steal my girl || one direction

(166.)

ZIMNÍ PLES, part 1

Adele

Atmosféra plesu byla přímo úžasná. Nicol si se vším vyhrála do sebemenšího detailu. Všechno bylo sladěný do modré a bílé, na stolech hořely svíčky, podával se horkej punč s ovocem a většina prostotu byla zasypaná umělým sněhem. To nejkrásnější tomu však dodávaly stříbrný vánoční světýlka na každým rohu. Alespoň trochu mi to tak tu vánoční atmosféru prodloužilo.

Dorazila jsem mnohem později, než ostatní. Přípravy mi zabraly mnohem víc času, než obvykle - tentokrát mi totiž nepomáhala Nicol, která tu lítala už od odpoledne. Sama přitom vypadala naprosto dokonale. Když jsem ji viděla u stolu s Harrym a Niallem, automaticky jsem se usmála a zamířila k nim. Minula jsem už dost slušně opilých lidí, ale to jsem ignorovala.

"Ahoj," s úsměvem jsem pozdravila.

Nicol vstala a zeširoka mě objala, Harry na mě koukal svým klasickým pohledem a já čekala, až utrousí nějakou poznámku na můj výstřih, a Niall mi řekl, že mi to sluší a jako správnej gentleman mi přisunul židli.

"Je to tu nádherný," znovu jsem se rozhlídla po celým sále.

"Děkuju," přikývla Nicol se sebevědomým úsměvem, "viděla jsi Liama?" zeptala se a dopila svou sklinku vína.

Párkrát jsem zamrkala očima, "Ne, je tu?"

"Jo, někde tady pobíhá," přidal se Niall, zatímco Nicol do sebe nalívala další sklinku. Něco bylo jinak. Harrymu to ale očividně ani trochu nevadilo.

"Ne někde, tady," zamumlal Harry a bradou pokýval na Liama, mířícího k našemu stolu. V obleku jsem ho viděla už asi stokrát, přesto se mi rozbušilo srdce a byla jsem naprosto unešená z toho, jak moc mu to slušelo.

Liam si sedl vedle mě, pozdravil a potom na mě bez dalších slov začal zírat.

"Nialle," Nicol vstala od stolu a musela se chytit Harryho, aby nespadla, "pojď tancovat," řekla rychle a táhla Nialla na parket.

"Já si dojdu pro pití," odkašlal si Styles. Aha, velmi nenápadné. Tak tohle si odskáčou všichni tři. Bylo dost očividný, že cíl Nicol je mě a Liama nechat o samotě.

"No," odkašlal si Liam a já se modlila, aby se přiřítil třeba Louis, nebo klidně i Blair - kdokoliv, "chceš si zatancovat?" zeptal se mě.

"Klidně," odpověděla jsem bez sebemenšího přemýšlení a automaticky vstávala od stolu. Jako naschvál se zrovna ta divoká a rychlá písnička změnila na pomalou a romantickou. Jen to ne.

Liam se nervózně pousmál a nabídl mi rámě.

Proč jsme se vedle sebe i potom všem cítili tak nesví? Tak špatní, jako bychom si něco provedli. Jakoby to už nikdy nemohlo být lepší.

Dostali jsme se na parket mezi desítky tančících párů. Liam mi jemně stiskl pas a levačkou uchopil mou ruku. Jeho dotek byl tou nejúžasnější věcí, jakou jsem kdy zažila, teď mi ale přišel jako bodná rána. Začal se se mnou pohybovat do pomalýho rytmu písničky. Byla jsem z toho všeho dost nesvá a pohledem hledala někoho z party, abych se zaměstnala a nemyslela na to, jak moc divný to je, i když by nemělo.

"Adele," oslovil mě a donutil mě tak se mu na malej moment podívat do očí.

"Jo?" jemně jsem povytáhla obočí.

"Jsi v pořádku?" zeptal se a já moc dobře věděla, v jakým slova smyslu je jeho otázka položená.

Chvíli jsem váhala nad odpovědí. A možná jsem mu měla říct to všechno, co si myslím. Chtěla jsem mu říct, jak strašný je chtít řvát, ale nedokázat ze sebe vydat ani hlásku. Chtěla jsem mu říct, jak strašný je chtít brečet, ale neuronit ani slzu. Jak strašný je chtít říct, jak se cítím, ale není komu. A jak strašný je chtít všechno změnit, ale nemít možnost.

"Budu," zamumlala jsem nakonec, "a ty?"

"Budu," zopakoval mou odpověď a já si všimla tý malý jiskry v jeho očích.

A tak jsme tančili a já vzpomínala. Na to, jaký to bylo a jaký to být mohlo. Na to, že jsem věřila tomu, že to je napořád. Na to, že před pár lety bych si myslela, že dneska už budeme plánovat svatbu ve společným bytě a budeme si přát, abychom co nejrychleji odchodili školu, abychom konečně mohli cestovat po světě a plánovat budoucnost. Spolu. A možná že proto to tak bolelo. Protože jsme tu pořád byli. Nebyli jsme rozdělení vzdáleností ani někým jiným. To jediný, co nás rozdělilo, jsme byli my sami. A já v hloubi duše věděla, že to tak být nemá, ale že to tak být musí. Ale taky jsem věděla, že znovu už to zkusit nemůžeme. Ne, už nikdy. To už by zničilo oba. Dali jsme si druhou šanci. Zkusili jsme to. A když jsme zjistili, že ani druhá šance nevrátí to, co mezi námi dřív bylo, bylo načase si přestat trvale ubližovat.

Byl tím nejúžasnějším člověkem, kterýho jsem kdy poznala. Ten, ve kterýho jsem vždycky věřila, vždycky jsem věděla, že mě navede na správnou cestu a vždycky jsem v něm měla jistotu. Taky ten, kterej tu pro mě vždycky byl a jehož hlas jsem vždycky mohla následovat. Bohužel ale taky ten, díky kterýmu jsem nedokázala bejt šťastná a díky kterýmu jsem nedokázala dát šanci někomu jinýmu.

Tančili jsme. Nemluvili jsme, ale vlastně to ani nebylo potřeba. Myslím, že jsme si oba mysleli úplně to stejný. Že slova ani nebyla potřeba.

Nebyli jsme jedni z těch, co se do sebe zamilují a pak spolu žijí šťastně až navěky. Patřili jsme k těm párům, kteří se do sebe zamilovali, ale pak jsme to místo "šťastně až navěky" pokazili. Všechno jsme zničili. Rozešli jsme se. Každej šel jinou cestou. Byli jsme jedni z těch, co se milovali, ale stejně jsme se v jedný chvíli rozhodli, že láska nestačí. A že radši půjdeme za svobodou. Že radši najdeme sami sebe. Že zjistíme, kým vlastně jsme. A tak jsme šli, nebo jsme se o to alespoň pokoušeli. Hledali jsme se, nacházeli, a pak zase ztráceli. Ale často jsme se k sobě vraceli, minimálně ve vzpomínkách. Věděla jsem, že až se najdeme, a přestaneme se ztrácet, tehdy se k sobě vrátíme. Mohlo to být až v příštím životě, ale taky za pár let nebo měsíců. Potom se naše cesty zase sejdou a dostaneme další šanci.

Byli jsme jedni z těch, kteří nejdřív museli všechno zničit. Ublížit sobě. Ztratit milion společných chvilek, abychom si byli jistí, že je to správný. Byli jsme jedni z těch, kteří nejdřív museli všechno zbourat. Vybrali jsme si tu nejdelší a nejsložitější cestu. Ale oba jsme dobře věděli, že někde tam, na konci toho všeho, to bude stát za to.