steal my girl || one direction

(52.)

Harry

"Já světu vyjít vstříc chtěl jsem, však nevrátil mi z toho nic. A vychýlen ze všech os mých, pro smích světu jsem. Teď dál kráčím ve strachu, že někdo sleduje mne, v rozvířeném prachu. Já žhavý poznal touhy dech, rád shořím v jejich plamenech."

Třídou se rozezněl hlasitý potlesk. Liam se na Nialla zaujatě usmíval. Hodina literatury pro mě znamenala peklo. "Pf, Niall a poezie," rýpl jsem si.

"Chtěl bych vidět tebe," zamumlal Liam. Nebyl příliš nadšený, že se mnou musí sedět, ale zasedací pořádek se porušovat zkrátka nesměl. Od doby, co věděl o dopisu od Adele, který jsem mu nepředal, i když jsem měl, mě nenáviděl. Ignoroval mě. Když jsme kolem sebe prošli na chodbě, ani o mě nezavadil pohledem. Na jednu stranu to bylo pochopitelný. Zradil jsem je, všechny. Ale nikdo z nich neznal důvod, proč.

"Liame," oslovil jsem ho, "vážně mě mrzí, že jsem ti ten dopis nedal. Uznávám, posral jsem to."

"O tohle už ani tolik nejde," odsekl Liam, aniž by se na mě podíval. Dřív jsem ani netušil, že dokáže být takový. "Odkopl jsi Nicol, kvůli Blair."

"Nechápeš to," zarazil jsem ho. Nejhorší na tom bylo to, že jsem mu to nemohl vysvětlit.

"Naopak, Stylesi, chápu to až moc dobře. Dělej si co chceš, Blair je celá tvoje, ale k Nicol se už nikdy nepřibližuj," varoval mě, ale já jeho slova nebral ani trochu vážně.

"Jak myslíš," odpověděl jsem mu a podíval se o dvě lavice dozadu, kde seděla právě Blair s Nicol. Taky úžasná kombinace. "Nejde se nějak přesadit?", nadhodil jen tak náhodou Liamovi. Přeci jen by bylo mnohem lepší, kdybych si sedl s Blair a Nicol přenechal Liamovi.

Liam se na mě podíval s nadzvednutým obočím, "Víš moc dobře, že zasedák je snad nejpřísnější věc na celý týhle pitomý škole."

"Vážně teď mluvím s Liamem?"

Liam se na mě jen ironicky podíval, neodpověděl. Díkybohu v ten moment zrovna zazvonilo. Liam sebral své věci, hodil je do batohu a zvedal se. "Nezajdeme spolu na večeři?", zeptal jsem se ho.

Nevěřícně se na mě koukl, "To je dost blbá otázka."

Rozhodl jsem se už raději nic neříkat. Naneštěstí se k nám oběma přibližovala dvojice ze zadní lavice - Nicol a Blair. Chtěl jsem se rychle vypařit, ale nechtěl jsem, aby mě Nicol měla za ještě většího ubožáka. Pokud to ještě vůbec šlo. Překvapivě ale nešla ani jedna za mnou. Byly nasáčkované u Liama.

Blair: "Můžu s tebou mluvit, Liame?"

Liam se na ni podíval, chvíli zapřemýšlel a potom pokrčil rameny.

"Taky jsem s ním chtěla mluvit, " zamumlala Nicol, aniž by se na Blair podívala. Vztah mezi nimi byl nejspíš na té nejnižší možné úrovni.

Dvakrát jsem se nadechl a potom se odvážil promluvit, "Mohli bychom si spíš promluvit my dva, Nicol?", zeptal jsem se opatrně.

Viděl jsem na ní, jak ihned chtěla odmítnout. Koutky jí cukaly a ona nevěděla, co má dělat. Liam se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Blair tam pořád dotěrně stála a já sledoval výraz Nicol, jak se pomale měnil na mírně vyděšený. Zastrčila se pramen kaštanových vlasů za ucho a snažila se tvářit sebevědomě, "Klidně," pokrčila rameny. Bylo mi to naprosto jasné. Snažila se dělat, že je v pořádku, ale nebyla. Dobře jsem si uvědomoval, že jsem jí ublížil. A o co šlo Liamovi, jsem neměl nejmenší tušení.
Kývl jsem na Nicol a společně jsme vyšli ze třídy. Poznal jsem na ní, že pouhá moje přítomnost ji zanechávala na rozpacích. Míjeli jsme spoustu studentů, včetně Adele, která se na moment zastavila a koukala na nás s nadzvednutým obočím. Opět jsem si všiml, že se ji Nicol snažila ignorovat. Nedivil jsem jí. Adele mě teď nenáviděla stejně jako Liam a pravděpodobně i zbytek party.