steal my girl || one direction

(133.)

Zayn

Už druhej den jsem se poflakoval ve školní knihovně. Člověk by si řekl, že to je naprostá ztráta času, ale za pár dnů začínal semestr a já nechtěl pokazit hned první zkoušku. Takže jsem poslední teplý dny trávil zavřenej u knížek a poznámek, a občas prohodil pár slov s Blair, Nicol, nebo Harrym, kteří se ve škole už zdržovali taky.

Vždycky jsem se sem rád vracel. Byl to druhej domov, pro všechny. Představa, že za tři roky všechno skončí mě děsila. I když jsem myslel do budoucna, teď to bylo nepředstavitelný. Že každej odjedeme. Že se vdáme, oženíme a budeme mít rodiny. Že už se možná ani nikdy neuvidíme. Naskočila mi z toho husí kůže.

Tohle léto bylo dost podobný tomu loňskýmu. Já, Bradford a taky Blair. Blair. Jo, Blair. Myslím, že by vyhrála nějaký ocenění za nejsložitější osobu světa. Netušil jsem, jak to spolu máme a za ty dva roky, co ji znám, jsem ani nestihl přijít na to, jak moc o ni stojím. Byla vším a přitom jenom malinkou částí toho, na co jsem se chtěl soustředit. A v ní se člověk nikdy nevyznal. Nebyla zlá, ale potřebovala mít nad vším kontrolu. Byla žárlivá, majetnická a dost střelená. Ale taky byla svá. Cílevědomá. Jiná, než zbytek planety. Úplně jiná.

Přesto jsem si ani nebyl schopnej přiznat, že ještě nejsem stoprocentně vzpamatovanej z Adele. Pořád to tak nějak bolelo. Nechtěl jsem to vrátit. A ničeho jsem nelitoval. Myšlenka na ni nebo představa její tváře ve mně ale zanechávala podivný chvění. Teď bylo ale nejpodstatnější, aby se všechno vrátilo do normálu. Alespoň v rámci možností. Liam, Louis a Nicole a jejich návrat měli zase všechno změnit. Myslím, že všichni byli zvědaví, jak na sebe Adele a Liam budou reagovat. Já taky, i když jsem se mu bál čelit potom, co jsem jejich vztahu provedl, i když jsem si myslel, že to tak pro Adele bude nejlepší. Ale Liam uměl odpouštět. A Adele stejně tak.

Během dalšího večera stráveného v knihách jsem za regálem knih zahlídl Nicol. Usoudil jsem, že pro dnešek to stačilo a můžu si s Nicol konečně pořádně promluvit. Dost mě zajímalo a leželo mi v hlavě, jak to s Harrym mají, protože bylo očividně něco jinak. Vstal jsem ze židle a zamířil k místu, kde jsem ji viděl.

"Jak porozumět mužskému pohlaví," přečetl jsem nahlas název knihy, do které Nicol zírala.

Okamžitě knížku zaklapla a začervenala se, "Hledala jsem něco jinýho," křečovitě se usmála a vrátila knížku do regálu.

"No jasně," ušklíbl jsem se na ni, "Chceš si promluvit?" dodal jsem vážnějším tónem.

Nicol horlivě zavrtěla hlavou, "Spíš teď potřebuju být chvíli sama."

"To respektuju," přikývl jsem a letmě ji pohladil po chladné tváři, "Kdyby něco, tak mě najdeš pravděpodobně tady," pousmál jsem se, otočil se zpátky směrem ke stolu a dal se do pohybu.

O několik málo sekund později mi přistála Nicolina ruka na rameni, "Chci si promluvit," zamumlala a já byl rád, že jí tím majákem můžu být.

-

Oba jsme usoudili, že v knihovně, kde je nutný dodržovat předepsanej klid, si moc nepromluvíme, takže jsme zamířili rovnou na střechu. Letní večery tu byly přímo nádherný. Nicol seděla na zemi, opřená o dřevěnou bednu a zírala do západu slunce. Já se usadil vedle ní a pozoroval její ještě víc ustaranou tvář, než obvykle. Čekal jsem, až sama začne mluvit. Něco ji trápilo a já to věděl, dostávat to z ní ale nemělo cenu.

"Vždycky jsem od života chtěla pravou lásku," nadhodila a nepřestávala zírat na zapadající slunce, "takovou tu, která hory přenáší, která léčí všechny životní zklamání a všechny neúspěchy. Která podlamuje nohy a dokáže zahřát u srdce. Která ti dá ten nenahraditelnej pocit bezpečí a tu, co ti dodá podporu a povzbuzení, když nebudu vědět, kam dál."

"Přesně takovou si zasloužíš, Nicol," ujistil jsem ji, i když jsem byl z jejích slov dost zmatenej.

"Neumíme to," zakroutila hlavou.

"Co?" nechápavě jsem povytáhl obočí. Měl jsem o ni čím dál větší starost.

"Tvořit pár," pokrčila rameny, "nějaký vztahy."

"Nicol, absolutně nemám tušení, o čem mluvíš," řekl jsem popravdě a sledoval její zmatený výraz.

"On ti nic neřekl?" nakrčila obočí.

"Co? Kdo?"

"Aha," vydechla a krátce se pousmála, "no -" nervózně si zkousla ret, "já a Harry jsme to na konci semestru tak nějak dali dohromady a -"

"Kecáš!" přerušil jsem ji a automaticky ji chytil za ledovou dlaň, přestože bylo nejmíň třicet stupňů, "Nicol, to je úžasný! Konečně, trvalo vám to celou věčnost," culil jsem se radostí z té velké novinky. Nicolin výraz byl ale pořád stejně nejistej. "Co se děje?" zavrtěl jsem hlavou a až teď mi začalo docházet, že mluví celou dobu o jejich vztahu. Nemohl jsem tomu uvěřit. A nemohl jsem uvěřit ani tomu, že mi Harry zvládl nic neříct.

Nicol znovu zakroutila hlavou, "Harry byl vždycky mým největším snem."

"Právě proto tomu nerozumím," odvětil jsem a nepřestával jí tisknout ruku.

"Všichni chceme, aby se nám náš sen splnil," nahlas vydechla, "ale možná není otázkou, jak s ním budeme žít. Možná je hlavní a jedinou otázkou, jak se vyrovnat s následky toho, že se nám náš sen splní. Zayne," oslovila mě a podívala se mi do očí, "s Harrym to trvá teprve chvíli, a já už teď mám pocit, že to není správný," povzdechla si a opřela se o moje rameno.

"Nebo si to jen nalháváš," vyslovil jsem první myšlenku. Nicol se narovnala a horlivě zakroutila hlavou. "Kdy naposledy sis dovolila být šťastná, Nicol?"

Sledoval jsem, jak se jí mění výraz. Skončil u toho nejvíc nejistýho.

"Nemůžeš ze strachu z konce ani nezačít," řekl jsem.

"Já už bych chtěla přeskočit do momentu, kdy budu s někým, kdo mě nadevšechno miluje a koho miluju já. Kdy nebudu muset za nic bojovat a pořád se o něco snažit, kdy nebudu muset pochybovat, kdy budu vědět. Kdy zmizí všechna nejistota. Kdy budu součástí toho trapnýho páru, co je tak strašně zamilovanej, že ostatní z něho mají nervy a kdy se budeme podporovat úplně ve všem. A kdy pro někoho nebudu jednou z možností, ale tou úplně jedinou. Existuje to vůbec? A bylo by něco takovýho možný zrovna s Harrym?" podívala se na mě s jiskrou v očích.

"Když to nezkusíš," pokrčil jsem rameny, "nikdy to nezjistíš. A to bys nebyla ty. Vždycky bojuješ víc, než musíš. Není ti to lhostejný."

Usmála se. Miloval jsem její úsměv, právě protože bylo tak vzácný ho spatřit.

Seděla tam. V záři předvečerního slunce. Ve světě, co se změnil v chaos. Ve světě plným paniky a strachu. Ve světě, kdy byla každá následující minuta naprosto nepředvídatelnou. Ve světě, kde měl člověk pocit, že se možná dočista zbláznil. Seděla tam. Najednou naprosto klidná. Takovou jsem ji neznal. Zavřený oči měla. Poslouchala ten nepopsatelnej zvuk pomalu končícího léta. Teplo na svý kůži vnímala. A taky ten klid v duši. Měla čisto v hlavě. Byla klidná, alespoň na chvíli. Vydechla. Jakoby tím nabrala sílu. Získala zase trochu víry. Trochu naděje a důvěry v život a jeho nepředvídatelný pochody. Seděla tam a aspoň na tu malou chvilku existovala jen ona. A všechno bylo zase dobrý. Všechno bylo v pořádku. Všechno bylo zase stejný.

Jasný.