steal my girl || one direction

(128.)

Blair

Jak se blížil konec školního roku, všichni si začali uvědomovat, nebo alespoň doufat, že všechno špatný končí. Londýn už se dostal do před-prázdninové nálady. Sluníčko svítilo, jarní deště ustaly a bylo po zkouškách. Svět jakoby byl zase na chvíli v normálu.
Všechno to mi dodávalo na odvaze si promluvit s Adele a Nicol, i když neměly nejmenší důvod mě vyslechnout. Věděla jsem, že Zayn a Adele se rozešli a že i Nicol se začíná pořádně vzpamatovávat z Harryho, o kterém stále nikdo nic nevěděl, nebo to alespoň tvrdili.

Byla jsem nervózní. Čekala jsem několik dní, než uvidím Adele a Nicol jen spolu, bez kluků nebo někoho jiného. A jednoho pozdního květnového odpoledne se mi to konečně podařilo. Byla jsem zrovna na krátké vycházce, abych se nadýchala čerstvýho vzduchu, když jsem je viděla v parku před školou na lavičce. Jedly mraženej jogurt a podle vysmátých úsměvů se dobře bavily. Ale bylo to teď nebo nikdy.

"Ahoj," podzravila jsem, až jsem byla těsně u nich.

"Čau, Blair," zamumlala Nicol a Adele se raději začla rychleji cpát jogurtem, aby se mnou nemusela vůbec mluvit. "Potřebuješ něco?", optala se Nicol po chvíli ticha.

"Můžu si sednout?", bradou jsem ukázala na kousek volného místa.

"Posluž si," řekla Nicol a posunula se blíž k Adele.

"Tak jo," odkašlala jsem si a sedla si, "vím, že mě nesnášíte, ale zároveň si myslím, že jsme už dost dospělý na to, abychom si o tom normálně promluvily." Chtěla jsem s nimi jednat na rovinu. A čím dřív, tím líp. 

"Co chceš probírat?", Adele se přestala cpát a povytáhla obočí.

"Omlouvám se za všechno, co jsem kdy udělala," vydechla jsem. Přišlo mi jednodušší jít rovnou k věci, "ať už vám, nebo klukům," dodala jsem, "nebo vašim vztahům."

"Blair, tohle není jen o omluvě," vzdychla Nicol, ale alespoň neřekla nic útočnýho. Adele zaraženě mlčela. Nečekala to.

"Já vím," přitakala jsem, "ale omluvou by to mělo začít, ne?"

Nicol se podívala na Adele a vyměnily si nejistý výrazy. Věděla jsem, že Nicol mi tu šanci dát chce, ale sama do toho jít odmítala. Potřebovaly se v tom shodnout.

"Fajn," odkašlala si Adele, "jestli chceme jít do něčeho takovýho, musíme si upřímně a otevřeně odpovědět na několik otázek."

"Není problém," přikývla jsem, "začni, řeknu ti všechno."

"Dobře," Adele nadzvedla jedno obočí a Nicol vypadala, že se jí ten nápad moc nezamlouvá, "tvoje pusa s Liamem," odkašlala si, "bylo to, protože jsi k němu něco cítila, nebo abys nás rozdělila?"

Nemělo cenu si vymýšlet. Rozhodla jsem se odpovídat podle úplné pravdy. "Obojí," řekla jsem po chvilkovým přemýšlení, "dá se to tak říct. Než jsi tu byla, byli jsme si hodně blízcí a já ho pak chtěla pro sebe tak moc, až jsem si myslela, že pro mě začal znamenat něco víc," řekla jsem a Adele jen mírně přikývla, "fajn. Teď já. I když se mě to netýká, tak to s Harrym byla čistě jen pomsta, nebo v tom bylo i něco víc?", zeptala jsem se a sledovala, jak Nicol zpozorněla.

"Bez citů," odpověděla Adele, "bylo tam chvilkový zmatení, který ale odešlo v pravej čas," dodala, "dobře, co tě vedlo k tomu takhle ublížit Zaynovi?", optala se a já věděla, kam tím směřuje. K loňskýmu jarnímu plesu.

"Louis je víc kluk pro mě," zamumlala jsem, "Zayn je až moc velkej dobrák. Já taková nejsem."

"Dobře," kývla Adele. Nicol náš rozhovor jen mlčky sledovala a nejspíš přemýšlela nad tím, jak jsme hloupý a dětinský.

Pokračovala jsem dál: "Stalo se na Tischi něco, co bychom měli vědět?" nakrčila jsem obočí. Přišlo mi totiž zvláštní, aby Adele byla dva měsíce pryč a o nic zajímavýho se nepodělila.

"No," zkousla si ret, "s Louisem nám chyběl lidskej kontakt," polkla. Nicol párkrát zamrkala a mně to vlastně bylo úplně jasné, dokonce jsem se tomu musela pousmát.

"Tak jo," uchechtla jsem se, "štvala jsi proti mně ostatní?"

"To by stačilo," Nicol vstala z lavičky a zamračila se na nás, "k ničemu to nevede. Přestaňte. Blair tu sedí sotva minutu a vy už to zase děláte. Děláte všechno proto, abyste té druhé dokázaly, kdo tady tomu velí," založila si ruce v bok. Chtěla jsem zaargumentovat, ale po krátké úvaze mi došlo, jak moc má Nicol pravdu.

"Náhodou," Adele nakrčila obočí, "začínalo mě to bavit."

"Prostě uznejte, že jste obě udělaly blbosti," řekla Nicol, "nejen vy dvě, my všichni. Podejte si ruce a snažte se začít od začátku."

Sledovala jsem Adele a její nejistej výraz. Nechtěla to tak snadno vzdát. Chtěla si vyříkat úplně všechno. Na druhou stranu by to mohlo napáchat ještě větší škodu a já byla ráda, že tu Nicol je, aby řekla tu nejrozumnější možnost.

"Adele?", tázavě jsem se na ni podívala.

Ona si nahlas povzdechla, "Poslední šance, Blair."

Tak to šlo rychle. A taky podezřele snadno. "Nebudete litovat," pronesla jsem s mírným náznakem úsměvu. "A Nicol?"

"Jo?", koukla na mě.

"Promiň za Harryho a za všechno ostatní," sklopila jsem oči.

"V pořádku," pousmála se, "tak jo, holky," tleskla, "když už padly omluvy a otázky, můžeme se vrátit do školy na večeři? Umírám hlady."

"Sežrala jsi dva kelímky mraženýho jogurtu," zašklebila se na ni Adele.

"Mám hlad," ohradila se Nicol. Řešit s nimi jídlo a mražený jogurt bylo to nejpříjemnější téma za poslední měsíce.

"Fajn," kývla Adele, "hele, běž napřed, budeme hned za tebou," pokynula na Nicol.

Nicol nevypadala kdovíjak nadšeně z toho, že se mnou podle všeho chce Adele mluvit ještě o samotě, ale přikývla a mířila ke škole. Já na ni jen tázavě koukala a čekala, co se bude dít.

"Blair," oslovila mě, "víš, proč to mezi mnou a Zaynem skončilo?", zeptala se mě na otázku, na kterou jsem si nemohla troufnout odpovědět.

"Neklapalo to?", zkusila jsem první tip.

"Ne," pobaveně zakroutila hlavou, "protože vidím, jak se na tebe dívá."

Nevěděla jsem, co říct. Z nějakého důvodu se mi z jejich slov rozbušilo srdce a vyschlo mi v krku. Nepřipouštěla jsem si nic z toho, co řekla.

"Jak?", zamumlala jsem a vyhýbala se očnímu kontaktu.

"Jinak, než na mě," řekla, přesto s úsměvem, "je do tebe blázen," dodala.

"Ne," horlivě jsem zavrtěla hlavou, "já - tehdy na Vločkovým bále jsem se snažila něco takovýho naznačit z mé strany a -,"

"Já vím," přerušila mě, "to ale nevěděl, jaký to teprve bude bez tebe."

"Já ti nerozumím," vydechla jsem.

"Já s ním o tom mluvila," ohradila se Adele, "dal ti hodně šancí, Blair. Tak mu ji dej taky," usmála se a přejela mi rukou po paži, "jdeme se najíst?" , zeptala se a vstávala z lavičky.

"Jo, jasně," vykoktala jsem, "jdeme."

Nebyly jsme kamarádky. Bylo to moc snadný a rychlý, ale byl to začátek něčeho novýho. Něčeho, co jsem nutně potřebovala.