steal my girl || one direction

(125.)

Harry

"Chytej," hodil jsem po Adele kýbl čokoládový zmrzliny.

"Dík," zamumlala a potom se poohlídla okolo, "jsi tu pár dní, jak tu může být takovej bordel?", zakroutila hlavou.

"Učím se od mistryně," podotkl jsem a plácl sebou vedle ní na sedačku, "tak jo," koukl jsem na ni, "co tě žere? Obvykle nechceš trávit všední dny před zkouškama u Louise v bytě a se mnou."

"Blair," ironicky se na mě podívala.

"Ne, já jsem Harry."

"Nech toho, Stylesi," zamračila se, "je to ztělesnění satana."

"Prosímtě," zasmál jsem se, "je sexy," dodal jsem, když jsem si vybavil Blaiřin ksicht, "a satana si sexy nepředstavuju."

"Jsi odpornej," odvětila. Tuhle větu jsem od ní slýchal až nezdravě často. "Kdy se hodláš vidět s Nicol?", obrátila téma úplně jiným směrem.

"Co třeba nikdy," nakrčil jsem obočí, "nemám žaludek na to, ji vidět."

"Ale očividně máš žaludek na tři flašky denně," ironicky se zadívala do rohu místnosti, kde jsem skladoval veškerý vypitý skleněný lahve.

"Já jen třídím odpad," bránil jsem se.

"Jo, jasně," povzdechla si a začala se cpát zmrzlinou.

"Hele, nenabralas trochu?", prstem jsem jí šťouchl do boku. Dělal jsem si sice jen prdel, podle jejího výrazu to byl ale ten nejhorší nápad, "jen sranda," ujistil jsem ji.

"Fajn, neodbíhej od tématu."

"Neodbíhám," bránil jsem se, "s Nicol si promluvím, ale rozhodně ne v nejbližší době."

"A kdy teda?", zasténala.

"Nevím, v září, až začne škola," odbyl jsem ji.

"To jsou čtyři měsíce," mračila se.

"Matika by ti ještě šla, Hendersonová," ušklíbl jsem se na ni a sebral jí lžičku.

"Dobře, už vážně sklapni, Stylesi," odpálkovala mě. Adele byla vždycky ostrá holka, ale jen v případě, že už jste s ní měli něco prožitýho.

"Fajn," zvedl jsem ruce v obranným gestu, "takže, co se týče Blair, co máš na srdci?"

"Víš, ona se mi plete do všech vztahů," zakňourala, "rozdělila mě a Liama. Teď je mezi mnou a Zaynem a mně se nelíbí, že to nevidí."

"Zkusilas vyhrožování?"

"Harry," zamračila se, "myslím to vážně. Zayn je oblblej, vidí ten problém jen ve mně."

"Zkusila sis s ním pokecat bez toho, aniž by o Blair padlo něco nenávistnýho?", zeptal jsem se jí.

"No," pokrčila rameny, "vlastně asi ne, ale to koneckonců ani nedokážu."

"Vžij se do něj, Adele," pokusil jsem se o co nejvážnější tón, "i přesto, jak moc si byla blízká s Liamem, vztah Blair a Zayna nic nepřekoná. Mají mezi sebou určitý kouzlo."

"To mi opravdu pomáhá," řekla nepřítomně.

"Já tím říkám to, ať pochopíš, že mu na ní záleží, ať už je jakákoliv," pokrčil jsem rameny, "je to jakoby ses dala dohromady s Liamem a mě úplně odstranila ze života," dodal jsem. Adele na mě chvíli jen zaraženě zírala. "Dobře, tak je to něco trochu jinýho," odkašlal jsem si.

"Jo, to teda," zasmála se, "a navíc, ty nejsi tak hroznej, jako ona."

"Nejsem?", překvapeně a zároveň ironicky jsem na ni koukl.

"Přeřek," zašklebila se na mě.

"Jsem rád, že máš i přes svý trable s Blair tak dobrou náladu," šťouchl jsem do ní.

"Spíš zjišťuju, že potřebuju chvíli myslet na něco jinýho," koukla na mě, "tak jo," narovnala se, vzala mi zmrzku a položila ji na konferenční stolek, "pojďme si promluvit," dodala naprosto vážným tónem.

"Ajaj," nejistě jsem se na ni podíval. Existovala vůbec horší věta než 'pojďme si promluvit'?

"Harry," oslovila mě a já čekal, co z ní vyleze, "bojíš se milovat, žejo?"

"Adele, já Nicol řešit nebudu," zarazil jsem ji rovnou.

"Ne, tohle je to jediný, co ti pomůže," odsekla mi, "myslíš si, že pro tebe žádná lovestory nezbývá, nebo že jí dokonce nejsi hoden, žejo?"

"Adele -,"

"Bojíš se někomu svěřit do rukou celej svůj život, protože přesně tím pro tebe láska je," pokračovala. Nevěděl jsem, jak ji stopnout. Když byla rozjetá, nic ji nezastavilo, "bojíš se, že existuje nějaký tlačítko destrukce, který by někdo zmáčkl, kdyby ses tomu poddal."

"Cože," přerušil jsem ji, i když jsem moc dobře chápal, o čem mluví.

"Bojíš se, že by ho někdo zmáčkl a ty by ses už znovu nedal dohromady. Že už bys neposbíral ty úlomky. A že už by to tentokrát prostě bylo až moc. A tak se tomu všemu vyhýbáš a snad si to i odmítáš přiznat."

"Tak počkej, Adele -,"

"A tak to zkoušíš buď opatrně, nebo pro jistotu vůbec. Říkáš si, že tohle ti stačí, že tohle je tak akorát a že vlastně lásku ani nepotřebuješ, protože ani nevěříš tomu, že nějaká existuje. A tak si to blbý tlačítko pořád chráníš -,"

"Nechráním si ho," zamračil jsem se, "kdyby jo, nenechal bych Nicol, aby ho zmáčkla," zmateně jsem kolem sebe rozhodil rukama.

"Zmáčknul sis ho sám," zpražila mě pohledem, "a zmáčknul si i to její. A teď zoufale nechceš, aby bylo ještě někdy zmáčklý."

"Proč musíme přirovnávat můj milostnej život k tlačítku?", nepřestával jsem se mračit.

"Něco ti řeknu, jo?", povzdechla si a přesunula se ke mně blíž. Sakra, teď to mělo přijít. Vyvrcholení toho jejího úchylnýho projevu, kterej mě ale donutil přemýšlet. "Neboj se, Harry," pousmála se a položila mi ruku na paži, "poslouchej svůj pocit a jestli tě k ní zavede, neboj se jí to tlačítko svěřit, jo?"
Ach ne, už zase tlačítko. Přesto mě ale nepříjemně pálily oči. Nutila mě ji poslouchat úplně jiným způsobem, než kdy předtím. "Svěř jí ho," pokračovala, "a věř tomu. Možná to nevyjde. Možná ho zmáčkne, nebo ho možná zmáčkneš ty. Pravdou je, že nikdy nevíš, kdo to udělá. Ale neměl bys to vzdát, nikdo by to nikdy neměl vzdát. Takže mi něco slib jo?", zadívala se na mě modrýma očima. "Slib mi, že tomu dáš druhou šanci. Slib mi to. Slib si to."

Chvilku jsem na ni jen zíral. Nebyl jsem schopnej slov. "Něco mi slib, jo?", řekl jsem po chvíli. Adele se na mě tázavě podívala, "Už nikdy nikoho nenechej, aby mě znal tak dobře, jako ty," vydechl jsem. Adele se široce usmála.

"Takže," odkašlala si, "Harry a Nicol budou zpátky?"

"Jen jestli mi to dovolí."