steal my girl || one direction

(154.)

Liam

Myslím, že na after party po naší hře jsme se všichni trochu uklidnili. Nebylo divu - studovna se proměnila v bar, a to obrovský množství alkoholu mizelo víc než rychle. I když nutno podotknout, že Bain nám prokázal velkou laskavost - zařídil nám na zítřejší školní den nezapočítanou absenci. To se líbilo hlavně Harrymu, kterej byl už z dálky střískanej skoro do němoty. Zrovna k sobě tiskl Nicol, volnou rukou držel lahev vodky a zpíval hymnu.

Většina lidí, včetně Louise s Nikki divoce tancovali na jednu z rychlých písniček, který se ozývaly z obřího repráku a Zayn seděl v rohu v křesle a něco zběsile vyťukával do mobilu. Pochopil jsem, že mu tu chybí Blair, která nebyla součástí naší hry, takže měla vstup zakázán. I když Louis si sem Nicole propašovat zvládl.

Zamířil jsem k Adele, která postávala opřená u zdi a při pohledu na ten shluk okolo se usmívala.

"Čau, hvězdo," usmál jsem se na ni a opřel se vedle ní.

Trochu překvapeně se usmívala, "Romeo, co ty tady?"

"Romeo si jde pokecat za svou - jak že je to slovo?" povytáhl jsem obočí.

"Choť," ušklíbla se Adele.

"Tak," luskl jsem prsty, "tak jak to jde, má choť?"

Adele s pobaveným úsměvem zakroutila hlavou, "Konečně to ze mě opadlo. Ten stres," řekla, "i když se obávám, že to bude tím, že do mě Harry nalil minimálně litr vína," dodala se smíchem.

"Přede mě přinesl deset panáků whisky s tím, že to máme na půl - on pět a já pět," zasmál jsem se.

"A vypils to?" nevěřícně se na mě podívala.

"Neříkám, že jsem si u čtvrtýho myslel, že to nevyhodím, ale jo," přikývl jsem.

"Fuj," smála se.

"No," odkašlal jsem si, "u tý poslední scénky jsi mě docela vyděsila," začal jsem a schválně jí zíral do očí, abych viděl, jak moc se brání očnímu kontaktu.

Pohled mi oplatila, "Liame, promiň, já - "

"Chtěla jsi mi tu pusu dát nebo ne?" ptal jsem se s pobaveným úsměvem. Alkohol jsem docela cítil, což u mě nebylo zvykem. A Adele taky nevypadala stoprocentně střízlivá.

"No," odmlčela se a sklopila oči. Potom se mi do těch mých ale znovu podívala, "nejdřív jo. Ale potom mi došlo, že bych to tím akorát pokazila."

"Proč?" nechápavě jsem povytáhl obočí.

"Chceš říct důvod, kterej bych ti řekla za střízliva, nebo ten opravdovej?" rozšířily se jí zorničky.

"Hádám, že ten opravdovej," jemně jsem kývl bradou.

"Bála jsem se," řekla, "i když to nechci, naše cesty se pořád překřižují, a - "

"Nechceš to, protože - " polkl jsem, "protože je v tom někdo jinej?"

Adele chvilku jen zírala - potom ale přešla v hlasitej smích, "Tohle tě napadlo?" nevěřícně kroutila hlavou.

"No," nakrčil jsem obočí, "vlastně mě nic jinýho nenapadá."

"Takhle to ale není," horlivě kroutila hlavou, "já - já se bojím, Liame, že bych do toho zase spadla. Do toho, co bylo na střední."

"Co bylo na střední?" zasmál jsem se.

"Byla jsem do tebe tak zamilovaná, že jsem zapomínala na realitu okolo," odvrátila pohled z mý tváře a začala koukat před sebe, "a jsem teď ve fázi, kdy bych do toho i po tý jedný puse spadla znovu," dodala a musela se opřít o zeď, jelikož se jí z toho údajnýho vína nejspíš zamotala hlava. Kdo ví, co jí ve skutečnosti Styles dal.

"Adele," vydechl jsem s překvapeným úsměvem, "poslouchej mě," stoupl jsem si před ni a popadl ji za ramena, "bojíš se, že jo? I já se bojím. Jak by to mohlo fungovat po tom všem, co se stalo. Bojím se, že se ženem do neznáma, že jsme pro sebe vytvořili osudy větší, než jsme vůbec schopni unést," pověděl jsem a sledoval, jak jí tuhne výraz ve tváři, "bojím se, že bychom to možná nezvládli," ztišil jsem se, "že možná ani není co zvládat, protože by to bylo dopředu ztracený. Mám šílenej strach. Ale přesto do toho chci jít."

"Liame," hlesla a párkrát zamrkala očima, "prosím, tohle mi nedělej," sundala ze svých ramenou moje ruce a opatrně mě odešla.

"Adele," oslovil jsem ji, "proč to děláš? Proč ode mě pořád utíkáš?"

Adele se otočila a udělala dva kroky zpátky ke mně, "Slibuju ti, že jednou přijde správnej čas," koukla mi do očí, "potom třeba bude snadnější poslouchat srdce před rozumem," dodala šeptem a odcházela.

Nemohl jsem to takhle nechat. Znovu ne. Byl to nekonečnej kolotoč, ze kterýho nešlo jen tak vystoupit.

"Adele," vyběhl jsem za ní na chodbu, když už si přivolávala výtah.

"Liame," zasténala, "nedělej to. Děláš to horší oběma," vyhrkla.

"Tak mi do očí řekni," přešel jsem k ní co nejblíž, až mě obklopovalo teplo jejího těla a vzal ji za ruku, kterou jsem si přiložil na hruď, "řekni mi, že necítíš to, co cítím já. Řekni mi, že nechceš, aby to bylo jako dřív."

"Nech toho," povzdechla si a jemně se mi vykroutila, "jsem unavená," oznámila mi, "ještě kouknu na střechu a potom jdu spát."

"Fajn," poraženecky jsem hlesl. Tohle mi nevyšlo. Ani trochu, "můžu jet s tebou?" optal jsem se, když nastupovala do výtahu.

"Jasně," zamumlala a udělala mi vedle sebe místo.

Adele stiskla nejvyšší patro, jelikož mířila na zmiňovanou střechu a mně na žádost stiskla dvojku. Dveře se zavřely a já měl pocit, že i éra tohohle našeho nevědomí o tom, co mezi náma je, se pomalu uzavírá. A nekončí zrovna šťastně.

Stáli jsme těsně vedle sebe. Adele nervózně přešlapovala na místě, jakoby se mě bála, a mně se potily ruce.

Výtah se rozjel a její prsty se letmě dotkly mýho stehna. Nejspíš si i ona uvědomila, že se mě dotkla, a nervózně si odkašlala, nejspíš aby přehlušila to nekonečný ticho. Já jí ale nevěřil. Nebyla to náhoda. Naskočila mi husí kůže.

Prsty jsem opatrně vyhledal její dlaň, kterou měla pevně zaťatou. Pod mým dotykem ji ale uvolnila a já propletl naše ruce, dokud jsem mohl. Dokud mi to dovolila.

Podívala se na mě. Já se podíval na ni. Bylo to tam. Cítili jsme to oba. Ten nezvladatelnej chtíč. Ta touha, která v nás byla od samýho začátku.

Očima mi dávala jasný svolení. Na nic jsem nečekal.

V malým okamžiku jsem ji přitiskl na stěnu výtahu a konečně spojil naše rty, který na tohle tak dlouho čekaly. Adele mi začala polibky hladově oplácet ve chvíli, kdy se otevřely dveře v patře, kde se nacházel můj pokoj. Ani jsem se jí na nic neptal.

Prsty mi zajížděla do vlasů a druhou rukou se mi dostávala pod košili. Zvedl jsem ji do náruče, aniž bych na jedinej okamžik přerušil kontakt našich rtů a odnášel si ji přímo k sobě.