steal my girl || one direction

(47.)

Blair

Pět dní od plesu. Pět dní od mého nechtěného úletu s Louim. Nebo chtěného?
Já se asi doopravdy nenáviděla. Bylo mi ze sebe špatně. Všechno jsem viděla černě, při nejlepším rozmazaně. Od soboty jsem nevycházela ze svého pokoje. Zásoby jídla mi dodal Louis, který se za mnou zastavil ten den odpoledne, když jsem se ráno probudila nahá u něj v posteli. Směšné.

Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného, než na Zayna. Jak strašně moc jsem mu musela ublížit. O to horší pro mě bylo Louiho neustálé vtírání. Věděla jsem, že jsem ve špatné situaci a taky, že to musím řešit. Ale momentálně se mi jen z myšlenky například na Liama, či Nicol, nebo někoho z party, zvedal žaludek. Věděla jsem, že se po škole šíří nechutné pomluvy a nebyla jsem schopná tomu čelit.

Už jsem se například dozvěděla, že jsem na plese Adele strčila hlavu do záchodu, aby se udusila, taky že jsem na Nialla chrstla čokoládovou fontánku, a nejlepší bylo, když mi Louis oznámil, že "někdo" říkal, že jsem plánovala teroristický útok a v budově na záchodech jsem schovala bombu. Aha.

Každou chvílí jsem si ale uvědomovala, že se nebudu moct schovávat navždycky. Jednou si přeci jen budu muset se Zaynem i ostatními promluvit. Potřebovala jsem se motivovat a vzchopit. Potřebovala jsem si dát sprchu, umýt si vlasy, namalovat se, převléct se z pyžama, udělat ze sebe člověka a dál normálně fungovat. Například sníst něco jiného, než kukuřičné lupínky, nebo čokoládové sušenky. Nic jiného jsem totiž od víkendu nepozřela.

-

Čtvrteční večer jsem se po dlouhém přemlouvání opravdu rozhodla zlidštit a jít i na večeři. Neříkám, že jsem z toho nebyla abnormálně vystresovaná, ale neustále jsem si opakovala, že čím dřív, tím líp.

Ale jakmile jsem došla před jídelnu, byla jsem opět znechucená sama sebou.
Pomalu jsem se dostávala k našim místům, zatímco jsem míjela spoustu lidí, kteří dost pravděpodobně hovořili právě o mně. Snažila jsem si toho nevšímat a očima jsem zaostřila na mé místo u stolu. Bohužel, z mých přátel tam seděla ta nejhorší možná kombinace. Adele, Liam, Nicol a Louis. Zayn tam nebyl, což bylo asi jediné štěstí. Taky jsem byla ráda za Harryho nepřítomnost, jelikož na jeho poznámky jsem neměla sebemenší náladu.

Čím víc jsem se blížila, tím více mi pumpovalo srdce a v krku jsem měla pocit, jakobych v něm měla neustále se zvětšující knedlík. Viděla jsem ty jejich výrazy. Výraz Adele byl prázdný, Liamův naštvaný, Nicol pohrdavý a výraz Louiho se jakkoliv nezměnil. Díval se na mě stejně, jako tehdy na plese.

"Ahoj," pípla jsem, posadila se na své místo a byla jsem tak zoufalá, že jsem už začala i zkoumat rýhy v dřevěném stole.

Nicol zamumlala jednoduché "Čau,", Louis mě obdařil zářivým úsměvem a Adele s Liamem si vyměňovali pohledy, avšak ne zamilované, na které jsem byla zvyklá. Tohle bylo něco jiného.

"V pohodě?", otázal se mě Louis. Byla jsem ráda, že alespoň on mě neodsoudil, ale když se na mě pokusil povzbudivě usmát, vyhýbala jsem se mu pohledem.

Mlčky jsem přikývla a z Liamového výrazu se snažila vyčíst, co si právě myslí.

"Možná bychom si měli promluvit, Blair," pověděl Liam s kamennou tváří. Působilo to docela strašidelně a já začínala panikařit. "O samotě," dodal a bez jediného mrknutí či pohybu obličejových svalů vstával ze židle, "budu hned zpátky," oznámil ostatním.

Potom na mě kývl a já pochopila, že ho mám následovat. Šli jsme jen do rohu jídelny, a mě tak nějak uklidňovalo to, že jsou okolo lidi. Tedy ne, že bych se Liama bála, ale občas, jako třeba teď, z něj šel opravdu strach.

"Tak jo, vysvětluj," pobídl mě. Ruce měl zastrčené v kapsách a na tváři mu hrál netrpělivý výraz. Nervózně poklepával nohou.

"Co mám vysvětlit?", pokrčila jsem rameny.

"Blair," povzdechl si, "nedělej blbou, prosím," povytáhl obočí, "proč jsi neřekla Zaynovi, že tě Louis pozval, proč jsi utekla, proč jsi s ním spala a nevím co všechno ještě - "

"Počkat, počkat," zarazila jsem ho, "to ti řekl on?"

"Jo," kývl, jakoby nešlo o nic podstatného. Krev ve mně začala vřít ještě víc. Neměla jsem ale šanci utéct. Už jsem nechtěla utíkat od veškerých problémů. "Jo a taky," odkašlal si, "proč jsi uhodila moji holku."
Výraz jeho tváře se změnil na ironický.

"Nechápu, jak tě může jedna holka tak zdemolovat," vypustila jsem z úst svoji myšlenku, nechtěně ovšem. Jen jsem přemýšlela, jak je Liam jiný, co se týče Adele.

"Co prosím?", nakrčil husté obočí.

Mávla jsem rukou, "Nic, nic."
Sama jsem své myšlenky ihned pokusila zahnat.

"Co se to s tebou stalo?", Liam zmateně vydechl. Vypadal, že ho moje chování opravdu mrzí, ale já se nedokázal ovládat.

"Chceš vysvětlovat, tak fajn," přikývla jsem po krátkém uvažování a spustila: "Louis byl první kluk, kterýho jsem někdy doopravdy chtěla. Ublížil mi a mě to, ač se to nemuselo zdát, dost vzalo. Potom jsem se začala bavit s tebou. Byl jsi můj nejlepší kamarád se vším všudy, ale pořád mezi náma byla jedna překážka," vykoktala jsem a podívala se na konec jídelny, na blonďatou hlavu.

Liam se podíval stejným směrem, potom zase na mě a zamračil se, "No a co? Jaká kruci překážka?"

"Liame, já tě měla fakt ráda. Chtěla jsem jen, abys byl šťastnej, proto jsem ti ji zpátky přivedla. Ale změnil ses. K horšímu," pokrčila jsem rameny a čím dál víc litovala každého slova, které jsem vypustila. "Nevěděla jsem, že Adele pro tebe najednou bude znamenat celej svět. Na mě, na Nicol, i na kluky ses vykašlal a - "

"To není pravda," odsekl, s mírně zvýšeným hlasem.

"Je," nadzvedla jsem obočí, "potom přišel Zayn. Pozval mě na večeři v dobu, kdy jsi byl u rodičů ve Wolverhamptonu. Zjistila jsem, že jsem na tobě závislá a zabíjelo mě, kdykoliv jsi se mnou nebyl. Zayn mi pomohl. Rozuměla jsem si s ním, byl milej, a tak, všechno bylo v pohodě. Nemá cenu ti to vysvětlovat, nechápeš to," zarazila jsem se uprostřed věty a sledovala jeho reakci.

"Já že něco nechápu?", přivřel oči.

"Liame," udělala jsem krok k němu, "já už na to nemám. Nechci, aby ses se mnou už bavil a já se nebudu bavit s tebou, Adele, ani Nicol. Chci být prostě sama," mumlala jsem a byla zděšená z jeho nechápavého výrazu.

"Blair," podíval se na mě, "jestli něco nechápu, tak tvoje chování," řekl, a odstoupil ode mě, "jestli taková hodláš být dál, nechci s tebou mít nic společnýho," pověděl ta slova, která mě, ač jsem si to nechtěla připustit, dost bolela.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtělo se mi brečet, ale to jsem nemohla. Nemohla jsem ani utéct. Nakonec jsem zvolila úplně jinou variantu. "Tak to jsme na tom stejně, Liame," dostala jsem ze sebe.

Liam pohoršeně zavrtěl hlavou a pokračoval zpátky k našim místům u stolu, kde ihned začal mluvit s ostatními. Musela jsem si zkousnout ret, abych se nerozbrečela, nebo nezačala histericky ječet.

"Blair," oslovil mě dobře známý hlas, na který jsem ale už dlouhou dobu chtěla zapomenout. Otočila jsem se.

"Lexi," nadzvedla jsem jedno obočí a tušila, že je něco špatně.

"Nechceš tohle?", usmála se a v rukou držela fotky mě a Louise z plesu, jak se líbáme.

Měla jsem pravdu. Všechno bylo špatně.