steal my girl || one direction

(110.)

Niall

Od Harryho prozvracenýho pondělí už pár dnů uběhlo. Sice už podobnou kravinu neudělal, zato byl ale mrtvolnější, než obvykle a to natolik, že ho ani nezajímaly dvě nový prvačky, i když minimálně jedna byla podle mě přesně jeho typ.

Od Adele a jejího arogantního chování jsem se stranil, jak jen to šlo. Vždycky jsem si myslel, že si jsou s Blair podobný jen vzhledově, bohužel se mi teď ale potvrdil přesnej opak. Potřebovala být pořád v obraze, i když se jí věci absolutně netýkaly. Potřebovala všechny zacharňovat a všem dokazovat, jak je silná, nezávislá a vyrovnaná. Já jí to ale opravdu nežral. To možná tak Zayn, kterej se od ní nehl ani na krok. A Harry s Nicol nejspíš teď nevnímali nic. Ale to bylo dobře. Nejdřív se potřebovali z toho všeho vzpamatovat.
Nicol se nikdy neuměla přetvařovat a ani to neměla tolik zapotřebí - většinou se jen usmívala a nemluvila, jakmile ale někde uviděla Harryho, zmizela údajně na záchod a vracela se s rudýma očima.

Při čtvrtečním studijním odpoledni, který jsme všichni až na Harryho a Blair trávili v knihovně, jsem se pokusil navázat konverzaci.

"Hej," šťouchl jsem do Zayna, kterej seděl u stolu vedle mě, a naproti nám byly Adele s Nicol. Zayn se na mě tázavě podíval. "Mluvils s ty-víš-kým?", zašeptal jsem.

Nicol i Adele odvrátily oči od svých sešitů a obě se stejně ironicky zatvářily. "Můžeš to jméno říct," zamumlala Nicol a hned na to mě Adele zpražila pohledem ještě víc.

"Jasně," řekl jsem, "fajn," obrátil jsem se k Zaynovi, "dneska budu spát u tebe. Mám podezření, že se zase chystá chlastat a já už to snášet nebudu," postěžoval jsem si.

"Cože?", ozvala se Nicol a Adele mě snad veškerou svou silou kopla do holeně.

"Au!", zamračil jsem se na ni, "co je?"

Zayn si nahlas povzdechl a schoval si obličej do dlaní. Aha. Oni to prostě Nicol vůbec neřekli.

"Neposlouchej ho," řekla Adele směrem k Nicol a věnovala mi další z jejich vraždících pohledů.

"O co jde?", Nicol nás střídala pohledy.

Adele povytáhla obočí a koukala na Zayna. Ten její signál naštěstí pochopil, "Harry měl teď pár blbých nocí, ale tím se vůbec netrap."

"Jo," vložila se do toho Adele, "máme ho pod kontrolou, vůbec na něj nemusíš myslet," ujistila ji a položila jí ruku na rameno. Nicol ale pořád nevypadala přesvědčeně.

"Je v pohodě?", koukla na ni Nicol takovým výrazem, jakej jsem u ní nikdy předtím neviděl.

Adele si povzdechla, ale přece jenom se pokusila o úsměv, "Bude," řekla nakonec, "slibuju."

"Ale kdybych mohla nějak pomoct, tak -,"

"Nicol," přerušila ji, "nejdřív musíš pomoct sobě, jo?"

Nicol si nervózně zkousla ret, "Co se mu stalo? Řekněte mi to," zasténala, "prosím."

Všichni tři jsme si vyměnili pohled. Už i já věděl, že Styles ten jejich "rozchod" nemyslel tak, jak jí to vyložil. A taky jsem věděl, že o tom musím mlčet. Nicol si potřebovala myslet, že ji prostě nechce. Že pro něj není dost dobrá. Bolelo ji to, ale bolelo to míň, než kdyby věděla, že Harry s ní není jen kvůli strachu z neznámýho.

"Nic," odpověděla Adele za všechny, "jen se mu teď děje v životě až moc věcí a sama víš, že neumí řešit problémy postupně, pak se mu nahromadí a chová se hloupě."

"Je to tak," přitakal Zayn, "dá se brzo dohromady."

"Ano," vložil jsem se do debaty, "jak řekla Adele, máme ho stoprocentně pod kontrolou."

Zaynovi pípl mobil, "Ehm," odkašlal si, "jak moc ho máme pod kontrolou, když mi teď napsal naprosto nesrozumitelnou zprávu, že má jít Niall k tobě do pokoje?", nechápavě zavrtěl hlavou.

"Ke mně?", zamračila se Adele.

"Já?", napodobil jsem její výraz.

Zayn mi vrazil do rukou telefon, a mně se tak potvrdilo to, co mu Styles napsal, i když to bylo pravopisně jako od někoho, kdo není ani v první třídě. Nicol mlčela a nepřítomně zírala do stolu. Téhle konverzaci se měla vyhnout.

"Tak dělej," šťouchl do mě Zayn.

"Jdu taky," prohlásila Adele a vstávala od stolu, "ráda bych slyšela, co dělá v mým pokoji," dodala s ironií ve hlase.

"Jak si přeješ," řekl jsem a stejně jako ona vstal od stolu. Vyměnili jsme si posledních pár slov se Zaynem, jelikož Nicol stále mlčela a potom vyrazili z knihovny. Bylo mi nepříjemný s ní jít sám přes půl školy. A ona z toho taky nevypadala kdovíjak nadšeně. Snažila se jít minimálně dva kroky napřed a schody brala po třech.

Když vešla do svýho pokoje, bez pozvání jsem tam vkročil taky. Styles nikde nebyl a moje hlava moc nepobírala celou situaci.

"Fajn, Stylesi, to jsi jako ve skříni?", pronesla Adele do prázdnýho pokoje a otevřela svou skříň narvanou všemožným oblečením.

"Asi není," zamumlal jsem.

"Neříkej," ohradila se. Už jsem měl těch jejich povýšených pohledů pokrk. Když jsem se chystal otočit a odejít, zabouchly se dveře a cvaknul zámek.

Adele se trhnutím otočila směrem z místnosti, udělala tři rychlý kroky a začala lomcovat klikou. Teď jsem byl ještě zmatenější.

"Hej!", Adele třískla do dveří.

"Čauky kamarádi," za dveřma na chodbě byl moc dobře rozpoznatelnej Harryho hlas, mluvící přes dveře. Dobře, tak už tohle nevykazovalo nic dobrýho.

"Stylesi?", zamračila se Adele sama pro sebe. Chtěl jsem ho teď vidět, nedokázal jsem totiž rozpoznat, jestli pil, nebo ne, "Tys mi vzal klíče?", řekla Adele nevěřícně a kroutila hlavou.

"Pro tvý dobro, kotě," odvětil Styles. Byl jsem schopnej jenom stát asi metr od Adele a mlčet.

"Stylesi!", Adele znovu výhružně bouchla do dveří, "o co ti krucinál jde?"

"Víš, ty vaše dohady už mě přestaly bavit," řekl Harry, "nepustím vás ven, dokud se neusmíříte."

"Tak to jseš na omylu," Adele skoro zařvala, "zavolám Zaynovi a ten nás přijde zachránit."

"Ten v tom jede se mnou," zahlásil Harry vítězně, "užijte si to. Noc je totiž pekelně dlouhá."