steal my girl || one direction

(8.)

Blair

Nepřítomně jsem si nanášela pudr na lesklá místa na mé tváři, zatímco druhou rukou jsem se snažila upravit jeden z mých mnoha trčících blond vlasů. Byla jsem nervózní způsobem, kterej mi moc známej nebyl. Dopředu jsem přemýšlela nad tím, jaký konverzace povedeme a nad tím, co budu říkat, aby moje odpovědi působily co nejlíp. Jakoby mě ale situace s Niallem brzdila. Věděla jsem, že si s ním budu muset promluvit. Prozatím jsem se snažila to pustit z hlavy, abych si mohla naplno užívat večera s Louim. 

Znervózňovalo mě, že jsem vůbec nevěděla, co se bude dít. Většinu věcí jsem v životě měla přesně naplánovanou. Nevěděla jsem, jestli je procházka opravdu jen procházka - nebo jestli skončíme někde na kávě, jestli budeme venku jen chvíli a bude stačit si na sebe vzít něco lehkýho, nebo jestli dorazíme zpátky ve dvě ráno, nevěděla jsem, jestli si dávat rtěnku, nebo jestli je to projev až moc velký vyzývavosti - nevěděla jsem nic. A tak jsem skončila místo rtěnky s leskem na rty, černým pleteným svetrem přes kterej jsem přehodila béžovej trenčkot a v hlavě se nastavila na všechny možný varianty. Svoje blonďatý vlasy jsem si jako obvykle nechala volně splývat na ramena.

Louis zaklepal na dveře mýho pokoje přesně v moment, kdy jsem se naposledy přepudrovala a ujistila se, že nic nemám mezi zubama. Nasadila jsem úsměv a otevřela mu. Když jsem ho uviděla, něco ve mně se zase zachvělo. Z nějakýho důvodu mi Louis v džínový bundě připadal neskutečně přitažlivej - možná víc, než kdyby na sobě neměl nic.

"Můžeme?" naklonil hlavu do strany.

"Můžeme," zopakovala jsem s úsměvem, zhasla v pokoji a zabouchla za sebou dveře.

S Louim jsme se dostali před školu. Venku jsem tu v podstatě ještě nebyla, když nepočítám první kavárenský večer a jedno sólo odpolední sezení na lavičce, než mi začne přednáška. Pravdou ale bylo, že málo věcí na světě bylo tak kouzelných, jako večerní osvětlenej Londýn. Londýn byl živoucím a nikdy neutichajícím srdcem Británie. Tohle město nikdy nespalo. Vydali jsme se druhým směrem, než jakým byla kavárnička, Tušila jsem, že je to směr do centra města - který bylo i tak kus vzdálený. 

"Mám rád tyhle spontánní nápady," pronesl Louis a věnoval mi pohled do očí. Došlo mi, že mluví o našem společným večeru - kterej podle všeho neplánoval.

"I já," odvětila jsem s úsměvem, "je fajn po celým týdnu na chvíli vypadnout na čerstvej vzduch. Chvíli nemyslet na to, kolik toho je," povzdechla jsem.

"Neboj se," založil si ruce do kapes bundy, "když jsme prvák zvládli my, není šance, že ty ne," ujistil mě, "vždycky taky můžeš z nějakýho oboru upustit."

"Jsem perfekcionista," podotkla jsem, "nejspíš bych to brala jako osobní selhání."

"Blair," oslovil mě, "tahle škola je peklo, není nic špatnýho na tom si to zjednodušit," ujistil mě.

"Minimálně to zkusím," pousmála jsem se a koukla mu do očí, "ty tu jsi šťastnej?" zeptala jsem se ho a byla zvědavá na upřímnou odpověď.

Na Louim bylo vidět, že svá slova chce pečlivě zvolit. "Jsem," řekl nakonec, "ale nebylo to tak vždycky," dodal, "ten tlak tu je. Vždycky byl," nadechl se, "ale stojí to za to. Vždycky jsem chtěl zpívat - teď mám reálnou šanci, že to někdy bude skutečný," zasnil se. Když mluvil o zpěvu, v duchu jsem se usmála - dokázala jsem si představit, jak skvělý to s jeho netypickou - ale v tom nejlepším slova smyslu, barvou hlasu musí být, "A samozřejmě," odkašlal si, "nebýt kluků, nevím, jestli bych v tom ze střední pokračoval."