steal my girl || one direction

(131.)

Adele

Dalo se to přirovnat k začátku romantickýho filmu. Seděla jsem na pláži, rušená jen vzdáleným smíchem rodiny s dětmi na opačné straně břehu. Prožívala oblíbenou část dne - západ slunce. Zaposlouchala se do zvuků vln. A přemýšlela. I když už jsem si začínala uvědomovat, jak moc je moje neustálý polemizování nezdravý.

Vzduch na jihu Francie byl úplně jinej, než ten náš, Londýnskej. Teplejší a o něco čistší. Zbývalo pár posledních večerů na téhle pohádkové cestě. Niall volno využíval k balení francouzek v místních barech, zatímco já měla na týhle pláži svoje konkrétní místo, kam jsem každej večer zasedala, koukala střídavě do moře a do nebe, pozorovala hvězdy a vzpomínala na ostatní. Zkrátka jsem si dopřávala trochu romantiky sama se sebou. 

I když jsme s ostatními byli v kontaktu, neměla jsem z toho dvakrát dobrý pocit. Zayn mi sotva zavolal a když už, neměl o čem mluvit a otázkám na Blair se vyhýbal. Zato z Louise se stala doslova nejvíc komunikativní osoba v celé skupině. Denně jsem od něj měla snad milion zmeškaných hovorů, a když jsem mu večer volala zpátky, byl schopnej mluvit hodiny, i přes časovej posun - s Nicole trávili léto stále v New Yorku. Nikdo si nedovedl představit, jak moc jsem se na něj těšila. I na Nicole, které jsem moc nedala šanci mě poznat. Doufala jsem, že mi dá druhou šanci. Louis totiž nikdy nezněl šťastněji, a to už jsme se pár let znali. 

Největší obavy mi ale dělala Nicol. Byl to už měsíc, co jsem ji poslala za Harrym na střechu. Mým cílem bylo, aby se definitivně usmířili a dokázali mezi sebou fungovat. To, že ji Harry miluje, bylo jasné, ale to, že jí to nejspíš nikdy neřekne, bylo jasné taky. Čekala jsem, až se o tom Nicol rozmluví sama, ale když to nepřicházelo, usoudila jsem, že to dobře nedopadlo. A Harry? Toho jsem se ani ptát nemusela, jelikož mi na moje pravidelný esemesky o sto slovech odpovídal emojim zvednutýho palce a srdíčka. Idiot. 

- Málem jsem dostala infarkt, když mi uprostřed třídění myšlenek přistály na obličeji dvě velké dlaně. "Nialle!", vyjekla jsem a rozčíleně se na něj otočila. Ten se usmíval od ucha k uchu, jak jinak.

"Dneska žádný hezký holky," pokrčil rameny a sedl si vedle mě do písku.

"Co ta se zelenýma vlasama ze středy?" poškádlila jsem ho.

"Ty jsi teda vtipná," zabručel. Měl z ní trauma. Ani jsem se mu nedivila. Když jsme totiž dva dny zpátky potkali na večeři zelenovlasou bledou dívku, jejíž oční linky byly čtyřikrát větší než její hlava a která se po pár drincích začala po Niallovi plazit a francouzsky mu vyjadřovat lásku, vlastně mi ho bylo i líto. "Mluvilas se Stylesem?" obrátil téma.

"Už měsíc mi nebere telefon, odpovídá jenom srdíčkem," pronesla jsem ironicky, "ale s Louisem jo," dodala jsem, "s Nicole prožívaj americký léto," pousmála jsem se.

"Máme lepší," ušklíbl se.

"Samozřejmě," přitakala jsem, "odjíždím o sedm kilo těžší. Ty šaty, ve kterých jsem přiletěla, už nedopnu. Vidíš, cos udělal?"

"Nemáš tolik žrát," objal mě jednou rukou kolem ramen, "kdybys nežrala třicet jahodových makronek třikrát denně, třeba je dopneš."

"Není to makronkama," zamračila jsem se na něj, "víš, jak kalorickej je alkohol? A ty nám kupuješ čtyři litry vína na večer!"

"A tobě je líto to nepít, že?" škodolibě se zasmál.

"To je vrchol," založila jsem si ruce v bok.

"Ale ale," změnil tón hlasu a zadíval se mi na dekolt, "je to to, co si myslím?" přejel po řetízku, který jsem si vzala po hodně dlouhé době. Místo odpovědi jsem se zmohla jenom na hluboký povzdechnutí. Niall přesně věděl, o co jde. 

"Dal mi ho k sedmnáctinám," povytáhla jsem obočí a sama přejela po řetízku, jehož přívěšek byl ve tvaru malýho zámku. Význam jsem si už nepamatovala, ale tehdy jsem to brala jako to nejromantičtější gesto, co Liam kdy udělal. Ale teď mi bylo čerstvých dvacet a nebyl čas myslet jako dospívající zaláskovaná holka. Niall mi rozuměl. Vždycky mi rozuměl a nikdy mě za nic neodsoudil. Bylo mezi náma všechno bez přetvářky, a o to víc jsem si ho vážila.

"Já vím," kývl Niall, "odpusť si už, jo?" pohladil mě po zádech.

"Bojím se," přiznala jsem, "když ho nechám úplně odejít, co když sebou vezme kus mě samé?", podívala jsem se Niallovy do tváře.

"A co když se ti naopak vrátí ten kousek tebe, kterej jsi mu dala?" zadíval se na mě s náznakem úsměvu.

Zauvažovala jsem nad tím, co řekl, "Možná," zamumlala jsem.

"Adele," oslovil mě a pevně mi stiskl rameno, "víš, co si myslím? Že možná právě proto, že jste oba věděli, kolik bolesti si vzájemně dokážete způsobit, a možná proto, že jste si několikrát tolik ublížili, se Liam rozhodl za vás oba to znovu neprožít. Oba jste za váš vztah vždycky bojovali dvojnásobnou silou, ale chtěli se toho věčnýho ubližování nadobro vzdát," řekl a na chvíli se odmlčel, "a vím, že i když jsi o tom už dávno přestala mluvit, myslet jsi na to nepřestala nikdy," dodal chápavým tónem.

"Bolí to tak dlouho, protože na tom tehdy hodně záleželo," přikývla jsem do prázdna, "je to víc jak rok od rozchodu," podotkla jsem, "a já pořád nevím, kdy je ten správnej čas."

Niall výraz se změnil. Usmíval se a já na něj jen zmateně zírala. "Ten správnej čas je teď, Adele."

Vstala jsem a rukama si oklepala písek přilepenej ke kůži. Udělala jsem několik kroků. Až tam, kde mi kotníky omývaly vlny rozbouřenýho moře. Niall zůstal sedět na místě. Představila jsem si to všechno jako balońek naplněnej heliem. Všechny ty bolesti a křivdy minulosti. Všechna ta přání a všechny cíle, kterých jsem se držela tak pevně, až mi ani nešlo je nechat na chvíli být. Všechno to, co se mně dotklo, kdo se mě dotkl, a kdo mě i pustil. Všechno to bylo tím balońkem. Pustila jsem ho.

Sundala jsem si řetízek z krku a zadívala se na něj jako kdyby to byla lidská bytost. S určitou láskou a vděčností. A potom ho pustila. Však ony ho ty vlny už někam zanesou.

Miluju tě, Liame. A přesně proto tě nechávám jít.