steal my girl || one direction

(85.)

Liam

Za tři týdny jsem měl odjet do New Yorku. Bylo až děsivé, jak rychle se tu věci měnily a střídaly. Jeden se z šest tisíc kilometrů vzdálené školy vrátil, a druhý měl nastoupit. Pořád jsem nevěděl, jestli jsem rád nebo ne, že tím druhým jsem já. Měl jsem ale pocit, že se potřebuju odrazit a začít znovu. Nejvíc mě ale tížila myšlenka na Nicol. Neměla o ničem ani tušení. Nikdy jsem nezažil situaci, kdybych někoho musel opustit, přitom ze své vůle.
Už několik dní jsem si připravoval přesný dialog s Nicol, pokaždé ale neúspěšnem. Kdykoliv jsme byli spolu, nešlo to. Ale věděl jsem, že čím víc to oddaluju, tím těžší to pak pro oba bude. Přitom jsem měl pocit, že to co mezi námi bylo, byla jen typická letní láska. Jakmile začala škola a my se vrátili do reality, náš vztah nebyl ani zdaleka tak růžový jako na začátku. Přesto jsme tomu nechávali volný průběh a zůstávali si na blízku. Ale změnili jsme se. Změnili jsme se oba a za děsivě krátkou dobu. Věděl jsem, že Nicol občas přepadají myšlenky na Harryho a já před sebou zase měl několikrát denně obraz Adele. Bylo nám jedno, jak moc špatné to bylo. Smířil jsem se ale s myšlenkou, že i kdybych neodjel, náš vztah by dřív nebo později skončil, protože neměl budoucnost, a to i přes to, jak moc šťastnej jsem se po boku Nicol cítil. Pořád jsem hledal způsob, jak se s ní rozloučit. Zasloužila si mnohem víc, než jsem jí mohl nabídnout. I proto jsem den před zkouškou seděl ve svém pokoji, a místo učení jsem si v hlavě znovu přehrával, jak by rozloučení mohlo probíhat. Hodinky ukazovaly dvě ráno. V sedm jsem měl být v přednáškové místnosti. Bylo mi ale jasné, že kvůli nervozitě, a to nejen ze zkoušky, neusnu, ani kdybych se předávkoval prášky na spaní.
Dalším faktorem mé neschopnosti spát, byla zima. Všichni ví, že Londýn je všeobecně dost chladný, ale doteď jsem žil s tím, že totéž neplatí o vysokoškolské koleji. Dnes dopoledne jsem dokonce na chodbě zahlédl pár holek v zimních kabátech.
A právě tenhle důvod mě nakonec donutil vstát z postele a s pár drobnými si jít koupit ten práškový čaj z automatu. Člověk si s tím musel vystačit.

Chodba v noci působila děsivě a temně už jen z principu. Byla dlouhá, tmavá a úzká. A opravdu jsem se nevyžíval ve svícení si mobilem na cestu. Nakonec jsem se ale k automatu dobelhal, i když to byla snad nejvzdálenější věc od mého pokoje. Vhodil jsem pár drobných a čekal, až ten krám přestane vydávat ten příšerný zvuk.

Cestou zpátky jsem se zastavil před pokojem Adele. Zcela nechtěně, jen mě zaskočilo, že se zpod dveří svítilo, vzhledem k času. A než jsem se stihl donutit pokračovat v cestě, zaklepal jsem na dveře.
Překvapilo mě, jak rychle otevřela. Takhle jsem ji dlouho neviděl - neupravenou, nenamalovanou a přesto pořád strašně krásnou.

"Liame?", překvapeně na mě zírala.

"Já -," zakoktal jsem se, protože jsem absolutně nevěděl, co říct, "já ti nesu čaj."

"Čaj," zopakovala s nadzvednutým obočím. "Pojď dál," dodala a uhla ze dveří. Vstoupil jsem do jejího pokoje a čekal, až zavře dveře. Potom jsem jí napůl upitý kelímek podal.

Adele se zasmála, "Děkuju za čaj, ale pochybuju, že jsi se ve dvě ráno vydal na noční procházku, abys donesl bývalé holce čaj."
Ta poznámka o bývalé holce mě trochu píchla.

"Vlastně je můj," přiznal jsem a sledoval, jak se na mě pobaveně dívá, "ale nech si ho," řekl jsem rychle, zatímco Adele cukaly koutky. "Hezký tričko," podotkl jsem. Jejího, tedy vlastně mého trička, jsem si všiml hned, co otevřela dveře.

"O Bože, to je trapný," zamumlala, "promiň, ale na spaní je to fakt pohodlný," obhajovala se a tentokrát jsem se neubránil smíchu já.

"Jsem rád, že neskončilo někde v koši," usmál jsem se a bez vyzvání se posadil na její postel. Ona se posadila na židli od psacího stolu tak, že byla těsně naproti mně.

"Proč nespíš?", otázala se mě.

"Zkouška," odkašlal jsem si, " - Nicol," dodal jsem po chvíli mlčení, "ty," poslední důvod jsem se bál vyslovit.

Adele povytáhla obočí, "Já," zopakovala. Potom rychle zavrtěla hlavou, "Tys to Nicol ještě neřekl, že?"

"Je to těžší, než jsem si myslel," přiznal jsem.

Adele mi položila ruku na rameno, "Kdybych ti mohla nějak pomoct, tak mi řekni."

Místo odpovědi jsem se na ni jen vděčně usmál. Byl jsem rád, že jsme k sobě měli i po tom všem tak blízko. Nikdy to nezmizelo. "Promiň za to, jak jsem se minule choval, vytahoval jsem věci, o kterých se nám asi ani jednomu lehce nemluví."

"Jo," přikývla, "ale bylo fajn s tebou mluvit i o něčem jiným než o tom, jakej byl den," pousmála se.

"Adele," oslovil jsem ji, "řekni mi, jak ti doopravdy je."

Mou prosbou vypadala docela zaskočeně. Párkrát zamrkala, potom si povzdechla a konečně promluvila, "Je mi hrozně," koukla mi do očí. "Každej den se bojím, že ten další bude zase o něco horší," zavrtěla hlavou, "jste tu všichni, ale já mám i tak pocit, že tu nikdo není. Mám zlomený srdce, Liame," zamumlala, "ale ne kvůli Harrymu. Kvůli tomu, co všechno se stihlo stát. Kvůli tomu, že jsem Stylesovi dala všechu svou důvěru, a on jí využil. Kvůli tomu, že mi je líto Blair, protože se snaží, ale přesto všechny problémy vedou zpátky k ní. Kvůli tomu, že jsem ztratila Nicol, nejskvělejší osobu v mým životě a kvůli tomu, že když tu není Louis, mám pocit, jakoby tu nebyl ani Nialla," obličej měla celý křečovitý a koukala do země, "a kvůli tomu, že odjedeš, ale když se na tebe podívám, mám pocit, že všechno bude zase dobrý," zašeptala a zase mi koukla do očí.

"Adele," hlesl jsem. Potom jsem ji automaticky chytil za ruku.

"Nenechávej mě tady," zírala na mě se skleněnýma očima a já se vlastně cítil strašně bezmocně.

"Nikdy tě tu nenechám," zamumlal jsem, "možná budu šest tisíc kilometrů daleko," řekl jsem opatrně, "ale nikdy tě tu nenechám."

A bylo to tu zase. Ten střet pohledy a koukání tomu druhému do očí, přičemž jsem měl pocit, že se zastavil čas.

Adele vstala a zasunula židli zpátky ke stolu. Potom se posadila vedle mě. Dotýkaly jsme se stehny, a mně to v hlavě dělalo pěknou paseku. Když jsem byl v její přítomnosti, cítil jsem se ještě víc zmatený, než bez ní. Přitom jsem ale dobře věděl, co chci, co zrovna teď potřebuju.
Otočil jsem se směrem k ní a do dlaní uchopil její jemný obličej. Když jsem se odhodlal k mírnému naklonění, Adele uhla do strany a zmateně se na mě podívala. Já jsem dobrej idiot.

"Liame, ne," zarazila mě a oddělala si moji dlaň z tváře, "odjíždíš," hlesla, "a Nicol -"

"Já vím," ujistil jsem ji a pustil její ruku, "Promiň, asi bych měl jít."

"Nebo můžeš zůstat," nervózně polkla, "zůstaň," dodala.