steal my girl || one direction

(19.)

BLAIR

Když jsem vystoupila z auta, posadila jsem se na lavečku a schovala si hlavu do dlaní, jako bych ji chtěla uchránit před pohledy okolních lidí. V hlavě jsem pořád měla jeho slova. Nad ničím jiným mi teď nešlo přemýšlet. Proč pro něj tolik znamenala právě ona? Jak člověk vůbec může milovat někoho, kdo mu ublíží tím nejhorším možným způsobem? Nevěděla jsem, jak se mám teď zachovat, nebo co mám teď udělat. Byla jsem absolutně zmatená a bezradná.

Usoudila jsem, že nejlepší bude jet zpátky do školy a počkat, až Liam dostane rozum. Jestli ho teda vůbec dostane. U něj člověk nikdy nevěděl.

Zazvonil mi telefon. Čekala jsem Liama, ale mýlila jsem se.

"Harry?", rychle jsem popotáhla, aby nepoznal, že mám na krajíčku.

"Blair? Jste s Liamem v pohodě? O co šlo?", ptal se Harry.

"Ne tak docela," povzdechla jsem si. "Mohl bys pro mě přijet?"

-

Nikdy jsem nebyla radši za Harryho přítomnost. 

Vyzvedl mě a jeli jsme rovnou do školy na kolej. S Harrym jsme automaticky šli do jeho pokoje, kde mě začal ochotně poslouchat.

"Znáš Jamese?", zeptala jsem se ho.

Harry pokrčil rameny, "Ne nějak zvlášť, ale vím, o koho jde."

"Dobře," kývla jsem. "No, takže James nejspíš randí s Lexi, a -"

"Fuj," přerušil mě Harry. "Nemá Lexi Louiho?"

Asi si neuvědomil, že mi ještě nedávno Louis dost ublížil.
"Ehm, nevím," dostala jsem ze sebe a raději rychle pokračovala. "Zkrátka, byli spolu venku a viděli Adele. Přímo v centru, ne v nějaké zapadlé části. Tvrdí, že Adele Lexi poznala, protože se pak snažila být mnohem víc nenápadná. Jen mi přijde divné, že ji viděla zrovna Lexi. Londýn je obrovský, je to strašná náhoda. A taky, co by tu Adele dělala? Když už, tak bych si myslela, že hledá Liama. Nevím, co si o tom myslet."

"Jo," kývl Harry uznale, "máš pravdu, něco na tom nesedí. Ale v tom případě, co na to tedy Liam?"

"Byl dost - ", hledala jsem správná slova, "rozhozenej. Cestou zpátky jsme se pak trochu nepohodli," dodala jsem.

"Pořád mi tomu všemu nějak nejde uvěřit," zamumlal, "doufal jsem, že se Liam dá přes léto dohromady a bude to alespoň trochu jako dřív, ale - ", odmlčel se.

"Ale?" pobídla jsem ho.

"- ale půl rok je moc krátká doba na to, aby to hodil za hlavu," dokončil myšlenku.

"Harry," zamumlala jsem po chvíli nekonečnýho ticha.

Tázavě se na mě podíval, "Jo?"

"Milovals ji?" zeptala jsem se ho narovinu. Čím dýl jsem tu byla, tím víc mi přišlo, že Adele byla jejich bohyně, jejich múza, aniž by si to nějak zasloužila. Potřebovala jsem vědět, kde je. Kdo to je. Jestli je opravdu tím vším, jak o ní mluví. 

Viděla jsem, že přemýšlí. Z mé otázky ani nevypadal nějak zvlášť zaskočeně. Když už jsem mu chtěla říct, ať zapomene na to, že jsem se ho na něco takovýho ptala, jemně zakroutil hlavou, "Ne, Blair. Nemiloval jsem ji," vydechl, "ale i přesto jsem se vždycky snažil tu část sebe, která po ní toužila, ochraňovat a izolovat. Připravit ji na to, že jeden den může odejít. Aby to tolik nebolelo, až to přijde. Ale i přesto, jak moc jsem se snažil, abych na to byl připravenej, nebolelo to ani o trochu míň - naopak, bolelo to tehdy snad ještě o jednu nenaplněnou šanci víc," věnoval mi pohled do očí. Zatímco jsem přemýšlela nad jeho slovy a zas a znova žasla nad tím, co z něj dokázalo v souvislosti s Adele vypadnout, zpozorovala jsem jeho přibližující se ruku, kterou o moment později už pevně svíral ve své dlani.Chvíli jsem na to nereagovala a snažila se na to tolik nesoustředit, ale potom jsem ji pomalu vytrhla z jeho sevření. "Nemůžu tě držet za ruku?" pousmál se.

"To klidně můžeš," sklopila jsem hlavu. "Nechci ale, aby to pro tebe znamenalo něco jinýho," dodala jsem a tím zazdila téma Adele.

Harry si nahlas povzdechl. "Tak tvrdohlavá," zamumlal. "Blair," oslovil mě, "řekni mi, co je teď za problém."

"U tebe tohle riskovat nemůžu," namítla jsem, "znovu to nechci."

"Blair, ale já nejsem Louis," povytáhl obočí.

"Nechápeš mě," povzdechla jsem si, "všechno tím zkazíš."

"Co všechno?", chtěl vědět.

"Harry," zakroutila jsem hlavou, "je toho teď moc na všechny. Mám tě ráda," řekla jsem dost důrazně, "ale asi ani jeden z nás neví, co teď dělá," dodala jsem s nadějí, že mě pochopí.

Harry si znovu povzdechl. "Ale jeho víc," významně se na mě podíval.

"Jeho co?" nechápavě jsem zamrkala.

"Jeho máš víc ráda," dodal, "Liama."

"Cože?", zamračila jsem se.

"Tak se na sebe podívej, Blair," zatvářil se znechuceně, "já nejsem idiot. Vím, že jsi byla tehdy s Liamem na tý střeše. A víš co? Nikdy tam nikoho kromě Adele nevzal. Proč chtěl, abys s ním jela za Jamesem ty?" pohoršeně kroutil hlavou.

Byl najednou jako vyměněný.

"Tohle trochu přeháníš," nakrčila jsem obočí. "S Liamem jsme kamarádi," odkašlala jsem si, "mrzí mě, jestli s holkou nedokážeš být jenom kamarád, ale jsou ještě lidi, kteří ano. Každej den mě zklame někdo jinej," vstala jsem a vykročila směrem z Harryho pokoje, "raději se zaměř na to, proč je Nicol pokaždé, co se na ni podíváš, tak rozhozená," dodala jsem a odešla dřív, než stačil něco říct.

Nevydržela jsem to. Jakmile jsem zavřela dveře, slzy vzteku se mi automaticky spustily z očí. A že jich bylo opravdu hodně. Měla jsem pocit, že poslední dny pořád jenom brečím.

Když jsem rychlým tepem a přes uslzený oči scházela dolů ze schodů, vrazila jsem rovnou do Liama. Opatrně vzal do dlaní můj obličej a s nevyřčenou otázkou se na mě podíval.

"Všichni jsou stejní," popotáhla jsem a tak nějak automaticky mu zabořila hlavu do hrudi.

"Blair," zašeptal Liam a opatrně mě obejmul, "Lexi asi nelhala," dodal větu, která změnila celou situaci, od začátku, až do konce.