steal my girl || one direction

(75.)

Zayn

"Dělej, Blair, nemůžu na tebe čekat věčnost," popohnal jsem ji, když se zastavila asi u šesté výlohy, aby si prohlédla nevkusně vysoký boty. V kombinaci s tím, že jsme oba táhli jeden obří kufr, kdy byl minimálně ten můj narvanej k prasknutí, to moc super nebylo. Na druhou stranu, trávit léto s Blair nebylo tak zlý, jak jsem si původně myslel. Viděli jsme se přibližně dvakrát do týdne, oba jsme se snažili trávit nejvíc času se svými rodinami. Nebydleli jsme od sebe daleko, takže jsme si občas dali večerní sraz v městském parku a jen tak se procházeli, nebo se šli najíst. Blair najednou byla míň Blair. Dokonce jsem ji párkrát zažil milou.

"Víš co," řekla svým typickým tónem, ale konečně se rozpohybovala, "čí nápad byl jít pěšky?"

"Myslíš, že bychom na taxík čekali míň jak hodinu? Ne," obrátil jsem oči v sloup a trochu jsem zpomalil, abych šel jejich tempem.

"No," odkašlala si, "taky jsme mohli jet veřejnou dopravou. Nebo jsme mohli zavolat Harrymu nebo Liamovi, kteří narozdíl od nás dvouch vlastní auto."

"V životě jsem tě neviděl ve veřejné dopravě," zasmál jsem se, "a abys věděla," upozornil jsem ji, "řidičák mám. Jenom nemám auto."

Blair se na mě za chůze nevěřícně podívala, "Ale no tak, kdo si dělá řidičák, když nemá co řídit?"

"Divila by ses," povytáhl jsem obočí. "Už jsou to jen dva bloky," dodal jsem na povzbuzení nás obouch.

"Nemůžu uvěřit, že zítra začíná škola. Je to divný, není to divný?"

"Je to divný," souhlasil jsem. "Chceš něco vědět?"

"Vždycky chci něco vědět."

"Přesně před rokem jsi přijela," osvěžil jsem jí paměť, "seděli jsme spolu ve vlaku. Pak jsem tě oslovil na nádraží."

"Musela jsem ti asi připadat fakt hezká," řekla s ironickým tónem. Raději jsem to nekomentoval. "No, vidíš, kde jsme teď," pokračovala, "z nádraží, kde nás tehdy vyzvedl Harry, se táhneme pěšky a řešíme, jak jsme se poznali," zasmála se a já se tomu taky neubránil. "Zayne," zastavila se najednou. Zastavil jsem svoje kroky a tázavě se na ni podíval. V její tváři bylo něco, co jsem snad nikdy neviděl, "Bude to v pohodě?", zeptala se mě.

Pokusil jsem se na ni usmát, "Jasně, že jo, Blair. Adele ani Louis s náma celej rok nebudou, což si myslím, že ti dost ulehčí," podotkl jsem, když jsme se oba dali zase do kroku.

"Budou ti hodně chybět?", optala se. Celkem mě tím překvapila. Člověk nebyl od Blair na takový otázky zvyklej.

"Adele jo," řekl jsem, "k Louimu se mi nějak vyjadřovat nechce. Vždyť víš." Doufal jsem, že Blair pochopila, že mířím k jarnímu plesu, kde se na mě vykašlala a místo toho byla s Louisem.
Sklopila hlavu. To dělávala často, když věděla, že udělala chybu, ale nechtěla o tom mluvit. "Tobě budou chybět?", řekl jsem rychle, aby nestála řeč.

"Jak jsi řekl, asi pro mě život bez nich bude jednodušší, vzhledem k minulosti," pokrčila rameny.

"Vlastně ani pořádně neznám tvou minulost s Adele," přiznal jsem. Něco jsem samozřejmě věděl, ale žádné detaily. Upřímně mě to celkem zajímalo. "Teda ano, dovedlas jí zpátky, pak žárlila, pak se mezi tebou a Liamem něco stalo a ,"

"Jestli to budeš říkat tímhle tónem, máš smůlu," zarazila mě.

"Nesoudím tě," řekl jsem na svou obranu.

Blair si povzdechla, "Fajn. Ve zkratce, myslela jsem si, že jsem do Liama tak nějak zamilovaná."

"A byla?", zamračil jsem se. Přišlo mi to vlastně trochu nereálný.

"Nevím," napodobila tón mého hlasu.

"Fajn," řekl jsem jen, "takže jsi dala přednost klukovi před kamarádkou?"

"Zayne," zasténala, "s Liamem jsme se líbali. On to pak utl, a já vlastně taky. O nic nešlo."

"Asi by o nic nešlo, kdyby tehdy nerandil s láskou svýho života," neodpustil jsem si kousavou poznámku.

"Adele není láska jeho života," opravila mě Blair. "Jak jistě víš, teď je jí někdo jinej, takže tam nesedí to slovo o životě."

"Věř mi, Blair, Liam a Adele se k sobě vrátí, i kdyby to mělo trvat roky."

"Tak tohle je tvá teorie?", zasmála se.

"To je fakt," opravil jsem ji tentokrát já.

"Oh, jistě," zašklebila se. "Dobře, teď mám já prostor na otázky," dodala.

"Tak to rozhodně ne," zarazil jsem ji se smíchem, "nech si to na jindy."

"Kdy je jindy?", zeptala se ublíženě.

"Až bude čas."

"Teď je čas," podotkla, "na kolej to je podle mého mobilu ještě tři sta metrů. To je spousta času."

"Blair," oslovil jsem ji, "celou cestu do Londýna jsi mlela o tom, jak se bojíš vidět ostatní. Tak dělej, psychicky se na to připrav."

—————

Vybalil jsem si. Bylo divný obývat pokoj bez Louiho. Doufal jsem, že přesvědčím Liama, aby mi dělal spolubydlícího, když byl Louis v New Yorku. I přes to všechno, co se za poslední rok stalo, mi chyběl a představa, že ho rok neuvidím, byla víc než děsivá. Chyběli mi všichni. Dokonce i Harry. Každý léto jsme bývali spolu, tohle byla jedna obrovská vyjímka.

Po sprše jsem se rozhodl s někým konečně přijít do kontaktu. Když jsem seběhl do přízemí a zamířil do společenské místnosti, kde jsem spatřil Liama, rty se mi automaticky roztáhly do úsměvu. Měl jsem skoro až chuť se k němu rozběhnout.

"Liame," zavolal jsem na něj už z dálky. Liam se podíval mým směrem, zářivě se usmál, odložil knížku, kterou si četl a vstal z koženého křesla. Padli jsme si do bratrského objetí.

"Rád tě vidím," poplácal mě Liam po zádech. "Kdy jste dojeli?", ptal se se zájmem, když jsem se posadil naproti němu.

"Asi před hodinou," odpověděl jsem, "Blair za tebou ještě nebyla?"

"Měla by?", zasmál se Liam.

"Nevím, ale nezavřela o tobě pusu celý léto," ani já jsem se neubránil smíchu. "Kde je Adele? Chci ji vidět," změnil jsem téma, "Niall mi psal, že sem ještě na pár dní z New Yorku doletěla."

Liam tuhl úsměv ve tváři, "Museli jste se minout. Niall s Harrym ji asi před půl hodinou odvezli na letiště," řekl Liam s lítostí ve hlase. Nepřišlo mi ale, že by litoval jen mě.

"Sakra," zamumlal jsem, "takže ji uvidím za rok. Skvělý," procedil jsem skrz zuby.

"Jsem si jistej, že do tý doby se tu minimálně na pár dní objeví," chlácholil mě Liam. Bylo na něm něco jinak.

"Jo, ale co je s tebou?", optal jsem se. "Odletěla na kdo ví jak dlouho a tys ji ani nejel doprovodit."

"Mám přítelkyni, Zayne," Liam se na mě podíval.

Zmateně jsem zavrtěl hlavou, "Promiň, nevěděl jsem, že ty a Nicol -," odmlčel jsem se, "že to berete tak vážně."

"No, asi ano," Liam se pousmál. Přesto mi na tom všem pořád něco nesedělo.

"Přeju ti to, Liame," ujistil jsem ho s úsměvem a Liam mi věnoval další vděčný pohled. "Takže Adele," začal jsem opatrně, "je úplně pryč? Minulost?"

"Mluvili jsme spolu," přikývl, "a asi ano. Minulost."

"Tak jo," dostal jsem ze sebe. Byla to pro mě docela rána. Myslel jsem, že dojedu, a všichni mi budou už dopředu hlásit, že Adele nikam neletí. Že si uvědomila, čím pro ni Liam je. Že bude všechno při starým.