steal my girl || one direction

(135.)

Adele

Začátek semestru. Třeťák. Kdy že se to všechno stalo? Kdy se to tak rychle seběhlo?

V posledních dnech jsem moc nevnímala okolní dění. Všechen volnej čas jsem věnovala učení nebo Nicol. Takhle mi to vyhovovalo. Koneckonců jsem ji potřebovala víc, než všechny ostatní dohromady. Potřebovaly jsme se navzájem. A i díky tomu jsem měla pocit, že jsme si bližší, než kdy předtím. Po našem kavárnovém odpoledni s Harrym se jejich vztah zase trochu uklidnil. Před ostatními nedávali nic najevo, ale pokud člověk neměl špatnej zrak nebo minimální logický uvažování, viděl to. A nejen jejich vztah se uklidnil. Po dlouhý době jsem měla pocit, že svět konečně tak nějak zpomalil. Bylo na čase se trochu nadechnout. Zastavit se.
Přestat na chvíli dělat, jak moc jsme silní a nezlomení. Že všechno zvládáme. Bylo třeba si přiznat, že nejsme tak úplně v pohodě. Že i přesto, že všichni ze srdce věříme v náš šťastnej konec, v sobě někdy nemáme ani kapku naděje. Prostě stopnout krok. A bylo to v pořádku. Nevědět, co přijde zítra. Za týden. Měsíc. Rok. Tápat ve tmě a zoufale toužit po světle. Klidně i po malý světelný škvírce. Bylo v pořádku jít tmou, klidně i dlouhý cesty. Bylo v pořádku cítit nejistotu. Strach. Bolest. Určitou zášť. Nechuť jít dál a v něčem pokračovat. A taky bylo v pořádku myslet si, že nic v pořádku není.
Dala jsem si malý předsevzetí. Že i když bude den sebevíc bolavej, osamělej, smutnej a beznadějnej, na konci se pokusím usmát a poděkovat za něj.
Bez ohledu na to, co špatnýho jsme všichni udělali a jak moc jsme se dokázali vzájemně ničit, bylo načase ze sebe přestat dělat oběti a postavit se tomu všemu čelem. Dát si pořádnej závazek - milovat život ve dne i v noci. Ve zdraví i nemoci, v každým úspěchu i selhání. Milovat ho bez ohledu na to, co přišlo, co je, a co teprve přijde. Cítit k životu tu prostou lásku. A víc už snad ani nechtít.

Už jsem se sebou nechtěla bojovat. Byla jsem přesně taková, jaká bych měla být. Přesto jsem sama sobě dokázala přiznat, že je ještě spousta věcí, co neumím. Který se nepotřebuju naučit, ale chci. Nechci být svým soupeřem ani nepřítelem. To byl můj cíl do novýho semestru. Konečně vykročit. Rozhodnout se najít zase sama sebe. Realizovat svoje velký plány a nenaplněný sny. Zamilovat se znovu a zamilovat se do sebe. Ztratit co, co mě táhne ke dnu. Odpoutat se a bejt zase lehká a nespoutaná, s vidinou šťastný budoucnosti. V tichu najít odpovědi na všechno nezodpovězený. Jeden život je ale snad málo pro pochopení úplně všeho. Proto v tomhle stačilo pochopit jen něco.

- Pochopila.

-

"Prostě mi jen slib, že dáme zítra oběd," doběhl mě Niall na chodbě, když jsem mířila z večeře rovnou do postele, "vůbec jsme spolu nemluvili," postěžoval si.

"Strávili jsme spolu měsíc," zasmála jsem se a pokračovala v chůzi do schodů. Dnešní večeře byla dost pozdní. Normálně jsme to zvládali dřív, než v deset večer, ale jelikož se nám přesunula ranní přednáška až na sedmou hodinu, nebyla jiná možnost.

"To nic neznamená," zamračil se a zrychlil, aby byl ve stejném tempu.

"Dobře," zasmála jsem se, "slibuju," zastavila jsem se a zmohla se na jeden velkej zářivej úsměv pro Nialla. Stejně jsem na sobotní dopoledne neměla lepší plány, a od učení to chtělo alespoň jeden víkend pauzu.

"Nezaspi," povytáhl obočí, ale ve tváři mu hrál pobavený výraz, "dobrou, Adele," krátce mi stiskl ruku a rozešel se na druhou stranu chodby do svého pokoje.

"Dobrou," hlesla jsem s úsměvem a v kapse od džínů šmátrala po klíčích od pokoje. Měla jsem pocit, jako bychom byli vzhůru a na chodbě už úplně poslední. Po prvním školním týdnu jsem se těšila do postele jako nikdy předtím. A taky na to, že mě nebude budit budík, ale čistě moje vnitřní intuice vstát.

Udělala jsem posledních pár kroků ke dveřím od pokoje a vytáhla klíč. I když jsem měla svazek klíčů docela obří, vždycky jsem už automaticky věděla, po kterým šáhnout.

Jakmile jsem zastrčila klíč do zámku, koutkem oka jsem spatřila něco, co mě zaujalo. Natočila jsem hlavu doleva a pozorovala ty na zemi položená zavazadla. Bez majitele. Batoh, velká cestovní taška, přes kterou byla přehozená tmavá mikina a černý kufr na kolečkách. Žeby nováček? Věci stály před pokojem, u kterého jsem neměla nejmenší tušení, kdo ho obývá. A taky byly dost opuštěné. Stačilo pár kroků a dostala jsem se k zavazadlům. Zvědavost mi nedovolila to nechat být. A jestli šlo o nováčka, chtěla jsem mu být k dispozici. Předpokládala jsem, že si jen odskočil. Dostala jsem se do dřepu a prsty přejela po látce mikiny. Teprve potom se mi udělal knedlík v krku a naskočila husí kůže. Svět jakoby se zase zpomalil. Možná i úplně zastavil.

V duchu jsem si přečetla iniciály, které byly na cedulce od kufru. Usmála jsem se. Tak nějak automaticky. Šlo to samo. Najednou jsem v sobě měla nepopsatelný množství emocí. A myslela na to, co jsem sama sobě slíbila. Milovat každej den. Nenechat se tím rozhodit. Zase jsem sama sobě byla o krok blíž.

Konečky prstů jsem znovu přejela po mikině. Potom jsem ji uchopila do obouch ruk a vtiskla do ní svůj obličej. Nadechla se. Ucítila něco jako domov. Jeho. Jak bych tu jeho vůni taky mohla zapomenout? Znovu se usmála a mikinu vrátila na původní místo. Nebylo proč se cítit rozhozeně. Všechno bylo v naprostým pořádku. Tělo se mi chvělo zvláštním způsobem, ale nechala jsem to být. Nevěděla jsem co, ale věděla jsem, že se něco změní. Cítila jsem změnu k lepšímu. Jako když se po dlouhým boji o život s neúnavnýma mořskýma vlnama, člověk zčistajasna dostane na vodní hladinu. Jakoby moje plíce znovu plnil jen čerstvej a čistej vzduch. Jakoby vyšlo sluníčko po nekonečně temný době. To rozbouřený moře utichlo a už nebylo s čím bojovat. Mohla jsem v klidu plout. Znovu. Dál. Jinam.

Harry měl pravdu. Bolelo to. Byla jsem zraněná. Byly to hluboký rány na duši. Takový ty, co se nikdy úplně nezahojí. A i po dlouhý době budou pořád strašně bolet. Ale dělalo mě to mnou. A já nelitovala ani jednoho okamžiku, kterej jsem s ním prožila.

Párkrát jsem vydechla, zapřela se dlaněmi o stehna a vstala. Zavazadlům věnovala poslední pohled a chtěla se vrátit k původnímu plánu - jít k sobě a pořádně se ze všeho vyspat. Možná o tom všem ještě trochu přemýšlet. Zahnala jsem slzy, který se draly ven a místo toho si na tváři udržovala ten vděčnej úsměv.

Otočila jsem se. Srdce mi znovu tlouklo. Stál tam. Jen pár kroků ode mě. Vypadal úplně jinak, přesto pořád stejně. Vlasy měl delší než kdy dřív a tvář i trochu zarostlou, ale úsměv mu zůstal stejnej. Působil o tolik starší. Deset měsíců. Vypadal vyrovnaně. Šťastně. Tak nějak nezranitelně. Střetli jsme se očima. Nevěděla jsem, jestli to byl nejšťastnější nebo nejbolestivější moment mýho života.

"Jsi zpátky," vydechla jsem.

Liam pokýval hlavou a nepřestával se usmívat, "Slíbil jsem, že se vrátím."

"Vítej doma," špitla jsem a sklopila hlavu, protože čelit jeho pohledu bylo neskutečně těžký. Vnímala jsem brnění po celým těle a třesoucí se ruce.

Liam udělal pár kroků mým směrem a potom opatrně natáhl ruce. Jakoby se bál. A já se bála tu jeho náruč přijmout. Ale byla to naše chvilka, a kdyby to tak nemělo být, nebylo by to tak.

S dalším těžkým výdechem jsem se k němu natáhla a objala ho. Během nepatrnýho momentu se opatrný objetí změnilo v pevný držení toho druhýho. Jako bychom se už nikdy nechtěli pustit. A já nechtěla. Čas nic nezahojil. Nebo spíš nezměnil. Spadla jsem do toho znovu.

V současnosti jsme o sobě nevěděli téměř nic, ale ta chvilka byla už navždy jenom naše.

Jinej vzhled. Stejný srdce.

Měl.