeho pokoje.

"Hele," vzdychl Niall, "dali jim čas na rozmyšlenou. Mají ještě dva dny."

"Ale tobě to řekli," argumentoval jsem.

"Jo, řekli," odsekl a odemčel pokoj, "protože nejsem ani na jedný straně," dodal. "Stylesi, kam si myslíš, že jdeš?" zamračil se, když jsem za námi zavřel dveře.

"Bydlím tu," ironicky jsem se na něj usmál a plácl sebou do postele. "Tak takhle," začal jsem, "neřekneš mi to ani kvůli Adele?"
Věděl jsem, že tímhle ho dostanu. "Nezvládá to. S Liamem se vlastně rozešli. Přeci ji nechceš vidět, jak se trápí."

Niall si opět hlasitě povzdechl, "Nebudu jim zasahovat do vztahu, a ty bys taky neměl, Harry," důrazně se na mě podíval.

"Já? No dovol," odfrkl jsem si a prohrábl si kudrliny.

Niall si sedl na židli blíž k mé posteli, "A co to, jak jste se drželi za ruce? Celá škola doteď nemluví o ničem jiným, než že spolu chodíte."

"Jo, my spolu ale nechodíme," zasmál jsem se, aniž bych si troufl si danou situaci představit.

"To bys jako kamarád doufám neudělal," zarazil se Niall a já se zapřemýšlel nad jeho slovy. A musel jsem lhát.

"Ne, jasně, že ne," horlivě jsem zavrtěl hlavou.

Niall vypadal, že se mu ulevilo. "A Nicol ti snad neřekla, jak se rozhodla?"

Opět jsem mu věnoval ironický pohled, "Nevím, jestli sis toho všiml, ale nebavíme se."

"Sorry, sorry," zamumlal, "pořád je to ale něco jako tvoje holka."

"Proboha, přestaň," zasténal jsem. Sám dobře věděl, že Nicol pro mě byla zabité téma. "Není to moje holka," řekl jsem, "a ty ze sebe nedělej idiota. Byl jsi to ty, kdo ji tehdy vyzvedl."

Niall vypadal, jakobych mu právě připomněl několik let starou událost, ne měsíc starou věc, o které všichni věděli. "Ajo vlastně. Stejně si ale myslím, že ti na ní pořád záleží. Chtěl jsi ji na střední, chceš ji i teď," nadzvedl obočí a za každou cenu se chtěl vyhnout očnímu kontaktu. Neskutečně mě vytáčel.

"Jo, stejně tak jako ty s Adele," řekl jsem a pousmál se nad svou odpovědí.

"Jakobys ten pocit znal," setřel mě se stejně ironickým úsměvem a mně došlo, že Niallovy argumenty by pokračovaly až do nekonečna. Chtěl jsem říct něco ve stylu, že se nehádám s někým, kdo to neumí, ale vyrušilo nás letmé klepání na dveře. Vstal jsem s Irem ve stejný okamžik, ale měl jsem lehký náskok.

"Adele, Louis, nebo Zayn," tipoval jsem nahlas, když jsem zmáčkl za kliku.

"Ou," pronesl jsem zaskočeně, když jsem spatřil osobou za dveřmi, "Nicol."
Byla krásná. Vlastně jako vždycky. Kaštanový vlasy jí spadaly po ramena a nebesky modrý oči mě propalovaly pohledem. Byla mnohem vyšší než Adele nebo Blair, další z věcí, která mě na ní tak fascinovala.

Nicol místo pozdravu sklopila pohled, párkrát zamrkala a potom, aniž by se na mě podívala, upřela zrak na blonďáka za mnou. "Nialle, jen jsem ti chtěla připomenout, že zítra ráno nám odpadá přednáška. Zapomněl bys na to," se smíchem pokrčila rameny.

"Jasně, díky, Nicol," kývl Niall s úsměvem, aniž by na ni přestal zírat jako na ducha.

"Jo," nadechla se,  "jasně, jen tak bych sem nešla. Příště si mohu ušetřit i tu cestu, když mi vezmeš telefon," mrkla na něj, otočila se na podpatku a chystala se odejít. Prostě zmizela.

Nepřemýšlel jsem dýl jak dvě vteřiny. Vystřelil jsem za ní jako střela. "Nicol, počkej," doběhl jsem k ní a zpomalil do stejného tempa, jakým šla. Jakmile mě spařila, znatelně zrychlila krok.
"Neutíkej mi," zamumlal jsem.

"Harry, já se s tebou zkrátka jen nechci bavit," pokrčila rameny a mířila do třetího patra.

"Ale měli bychom o tom mluvit," nedal jsem si pokoj a nepřestával ji sledovat.

Nicol zavrtěla hlavou, "Není o čem."

"Ale ano, je," opět jsem argumentoval. "Jsi na mě naštvaná, protože se bavím s Adele, ale přitom jsi to byla ty, kdo mě nechal. A to co teď s Liamem předvádíte je hnusný vůči nám všem."

Nicol zrudla a zastavila se. S vražedným pohledem pronesla: "Co my předvádíme? A podívala ses na tebe s Adele? Jsem na Liamové straně, protože Adele ho ani nenechala jí to vysvětlit. Nesouhlasím s nevěrou, to opravdu ne, ale věřím na druhý šance," řekla. Hned potom se její výraz změnil na těžce ironický, "tys jich měl už asi dvacet. Takže mi nemáš co vyčítat."

"Takže Payne je teď tvůj novej kluk?", ironicky jsem se na ni podíval v moment, kdy jsem si uvědomil, že míříme na školní střechu.
"Máš tam sraz s Liamem?", neodpustil jsem si poznámku, když mi na předchozí otázku neodpověděla. Nicol opět nic neřekla a stoupala po žebříku nahoru. Byl jsem těsně za ní.

Výhled ze střechy byl nádhernější než jindy. Kouzelně osvětlený Londýn a teplý vzduch. Atmosféru tomu dodával broskvově zbarvený západ slunce.
Chodil jsem sem málokdy. Bylo to dost intimní místo Liama a Adele. Už z toho důvodu jsem se tu cítil divně.

"Tady se toho stalo hodně," pověděla Nicol, aniž by mi věnovala pohled a posadila se na jednu z dřevěných beden.

"Já vím," kývl jsem a sedl si vedle ní.

Nicol se hlasitě nadechla a potom si schovala obličej do dlaní, "Proč je to všechno tak složitý, Harry?"

"Není," odpověděl jsem. "Musíš jen vědět, co chceš."

"Chci být nablízku Liamovi," řekla okamžitě.

Pokrčil jsem rameny, "Pak v tom je tedy jasno."

"Řekni mi upřímně, jak to máš s Adele," popotáhla. Nevěděl jsem, co říct. Za každou cenu jsem chtěl říct něco, co by se vyrovnalo s její odpovědí, že chce být nablízku zrovna Liamovi. Ublížilo mi to.

"Já chci zase být nablízku Adele," odkašlal jsem si, "možná v tom jednoho dne najdeme oba dva něco víc."

"Ne," zavrtěla hlavou, "chápu, že ty se zamiluješ do každé druhé. Ale Adele Liamovi nikdy neublíží."

"Asi ji zase tolik neznáš," nadzvedl jsem obočí a sledoval její tuhý výraz.

"Mysli si, co chceš," odsekla a vstávala.

"Kam jdeš?", optal jsem se a vstal zároveň s ním.

"Za Liamem," opět odsekla a zastrčila si pramínek vlasů za ucho.

"Jo tak," zamumlal jsem s ironií ve hlase. "Tak mi jen ještě řekni svý rozhodnutí. Jdeš na Tisch?"

Nicol zajiskřilo v očích, "Jestli půjde Liam, já taky. Vlastně, asi i kdyby Liam nešel. Nevím."

"Chci, abys jela," řekl jsem, "je to naprosto úžasná příležitost a když odmítneš, mám takový tušení, že to nabídnou Blair. A ta si to nezaslouží."

"Ano," kývla, "měla bych jet."

"A tady tě přeci nic nedrží," dodal jsem. Nicol ztuhl výraz. Vypadala, jakoby se každou chvilkou měla rozbrečet. "Ne?", zeptal jsem se.

Nicol polkla a zamrkala dlouhými řasami, "Ne. Nedrží," řekla nakonec a se slovem "ahoj", mě opouštěla.

Nic ji tu nedrží.

Nejsem schopen se zamilovat do každé druhé.

Ne.