steal my girl || one direction

(87.)

Harry

V naší partě, jestli se to tak dá nazývat, vždycky platilo jedno posraný pravidlo - když už to vypadá všechno v pohodě, přijde něco, co to všechno zase posere. Ale fakt. V poslední době jsem nad tím dost uvažoval. Střední byla relativně v pohodě, dokud Adele nezmizela. A když už byla pryč půl roku a my ostatní jsme se s tím začali smiřovat, přišla Blair, Adele byla zpátky a to přicházela jedna sračka za druhou. A teď jsme byli tady.

Přežití druháku vysoké už dobrý tři měsíce jsem bral za životní úspěch. Nejsem zrovna studijní typ a měl jsem co dělat, abych prošel, ale i tak jsem na sebe byl pyšnej. Alespoň v tomhle ohledu. O tom ostatním jsem nerad přemýšlel, ale základ všeho bylo přiznání sám sobě, co jsem zač a čeho jsem schopnej. A hezký věci to zrovna nebyly.

Sotva jsem si zvládl uvědomit, jak moc Nicol ničila moje dlouholetá ignorace, zkazil jsem všechno, co kdy bylo mezi mnou a Adele, a i když se to vztahem ani ničím podobným nazývat nedalo, zevnitř mě to užíralo. O to víc, když Adele se před ostatními zvládla dokonale přetvařovat. Byla v tom ještě lepší, než Blair. Sice jsem ji párkrát přistihl, jak mě vraždí pohledem, ale i tak před ostatními zůstávala usměvavá a optimistická. To stejný se ale nedalo říct o Nicol. Ne, že bych se v tom chtěl hrabat, ale od doby, co se Adele vrátila bylo očividný, že s Liamem mají problémy. Nebylo divu, celej tenhle milostnej čtverec všechno ještě víc komplikoval. Řekl bych milostnej trojúhelník, ale bohužel jsme v tom hráli roli čtyři, takže čtverec. Nebo třeba kosočtverec. Nebo obdélník.

"Tak jo," naproti mně na volnou židli v knihovně dopadla Adele, člověk, kterýho bych tu čekal asi úplně nejmíň.

"Jdeš mě zabít?", zeptal jsem se. Lepší důvod, proč by tu byla, mě nenapadala.

"Harolde," ironicky se na mě podívala. Proč byla podezřele v pohodě? Navíc mě takhle neoslovila už věčnost. "Mám geniální nápad," prohlásila, "jak moc chceš, abych ti odpustila a byli bychom zase nejlepší kamarádskej pár Hardele?"

"Hardele," nevěřícně jsem zopakoval. Trochu mě děsila. "Chci to moc," povytáhl jsem obočí, "ale bojím se, co budeš chtít ty."

"Výborně," vesele si zatleskala a já se zmohl jen na to, že jsem na ni zíral jako na debila.

"Jsi v pohodě?", zeptal jsem se opatrně.

"Jasně," přikývla, "jde o naprosto jednoduchou věc," odkašlala si, "vysokoškolskej senát pořádá letos Vločkový bál a druháci by měli předtančovat, takže -,"

"Tak tady tě hned utnu, zlato," zavrtěl jsem hlavou, "nehodláš po mně chtít, abych tancoval na nějaké sněhové akci pro pošuky, že ne?"

"Vločkový bál," opravila mě, "prosím?", nahodila štěněcí pohled.

"Nepřichází v úvahu," řekl jsem, "umíš si mě představit tancovat na nějaké akci se sněhulákama? Ne, v žádným případě."

"Je to Vločkový bál, Harry," podruhé mě opravila a na čele jí vyskočila vráska - znamení, že to bohužel myslela vážně. "Prosím," zasténala, "když nebude dost lidí, zruší se to. A já, jakožto členka senátu," sebevědomě se usmála. Já ani pořádně nevěděl, co senát je, ale to jsem jí raději neříkal, "jsem slíbila, že seženu dost lidí. Bude to skvělý. A potom se tam můžeš opít," řekla s vážnou tváří.

"Adele," podíval jsem se na ni, "neumím ani polku. Nemůžeš po mně chtít něco takovýho."

"Neboj se," s úsměvem se narovnala, "je to až na začátku ledna, máš přes měsíc na to, se všechno naučit, a taky jsem navrhla pravidelný zkoušky," culila se. Tohle byl snad zlej sen.

"Co se stane, když řeknu ne?", zeptal jsem se opatrně.

Adele se na mě podívala tak škaredě, že jsem měl chuť zavřít oči, abych ji neviděl, "Tak si budeš to, cos udělal, žehlit do konce svýho života. A vlastně i potom," prohlásila.

"To může být v průměru ještě takových šedesát let," řekl jsem zděšeně.

Adele přikývla, "Tak si to dobře rozmysli."

"Ale no tak, proč neřekneš Liamovi? Zaynovi? A co Niall, ten je přesně na tyhle blbosti."

"Myslíš, že ti se toho neúčastní? Jasně, že jo," usmála se, "donutím vás tam všechny."

"Dobře," odkašlal jsem si, "dejme tomu, že bych tam teoreticky šel. S kým bych tančil?"

"Na poradě bych hlasovala pro možnost, aby byl výběr na klucích," s nadějí a jiskrou v očích nadzvedla obočí.

"Takže bys se mnou šla?", pokusil jsem se o svůdnej pohled, ale okamžitě jsem litoval.

"Ty idiote," přivřela oči, "tohle není možnost, abys mě balil."

"Nebalím tě," nakrčil jsem obočí, "kamarádi spolu tancují, ne?"

"Prosím, zmlkni, a jen mi řekni, že jdeš," vzdychla.

"Ach bože," schoval jsem si hlavu do dlaní, "tohohle budu sakra litovat," podíval jsem se na Adele, které se už na rtech rýsoval vítězný úsměv, "jo, fajn," rozhodil jsem kolem sebe rukama a v duchu už uvažoval nad sebevraždou.

"Jsi skvělej," dojatě se na mě podívala a obejmula mě. Dobře, ona o to asi hodně stála, že?

"Ty taky," řekl jsem nejistě.

Adele mi věnovala poslední úsměv a mizela o pár stolů vedle, k dalším lidem z našeho ročníku. Tohle bude jedna velká katastrofa.
Už jsem se viděl v obleku na sněhovým plese tancovat s nějakou náhodnou holkou. A ty nejhezčí byly zrovna zabraný. Nicol s Paynem, Adele nepřicházela v úvahu a s Blair bychom byly až nepřirozeně zkaženej taneční pár.
Splněnej sen. Ale alespoň ten alkohol, o kterým Adele mluvila, mě trochu nalákal.

Vstal jsem od stolu a mířil do jídelny. Cestou jsem potkal Nialla. Sice ze mě v poslední době nebyl moc nadšenej, asi jako všichni ostatní, ale i tak se mnou čas od času pár vět prohodil.

"Kámo," chytil jsem ho za rameno a donutil ho se zastavit.

"Ahoj?", překvapeně se na mě podíval.

"Taky za tebou byla Adele?", vyzvídal jsem, "Chce po mně, abych tancoval na posraným sněhovným plese a já jí na to kývl," sykl jsem na něj a rozhlídl se kolem, kdyby náhodou byla poblíž.

"Jo," pokýval Niall, "myslíš Vločkovej bál."

"Jo, přesně to," zapíchl jsem mu ukazováček do hrudi.

"Jo, no, asi mi nic jinýho nezbývá," podotkl Niall, "víš jaká je, když si něco umane," dodal se smíchem, "ale neboj, užijeme si to. Tanec je fajn," usmál se a pokračoval v cestě.

To se tady všichni dočista zbláznili?