steal my girl || one direction

(153.)

Adele

Dýchej. Nádech. Výdech. Tréma byla hnusná věc. Stála jsem za oponou, na sobě měla nevkusný desetikilový šaty, který se měly podobat módě čtrnáctýho století v Itálii a čelenka ve vlasech, který jsem měla sčesaný a seplý dozadu, mě neustále kousala. Divadlo s kapacitou pět seti sedadel bylo kompletně zaplněný. Tak moc, že někteří i postávali u dveří. Nepobírala jsem, co se děje. Že se z nevinný hry, kterou jsme hráli jen proto, abychom prošli u Baina, stala událost pro celou školu.

Srdce jsem měla snad až v krku a nepříjemně se mi motala hlava, přestože jsem si před hodinou vzala prášek na uklidnění. Nemohla jsem to pokazit. Nemohla jsem to ostatním udělat. Ani sobě. Snažila jsem si navyknout na boty, který mi byly o dvě čísla menší, a neustále přešlapovala tam a zpátky.

Když se celej sál utišil a světla zhasla, málem jsem se pozvracela. Do své první scénky jsem měla čas, takže jsem rychlým krokem zamířila do kostymérny a snažila se zhluboka dýchat.

"Tady jsi," objevil se ve dveřích Harry.

Když jsem ho viděla, všechno šlo stranou. Měla jsem záchvat smíchu. Nešlo to zastavit. Harry v obleku mnicha, ještě s kapucí a škapulířem kolem krku.

"Haha," ironicky se na mě podíval a začal si uhlazovat hábit.

"Promiň," lapala jsem po dechu a snažila se přestat smát.

Harry za sebou zavřel dveře a přešel přímo ke mně, "Nervní?"

"Uhodls," přikývla jsem, "snad Liama nepozvracím."

"No nestraš," podotkl Harry, "stačí, že Nicol vyšiluje. Ale ten kostým chůvy jí fakt sekne, dobře jí to obepíná pr - "

"Harry," zasténala jsem, "už zase to děláš. Tohle mi nemůžeš říkat, když je Nicol moje nejlepší kamarádka, chápeš to?" povytáhla jsem jedno obočí.

"No dobře," poraženecky zvedl ruce, "tak za pár minut na scéně, Julie," mrkl na mě a vykročil ke dveřím.

"Jo a Harry?" zavolala jsem na něj, když otevíral.

"Ano?" koukl na mě.

"Sluší ti to," řekla jsem, ale hned v zápětí vyprskla smíchy.

"Směješ se mýmu neštěstí, tudíž porušuješ pravidla Hardele teamu, už zase," zabručel, ale potom s úsměvem zakroutil hlavou a zmizel.

Do půl minuty se ale opět ozvalo klepání na dveře.

"Co sis zapomněl?" zeptala jsem se a otočila hlavu správným směrem, "Nikki," překvapeně jsem vydechla.

"Viděla jsem, jak jsi nervní, tak jsem si říkala, že do tý doby, než tam nastoupíš jako naprosto úchvatná Julie," s úsměvem mě sjela pohledem a zavřela dveře, "- tak by se ti možná hodila spolčenost."

"Ty jsi zlatá," usmála jsem se a posunkem ruky jí naznačila, ať se posadí vedle mě.

"Budeš skvělá," položila mi ruku na rameno.

"Tohle není nic pro mě," přiznala jsem, "vážně jsem nečekala, že ve svých jednadvaceti budu nedobrovolně hrát Julii Capuletovou."

"Adele," oslovila mě, "po tý hře bych si s tebou chtěla o něčem promluvit."

"O čem?" ptala jsem se.

"O - " odmlčela se a nervózně se na mě podívala, "- o Liamovi. Je jako tělo bez duše a já - "

"Nikki, počkej," přerušila jsem ji, "tohle už řešit nemusíš," pousmála jsem se, "co se týče Liama, mám jasno."

"Nechci ho vidět nešťastnýho," zamumlala, "a už vůbec ne tebe."

Nadechla jsem se a jednou rukou ji objala kolem ramen, "Louis má obrovský štěstí, že tě má," usmála jsem se na ni, "jsi moc hodná. A slibuju ti, že k tomu štěstí oba dojdeme."

"Dobře," pokývala hlavou, "no, tak zlom vaz," dodala, když se ze sálu ozval potlesk a já věděla, že přichází moje scénka.

"Děkuju," dala jsem jí letmou pusu na tvář, vstala v té honosné róbě a vydala se vstříc společenskýmu ponížení.

-

Poslední scénka. Ta závěrečná, kterou jsme ani nestihli nacvičit.

Bylo to vyčerpávající. Hra trvala přes dvě hodiny, nervozita ze mě už opadla, ale šaty mi snad stahovaly všechny vnitřnosti v těle a párkrát jsem při pohledu na Harryho málem vybuchla smíchy. Nejlíp se mi hrálo s Nicol - bylo to i docela uklidňující. Lidi naše hra bavila. Celej sál ani nedutal, ale po každé scénce bouřlivě tleskali.

Nikki mi vzadu ochotně podávala sklenici vody a uhlazovala šaty, zatímco já byla připravená spáchat sebevraždu. Jako Julie, samozřejmě.

Naposledy jsem vystoupila na pódium, kde svou scénu zrovna dohrál Harry s mnou neznámým chlapcem, jakožto Vavřinec s Baltazar.

Opět jsem se zhluboka nadechla, abych se nesmála při pohledu na Stylese, a spustila: "Mnichu, těšiteli," oslovila jsem ho, "- Kde můj choť? Mám dobře v paměti, kde as mám být, a tady jsem. – Kde jest můj choť Romeo?"

"Nějaký hluk se blíží," řekl Harry přehnaným akcentem, a já se znovu snažila udržet koutky ve vodorovné poloze, "Dcero, pryč zde z toho doupěte, kde vládne smrt a mor a spaní nepřirozené. Moc vyšší, jít se nelze protivit, nám překazila naše záměry. Tvůj manžel po tvém boku leží mrtev a Paris také. – Pojď, – kdes útulek ti zjednám v svatých panen řeholi. Nic nevyptávej se; stráž přichází. Již pojď, již pojď, má dobrá Julie; já netroufám si déle zůstati," pověděl.

"Jdi jenom sám; já odtud nevyjdu," polkla jsem a podívala se opodál na Liama ležícího na zemi. Přišlo mi to jako dobrá komedie a v duchu jsem věděla, jak moc si Bain tohle naše veřejný ponížení užívá.

"Co jest to? – Číše v ruce milené?" sklonila jsem se k Liamovi, který ležel zády k publiku, a já mu tak viděla do uculující se tváře. I jemu to celý přišlo směšný. Teď jsem se ale musela soustředit. "Jed, vidím, byl mu koncem předčasným. Nesrdečný! dopil's vše a jedné mi nezanechal družné krůpěje, by pomohla mi za tebou? – Slíbám tvý rty; snad na nich ještě visí jed, a usmrtí mne silou léčivou."

Něco ve mně se změnilo. Pobídlo mě k tomu, abych scénku udělala tak moc opravdovou, jak by si to Bain přál. Všichni věděla, co následuje. Julie políbí Romea, ležícího na zemi. Řekli jsme, že to dělat nebude. Že to není dobrý. Že to neprospívá našemu přátelskýmu vztahu. Jestli se tak tomu dalo vůbec říkat.

Koukala jsem na něj. Na lásku svýho života. Nebo jsem si alespoň myslela, že jí je. Uchopila jsem Liamovu uvolněnou tvář do obou ruk a cítila, jak sebou jemně cukl.

"Tvé rty jsou teplé," zamumlala jsem nakonec jen. Nezvládla jsem to. Nezvládla jsem to sehrát tak dokonale, jak jsem chtěla. Nezvládla jsem mu dát jednu blbou pusu. "Povyk," poptáhla jsem, ale zaslzený oči byly opravdový, "Tady to skončím. Blahá dýko, zde je pochva tvá, tam rezavěj si; a mne umřít nech," dostala jsem ze sebe a klesla vedle Liamova těla.